Rubriky
Média

Zákon o státním zastupitelství nemá šanci projít

Česká justice – Coby opoziční poslanec Ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny se jasně vymezuje vůči ministrovi spravedlnosti Robertu Pelikánovi (ANO). Jeden z nejdéle sloužících poslanců Marek Benda (ODS) v rozhovoru pro Českou justici řekl, že dá ruku do ohně za to, že nový trestní řád za stávajícího kabinetu již nevznikne. Varuje také před bujením regulací všeho směru.

Jak hodnotíte dosavadní vládní agendu, především ministerstvo spravedlnosti?

Z hlediska dodržování lidských práv vcelku pozitivně, ministerstvo spravedlnosti nedělá vůbec nic. Teď vážně, kromě zcela technických norem charakteru přizpůsobování se Evropské unii mají za rok a půl ve funkci spoustu nápadů, ale nic dotaženého do konce a poslaného do parlamentu. Souvisí to zřetelně s tím, že nevěděli, co by na ministerstvu spravedlnosti měli dělat. Navíc zcela destruovali legislativní odbor, kde téměř všechny legislativce s historickou pamětí a zkušenostmi vypudili a dnes zákony píší lidé pár let po škole. Pak se nemůžeme divit, že to nefunguje.

 Z vnějšku působí snahy vlády jako postupné oklešťování svobod a regulování pod nejrůznějšími záminkami. Jaký je na to Váš názor?
Kromě prvoplánové snahy oligarchů zprivatizovat si stát a touhy sociálních demokratů nějak uplatit své voliče má tato vláda jeden skrytý, o to však nebezpečnější cíl. Je jím neutuchající snaha nás všechny stále kontrolovat. Mnohý úředník to rád dělá, dává mu to pocit moci a někdy nějakou náplň práce. Úkolem volených politiků je říkat jim tady už ne. Což ovšem většina vlády vůbec nechápe a majitel ANOfertu kontrolorům naopak přizvukuje. Tak tu máme měsíční hlášení DPH, ekonomicky nesmyslné registrační pokladny, registr účtů, majetková přiznání, registr přestupků, registr dočasných a přechodných pobytů, registry učitelů, registr žáků, zvláštní registry neočkovaných dětí a další vymoženosti. A to jmenuji jen nově plánované zasahování do soukromí. O enormním nárůstu odposlechů v posledních letech, včetně jejich evidentního zneužívání jen k denunciaci politicky nepohodlných osob nemluvě. A všechny ty kamerové systémy v ulicích, uchovávání dat o uskutečněných hovorech a spojeních u mobilních operátorů už jen s povzdechem vzpomenu.

Proč se tak děje a co proti těmto regulacím coby opozice děláte?
Všechno s jediným cílem: učinit náš život kontrolovanějším než byl doposud. Pokaždé se najde nějaké vznešené zdůvodnění, proč ten či onen jev musíme centrálně registrovat a evidovat. Téměř pokaždé věcně pokulhává a téměř nikdy není takový registr schopen zabránit negativním jevům, pro které byl zřízen. Zato s neomylnou pravidelností vždy přijdou další a další státní instituce, že do něj musí vidět a mít pokud možno online přístup. Ty neslušné či nepřizpůsobivé tímto způsobem k ničemu nedonutíme, to je snad každému jasné. Dokonce ani skutečné zločince a teroristy nám nepomohou stíhat, protože ti jsou vždy o krok napřed. Zato o nás všech bude vedeno mnoho dalších údajů a kdykoliv některá státní složka vzpomene, tak si nás pečlivě proklepne. V každém jednotlivém případě halasně protestujeme a občas se nám podaří i dílčím způsobem uspět. Ale musíme vědět, že se jedná o systémový problém, protože v některých případech se k jednotlivé registraci někteří z nás přihlásí. Protože přece vypadá tak bohulibě a mohla by něco vyřešit.

Které regulace považujete v tomto směru za nejvýznamnější?
Za samozřejmě nejnebezpečnější považuji budování objemově robustních registrů, které mají uchovávat enormní množství dat. Problém je, že takové registry už nikdo nebude schopen v reálném čase průběžně vyhodnocovat a budou sloužit jen k dílčímu tahání dat na politické nebo ekonomické oponenty. A jak nám v uplynulých týdnech předvedl pan ministr financí Babiš, pokládá složky za normální součást práce. Z tohoto hlediska je podle mne nejnebezpečnější elektronická evidence tržeb a registr účtů zejména, pokud by měl mít i data v aktuálním čase, tedy včetně všech transakcí. Kombinace obou těchto registrů v jedněch rukách vytváří opravdu smrtící koktejl „velkého bratra“, který o každém z nás může vědět vše.

Zákonu o státním zastupitelství to vypadá, že největší problém, který se aktuálně řeší, je problém odpovědnosti šéfa budoucího speciálu. Jak to vidíte?
Nový zákon o státním zastupitelství podle mě nemá šanci projít. Jedná se o neuvěřitelnou mediální zkratku z dob ministrování Jiřího Pospíšila, která slibovala zlepšit výkon spravedlnosti neodvolatelností vedoucí státních zástupců a zrušením vrchních státních zastupitelství. Čas velmi dobře ukázal, že i vedoucí státní zástupci musí mít nějakou odpovědnost a nemohou jen tak říct: měli jsme jiný právní názor, zničili jsme obviněnému několik let života – a co má být? Současně platí staré pravidlo, že moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně. Představa, že dáme jedné osobě moc nad všemi závažnými případy a nebude se nikomu odpovídat, je dnes už doufám neschválitelná.

Je podle Vás vůbec potřeba přijímat nový zákon?
Po všech diskusích uplynulých let soudím, že mnohem důležitější než struktura státního zastupitelství, je soustava soudů a nastavení trestního řádu. Pokud bud mít jasnou soustavu nalézacích, apelačních a kasačních soudů a postavení obžaloby a obhajoby před soudem, pak má cenu k tomu přizpůsobit soustavu státního zastupitelství. Ne naopak. V první řadě potřebujeme nový trestní řád, na kterém ministerstvo spravedlnosti téměř nedělá (Česká justice informovala, pozn. red.) a teprve podle něj zákon o státním zastupitelství. Domnívám se, že ve státním zastupitelství by bohatě stačila dílčí novela, která by stanovila pevné funkční období vedoucích státních zástupců a naopak potvrdila vyšší procesní nezávislost jednotlivých státních zástupců. Nový zákon nepotřebujeme.

Jak vnímáte různé mediální útoky na práva obhajoby? Neobáváte se, že se mohou tyto útoky projevit ve snaze okleštit tato práva v novém trestním řádu?

Orgány činné v trestním řízení se opakovaně pokouší zastrašit své oponenty v systému. Začalo to politiky, pokračuje přes některé státní zástupce a soudce a nyní se útočí i na obhajobu. Samozřejmě v jednotlivých případech mnohdy mají pravdu a stíhají skutečné zločince. Co ovšem pokládám za systémový problém, jsou ony snahy o paušalizaci. Výroky předsedy ústavního soudu na adresu advokátů v televiziostré a útočné reakce na ohrazení se advokátní komory a jejího předsedy. To jsou skutečně nebezpečné tendence, které jen posilují represivní roli státu zpochybňováním jeho oponentů. Věřím, že nový trestní řád bude psát až příští vláda, která si rizik oklešťování práva na obhajobu bude vědoma. Současné ministerstvo spravedlnosti to nezvládne, za to dám ruku do ohně.

Nebylo chybou ODS, že nechala projít zákon trestní odpovědnosti právnických osob?
Bylo, nebylo, to je těžké říct. Je pravda, že tlak ze zahraničí včetně organizací vyspělých tržních ekonomik byl enormní a něco jsme museli udělat. Spíš je problém, že po několika letech fungování není snaha vyhodnotit přínosy a rizika v praxi. A místo toho vláda navrhuje jen rozšíření okruhu trestních činů, které jsou přičitatelné právnické osobě. Pokoušíme se v Poslanecké sněmovně řešit alespoň nejpalčivější otázky formou pozměňovacích návrhů.

Koalice se zaklíná přijímáním pravidel pro lobbing. Jak v tomto směru vnímáte  pozměňovací návrh poslance Ladislava Šincla z ČSSD ohledně provizí pojišťovacích agentů, který šel proti schválené vládní verzi? Má vůbec význam garanční výbor, když se tam přijmou podobné věci?
Kauza pojišťovacích agentů má dvě roviny. První je věcná. Je naprosto legitimní na půdě garančního výboru předkládat návrhy koncepčně se odlišující od vládní předlohy. Kdyby tomu tak nebylo, pak můžeme parlament opravdu zrušit a zákony může schvalovat vláda. Ústavní uspořádání je opačné, vláda se odpovídá Poslanecké sněmovně a ta schvaluje zákony! A teď vůbec nehodnotím, kterému z řešení „vláda“ versus „Šincl“ dávám přednost.

Premiér Bohuslav Sobotka přišel v uplynulém týdnu s informací, že by chtěl, aby tajné služby kontrolovali soudci. Souhlasíte s tím?
Celková shoda panuje na tom, že je třeba kontrolu služeb zlepšit aniž by to ohrozilo jejich akceschopnost a také důvěryhodnost vzhledem k jejich zahraničním partnerům. Zatím se předpokládá mimo dosavadní parlamentní kontrolu, která by měla být rozšířena na všechny služby, ještě zřízení kontrolního orgánu druhého stupně. Ten by měl být na návrh vlády volen Poslaneckou sněmovnou a měl by být složen z bývalých soudců. Já jsem tedy  navrhoval obecněji z osob, které již dříve úspěšně sloužily státu, ať už ve výkonných či parlamentních rolích a již se aktivně neangažují. Musely by mít prověrku na přísně tajné a s určitým omezením i vstup do živých svazků. Podmínkou by ovšem bylo, že by tento orgán pracoval jen na základě vyzvání vlády nebo parlamentního kontrolního orgánu. Čili žádný výbor lidové kontroly, ale specifický orgán ustávních institucí sloužící jim ke kontrole ve sporných případech.

Dušan Šrámek

Rubriky
Aktuality - volby 2013 Komentáře a články

Jak jsem se nemýlil v politice

Každý z nás se občas mýlí. Lékař udělá špatnou diagnózu, burzovní makléř vsadí na špatnou investici… Mýlit se je lidské. Pan prezident Zeman dokonce vydal celou knihu Jak jsem se mýlil v politice. Fakticky jí chtěl ale jen říci, že on osobně je neomylný.

To já o sobě rozhodně netvrdím. V politice jsem ale už dlouho a za ta léta jsem se snad i něčemu naučil: součástí mé politické práce je pokud možno neomylně rozpoznat, co ta či ona změna zákona přinese a k čemu může dovést.

Navzdory názorům veřejnosti a tlaku médií jsem ve Sněmovně opakovaně hlásal, že přímá volba prezidenta může vést k zásadnímu rozkolísání moci ve státě a ke snaze o úplné překreslení celého demokratického systému. Nejednou jsem říkal, že se velmi snadno může stát, že přímo zvolený prezident tu „žvanírnu“ na Malé Straně za potlesku občanů rozežene a bude chtít vládnout po svém. Musím ovšem zcela sebekriticky přiznat, že jsem posléze podlehl tlaku koaličních partnerů a přímou volbu podpořil. Pokládám to za svoji velkou chybu.

Přečtěte si: Projev ve sněmovně k přímé volbě prezidenta (22. 9. 2010)

Stejně tak jsem opakovaně varoval před zcela nekontrolovatelnou mocí státního zastupitelství. Vždy jsem trval na tom, že se zvyšující se mocí se musí pojit také zvýšená odpovědnost. Má-li mít kdokoli v zemi pravomoc druhému zcela převrátit život a z bezúhonného občana učinit vyvrhela, pak musí jednoznačně odpovídat za své případné chyby. Bohužel i tady jsme tak dlouho podléhali módní vlně, že je třeba všechny bohaté podnikatele a pokud možno i nějaké ty „hnusné“ politiky stíhat, až jsme dospěli k absurdnímu zásahu na Úřadu vlády a pádu premiéra Petra Nečase. A to všechno bez jakéhokoli obvinění za nějakou významnou korupční činnost.

Přečtěte si: Rovnováha moci a odpovědnosti (6. 8. 2012)

Poukazuji na dva příklady, před nimiž jsem varoval, ale nedokázal jim zabránit. Jejich spojením jsme dnes svědky naprosté dominance prezidenta a státních zástupců nad státem a závažného rozkladu politiky jako takové.

Vidím ovšem další pokračování této hry, které mě naplňuje snad ještě většími obavami. Je evidentní, že cílem Miloše Zemana je ovládnout levicovou část politického spektra a diktovat tudy budoucí vývoj. Bohužel vše nasvědčuje tomu, že na pravé straně spektra má tentýž záměr Václav Klaus (netvrdím, že oba pánové pracují ve shodě, i když některé indicie tomu napovídají). Jeho podpora směšnému slepenci zvanému Hlavu vzhůru, složenému z nacionalistické kandidátky komunistů, jejích přívrženců a poslušných loutek bývalých zákulisních hráčů ODS, se zdá nepochopitelná i pro tradiční podporovatele Václava Klause, mezi něž se počítám. Václav Klaus ale většinou přesně ví, co a proč dělá. Možná, že cílem není dostat do Sněmovny pár podivných figurek, ale „jen“ rozložit pravici na atomy. Žádné sjednocující se pramínky, ale pravý opak, co nejvíce samostatně kandidujících subjektů a co největší oslabení ODS. Výroky o mezivolbách, které ho absolutně nezajímají a v nichž není žádné zásadní téma, dostávají v tomto světle najednou úplně jiný smysl.

Spojme to se zprávami od současného prezidenta. Svým ministrům slibuje vládnutí minimálně do dubna, neboť podmínky pro sestavení nové vlády nastaví tak přísně, že je nedokáže nikdo splnit. Oba zmínění pánové už v minulosti prokázali, že umí své kroky koordinovat. Není skutečným cílem znovu přenastavit politický systém k obrazu svému? A nebudou náhodou předčasné volby s opět novými subjekty znovu příští rok na podzim? Neblížíme se opakování opoziční smlouvy v novém provedení?

Jak rád bych se tentokrát mýlil.

Rubriky
Projevy ve Sněmovně

Ke státnímu zastupitelství

Vážená paní předsedkyně, vážené dámy, vážení pánové, já bych skoro řekl, že po slovech pana ministra a zejména po té jeho závěrečné části už by nebylo třeba nic říkat, protože tady bylo přislíbeno, že budeme hledat širokou podporu napříč Poslaneckou sněmovnou a budeme zákon případně přepisovat tak, aby byl v souladu a v intencích našeho ústavního pořádku.

Já samozřejmě doporučím, aby tento návrh zákona byl přikázán ústavněprávnímu výboru, a pokládám za rozumné, abychom se jím zabývali. Současně bych ale chtěl říct, že se domnívám, že tady vláda příliš podlehla diktátu státního zastupitelství a jejich představě o tom, jak soustava má být sestavena a postavena, a že musíme velmi pečlivě zvažovat, abychom s neomezenou mocí neřekli současně nezodpovědnost. Podle mého názoru čím je něčí moc větší, tím jeho zodpovědnost musí být větší. A tady dochází ke stavu, který na rozdíl od začátku 90. let, kdy jsme zcela záměrně proti stavu Generální prokuratury nakreslili státní zastupitelství jako velmi decentralizovanou soustavu, která v tomto směru – v uvozovkách – si mohla do jisté míry i konkurovat, proto to říkám opravdu v uvozovkách, ale byla to velmi decentralizovaná soustava, nad kterou nikdo centrální moc neměl, tak tady je nám přinášen koncept, který naopak přechází řekl bych pod radami bývalých vojenských prokurátorů k velmi centralizovanému modelu.

Já si ho dokážu představit, myslím, že mnohé změny, které jsou navrhovány, jsou nepochybně užitečné, mnohé změny i uvnitř soustavy, které jsou navrhovány, by měly vést k jejímu vyjasnění, měly by jasně říci, co jsou to pokyny, jakým způsobem je možno zasahovat do trestních řízení a dalších otázek, které jsou v kompetenci konkrétního státního zástupce, tak kdo mu do toho může mluvit nebo radit. Ale současně se domnívám, že pokud půjdeme touto cestou výrazného posílení nejvyššího státního zástupce, Nejvyššího státního zastupitelství, že tam musí být i výrazně zvýšená odpovědnost a že to bude ta základní otázka, kterou se bude muset ústavněprávní výbor zabývat, v jakém rozsahu dochází k posunu Ústavy, která jednoznačně říká, že státní zastupitelství patří pod výkonnou moc, do jakéhosi kvazinezávislého orgánu, který já si tedy v žádném případě nepřeji.

Rubriky
Komentáře a články

Rovnováha moci a odpovědnosti

V poslední době se rozhořela vášnivá debata o dalším směřování státního zastupitelství. Systémová diskuse je však často přehlušována výhradně personálními výkřiky. Místo věcné diskuse vidíme hrdiny a bídáky, čerty a anděly. Ti hodní, nebo dokonce jen mediálně sympatičtí, musejí mít pravdu, ti zlí se nutně mýlí.

Zkusme si ale jednotlivce na obou stranách barikády prohodit a najednou máme úplně jiný obraz. Co kdyby pana Zemana vyhazoval pan Rampula a na místo budoucího protikorupčního šéfa směřoval místo paní Bradáčové pan Grygárek? Z mé strany toto není hodnocení žádného z výše uvedených jmen, zůstávám k nim maximálně neutrální, jen se snažím zdůraznit, že žádný systém se nesmí budovat na míru konkrétním lidem. Všechny konzervativní systémy jsou budovány naopak u vědomí, že člověk je tvor hříšný. Proto vysoké moci musí odpovídat také vysoká odpovědnost a možnost být k této odpovědnosti pohnán. Ty postavy v systému, které žádné odpovědnosti nepodléhají (např. předsedové soudů, zejména Ústavního), obvykle žádnou osobní moc téměř nemají. Naopak osoby s vysokou osobní mocí (premiér, hejtmani, starostové) odpovídají přímo svému zastupitelskému sboru, který je může odvolat, a skrze něj v posledku i voličům.

Do roku 1989 byl u nás aplikován model sovětské prokuratury, který se vyznačoval vysokou mírou centralizace, kdy generální prokurátor byl úplným pánem nad soustavou a mohl do kteréhokoli případu ze své pozice zasahovat. Hlavním přínosem porevoluční úpravy zákona o státním zastupitelství byla právě decentralizace soustavy. Ale již od dob působení Marie Benešové – dnes mimochodem vysoké představitelky ČSSD – v čele státního zastupitelství je snaha tento model změnit. Znovu a znovu se objevují pokusy výrazně posílit postavení nejvyššího státního zástupce. Proč má však mít nejvyšší státní zástupce pravomoc vstoupit do každé skončené věci a znovu ji otevřít? A proč by měl být současně prakticky neodvolatelný? Nehrozí právě v takovém případě, že celá struktura může být ovládnuta jediným člověkem? Nebo dokonce nějakou vlivovou skupinou (ekonomickou, politickou, mafiánskou) prostřednictvím jedné nastrčené figurky?

Osobně jsem zastáncem maximální procesní autonomie jednotlivých státních zástupců, řekněme podle vzoru soudů. Respektuji však i opačný názor, že je třeba státní zastupitelství centralizovat. Ale chce-li někdo silného nejvyššího státního zástupce, který bude železnou pěstí spravovat celou soustavu, pak musí nutně odpovědět na otázku, komu a jak se bude takto mocná osoba zodpovídat.