Štítek: rodina

“Dokud se dítě nestane svéprávným, mají rodiče právo usměrňovat své dítě výchovnými opatřeními, jak to odpovídá jeho rozvíjejícím se schopnostem, včetně omezení sledujících ochranu morálky, zdraví a práv dítěte, jakož i práv jiných osob a veřejného pořádku. Dítě je povinno se těmto opatřením podřídit.”

Tyto dvě nevinné, v podstatě bezzubé a pouze faktický stav konstatující věty, citované z návrhu nového občanského zákoníku, se staly tématem široké veřejné diskuse a místy až hysterické kritiky. Hlavním bodem kritiky byla obava, že rodiče na základě tohoto ustanovení začnou žalovat své děti, že “neposlouchají”. Různí psychologové, sociologové, politologové či občanské aktivistky se vyjadřovali proti, zejména s odkazem na to, že poslušnost dětí v rodině nelze vynutit zákonem.

Rád bych se zde vymezil vůči této kritice. Jednak z toho důvodu, že je právně nesmyslná, jednak proto, že s ní nelze souhlasit ani ideově. V občanském právu a zvláště pak v právu rodinném je celá řada ustanovení, která nejsou bezprostředně vynutitelná. Za všechny bych jmenoval povinnost věrnosti mezi manželi, která je v naše právním zakotvena již po dlouhá desetiletí. Je to nepochybně ustanovení, které je dnes v reálném životě nevynutitelné, ale přesto ho nikoho nenapadne rušit. Ustanovuje totiž zásadu dobrého a tradičního manželství a navíc má mnoho interpretačních důsledků v případných sporech o děti, majetek, výživné a podobně. Kritici ustanovení o „poslušnosti“ dětí toto buď nevědí, nebo má jejich napadání hlubší ideový základ.

Signifikantní je, že celou vlnu odstartovaly senzační titulky v bulváru. Nezaznamenal jsem žádnou kritiku z úst právníků či odborníků, znalých návrhu. Smysl návrhu je totiž úplně jiný, než si věci neznalí kritikové myslí. Ani já si samozřejmě nepřeji, aby rodiče žalovali neposlušné děti u soudu – ostatně by se jim nepochybně každý soud vysmál. Je to obráceně: dětem dává řada moderních zákonných ustanovení taková práva, že je možno představit si nejrůznější žaloby puberťáků na rodiče, ať už že dostali pohlavek či nesměli na diskotéku. Právě pro tyto případy jsme do kodexu prosadili zmíněné ustanovení, aby bylo jasné, že má-li dítě řadu práv zákonně zakotvenu, pak i pro zcela přirozenou povinnost poslušnosti dětí existuje zákonná opora.

Tímto konstatováním bych mohl skončit. Kritici nepochopili smysl zákona, zmýlili se, já jsem jim to vysvětlil a hotovo. Celá věc je však bohužel složitější. Ve skutečnosti se obávám, že za celým útokem stojí stará marxistická doktrína o potřebě zrušit rodinu k vybudování té nové, nejlépe beztřídní společnosti. Všechny moderní politické systémy vykazující prvky totalitního (tj. všeovládajícího) myšlení si vzaly jako svůj cíl zrušit všechny fungující vnitrospolečenské instituce a rodinu zvláště (tím se dají snadno rozpoznat od různých diktatur, které nebyly někdy nic moc pěkného, ale nesnažily se destruovat, resp. překonstruovat společnost jako celek). Tato ideologie, kterou nadšeně přebírá moderní levice, prosazuje volné svazky bez závazků, zrovnoprávňování svazků párů nezpůsobilých mít děti (z podstaty, ne z nějaké situace) nebo v našem případě povinnost vychovávat děti jediným možným státem nařízeným způsobem, nejlépe bez možnosti rodičů ovlivňovat vlastní děti a jejich životní postoje. Je to pořád ta stará snaha rozbourat rodinu jako společenství, které se díky své vnitřní soudržnosti nejvíce dokáže bránit totalitním nárokům. Proto jsem pokládal za zcela zásadní se o tuto myšlenku střetnout i u vědomí, že budu nazýván nemoderním staromilcem, který se snaží prosazovat cosi nevynutitelného. Ale i to nevynutitelné, i jen interpretační pravidlo určuje společenský úzus, který pokládám pro přežití západní civilizace za zcela zásadní.

Na závěr bych se rád ideově zamyslel nad věčnou obranou práv těch či oněch, ať jsou to děti, menšiny, zaměstnanci, ženy, listonoši či kdokoli jiný. Právní řády, zejména ústavy a listiny západních demokracií jsou plné nejrůznějších práv a generálně opomíjejí povinnosti občanů. Právě tato neomezeně rostoucí práva, nedoprovázená odpovídajícími povinnostmi, považuji za jeden z klíčových problémů moderního západního světa. Děti se tomuto trendu nevymykají – existují deklarace o právech dětí, zdůrazňují se povinnosti rodičů, ale neustále je snaha omezovat výchovné prostředky. Jako (snad stále ještě extrémní) příklad bych uvedl stoupající tlaky na zamezení tělesným trestům vůči dětem. Já osobně tělesné tresty jako otec čtyř dětí zcela schvaluji a snahy o jejich zákaz považuji za zhůvěřilost patrně bezdětných intelektuálů. Je to však typický příklad toho, jak se s vaničkou vylévá dítě – na základě jakéhosi práva dětí na ničím neomezované užívání života se zcela zapomíná nejen na práva rodičů, ale i na právo dítěte na dobrou výchovu.

I kvůli vymezení se vůči těmto nepřijatelným moderním trendům jsem chtěl svým návrhem jasně deklarovat, že i děti mají své povinnosti, nicméně zároveň rodiče jsou povinni usměrňovat je způsobem, který odpovídá jejich věku. Právům mají odpovídat také povinnosti a v rodině to platí dvojnásob.