V Salonu Týdeníku Echo o něm diskutují právníci s praktickou zkušeností z politiky. Bývalá místopředsedkyně a jedna z nejvýraznějších postav Ústavního soudu, dnes senátorka za Stranu zelených Eliška Wagnerová. Petr Mlsna z Katedry ústavního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy, bývalý šéf Legislativní rady vlády v kabinetu Petra Nečase a člen Ústavně právního výboru sněmovny a poslanec ODS Marek Benda.
.
Řeší zákon nebezpečnou kumulaci politické, hospodářské a mediální moci?
Benda: Já jsem celý život odpůrcem zákona o střetu zájmů. Je zbytečný. Jen popisuje nějaké stavy, o nichž víme, že je strašně snadné je obejít. Neřeší to vůbec nic. Přijímá se jen kvůli hysterickým protikorupčním organizacím. Všechno špatně. Ze zákona se stal souboj o „lex Babiš“. Za normálních okolností bych pro to nikdy nehlasoval. Dostali jsme se ale do situace, kdy se strany vládní koalice snažily zákonem vyřešit problém, který jinak řešit neuměly nebo nechtěly. Vzpomeňte si na rok 2010, když šla ODS a TOP 09 do vlády s Vítem Bártou. Jasně jsme mu řekli, že pokud chce být ve vládě, musí se zbavit své bezpečnostní agentury ABL. To byla podobná situace s oligarchou, byť nesrovnatelně menších rozměrů, než je ten současný, pět let zpátky.
To je srovnání komára s velbloudem. Bárta nečerpal dotace a nevlastnil média.
Benda: To je pravda. A my jsme ho přesto přinutili, aby se své bezpečnostní agentury zbavil. Partneři ve vládní koalici by přece měli říct: Andreji, jsi v příliš velkém střetu zájmů, nemůžeš být ministr financí. Místo toho na něj šijí speciální zákon. Normální zodpovědní politici by měli jasně vidět, že ten člověk nemůže dostat funkci, v níž má pravomoci rozhodovat o věcech, které přímo ovlivňují jeho majetek. Tohle by mělo fungovat automaticky na nepsaných pravidlech. Ostatní by ho do té funkce neměli pustit.
To je ideální svět. Jako když chceme, aby ženy přistěhovalců nechodily po Paříži zahalené v nikábech. Když se ale nepsaná pravidla nedodržují, musí přijít psaná.
Benda: Nakonec jsem pro to taky hlasoval, protože si uvědomuji, že realita je trochu jiná. Že ty věci neformálně nejsme schopni řešit. Střety zájmů a omezení vlastnictví členů vlády jsou neuvěřitelně snadno obejitelné. Pro mě je přijatelná cesta, když chce nějaký člen vlády něco vlastnit, ať to má. Ale nesmí se ucházet o veřejné peníze. Je to mnohem čistší než zákaz vlastnit ve firmě více než 40 procent, který prosazovala ČSSD, lidovci a TOP 09. Tento přístup se dá stejně hájit na všech úrovních politiky. Starosta malého města může mít firmu. Může se ucházet o veřejné zakázky kdekoliv, jenom ne ve svém městě.
.
Celý článek si přečtěte v aktuálním vydání Týdeníku Echo
