Rubriky
Komentáře a články Média

Dítě je povinno dbát svých rodičů

Proslov z workshopu Právní problémy dnešní rodiny. Povinnosti v rodině konaný 6. dubna 2017 v rámci projektu Pražské právnické jaro 2017

 

Často se dovoláváme kořenů naší křesťanské civilizace a tvrzení, že by nám v právu stačilo křesťanské desatero. Ale přiznejme si upřímně, že z desatera jako společnost nedržíme už skoro žádné přikázání. První tři jsou už zcela mimo, páté neplatí do narození a začíná se zpochybňovat ve stáří. A závist je dnes pro některé společenský program, ne zakázaná nectnost.

Čtvrté přikázání „Cti otce svého a matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se Ti vedlo na zemi.“ Všimněme si, že se jedná o přikázání ve vztahu k tomuto světu – abys dlouho živ byl a dobře se Ti vedlo na zemi – a ne k Bohu a světu po smrti, či o spáse duše.

Proto se od počátku, kdy jsem získal možnost zasahovat do rodinného práva, snažím, aby právě povinnosti dětí vůči rodičům byly v zákoně zakotveny. A tak se do Nového občanského zákoníku dostal § 857: Dítě je povinno dbát svých rodičů. A opravuji dnes různé rodináře, kteří mi říkají, je tam chyba, mělo by tam být nezletilé dítě.

Ne, to není chyba, každé dítě je povinno dbát svých rodičů, i já mám tento úkol vůči svým, kdyby byl táta ještě naživu. Je to samozřejmě ne úplně vynutitelná povinnost, ale právě občanské právo by mělo obsahovat spíše zásady dobrého života, než detailní popisy, zákazy a příkazy. Já stále tlačil prof. Eliáše „Úvodních 14 paragrafů je mnohem důležitějších než celých zbylých 3050.

Chci zdůraznit povinnosti dětí a právo rodičů děti vychovávat a moci je i mocenskými prostředky donutit k plnění těchto povinností. Dítě je povinno se těmto opatřením podřídit. Někdy bývají lehce extrémně vykládány naše mezinárodní závazky, že dítě není možné vůbec fyzicky (a snad ani jinak) potrestat. Já jsem opačného názoru. V určitém věku dětí nefunguje a ani nemůže fungovat k výchově nic jiného než pohlavek nebo plácnutí přes zadek. Povinnostem a jejich vynucení musí odpovídat i realita sankce či trestu.

Mluvilo-li se tu hodně o svobodě a respektu ke svobodě druhých, pak nesmíme zapomínat, že zejména malé děti žádnou skutečnou svobodu fakt nemají. Soudkyně Šimáčková zde mluvila o těch rodičích, kteří dětem škodí nebo jsou mu nebezpečné a o jejich izolování od dětí v té či oné podobě. Musím tento názor samozřejmě respektovat, ale současně říkám, že máme být enormně opatrní, kdo už „škodí nebo je nebezpečný“. Čím více budeme toto extenzivně rozšiřovat, tím více jako stát či moc do rodiny zasahujeme a předepisujeme ten jediný správný způsob výchovy.

Na závěr bych chtěl zdůraznit:

1/ Děti musí dbát svých rodičů a poslouchat je.

2/ Rodiče mohou tuto povinnost rozumně vynucovat.

3/ Excesy musí být posuzovány velmi neinvazivně nebo rodinu ohrožujeme.

 

Marek Benda

V Praze dne 7. 4. 2017

Rubriky
Komentáře a články

Poslušnost dětí jako střet ideologií

“Dokud se dítě nestane svéprávným, mají rodiče právo usměrňovat své dítě výchovnými opatřeními, jak to odpovídá jeho rozvíjejícím se schopnostem, včetně omezení sledujících ochranu morálky, zdraví a práv dítěte, jakož i práv jiných osob a veřejného pořádku. Dítě je povinno se těmto opatřením podřídit.”

Tyto dvě nevinné, v podstatě bezzubé a pouze faktický stav konstatující věty, citované z návrhu nového občanského zákoníku, se staly tématem široké veřejné diskuse a místy až hysterické kritiky. Hlavním bodem kritiky byla obava, že rodiče na základě tohoto ustanovení začnou žalovat své děti, že “neposlouchají”. Různí psychologové, sociologové, politologové či občanské aktivistky se vyjadřovali proti, zejména s odkazem na to, že poslušnost dětí v rodině nelze vynutit zákonem.

Rád bych se zde vymezil vůči této kritice. Jednak z toho důvodu, že je právně nesmyslná, jednak proto, že s ní nelze souhlasit ani ideově. V občanském právu a zvláště pak v právu rodinném je celá řada ustanovení, která nejsou bezprostředně vynutitelná. Za všechny bych jmenoval povinnost věrnosti mezi manželi, která je v naše právním zakotvena již po dlouhá desetiletí. Je to nepochybně ustanovení, které je dnes v reálném životě nevynutitelné, ale přesto ho nikoho nenapadne rušit. Ustanovuje totiž zásadu dobrého a tradičního manželství a navíc má mnoho interpretačních důsledků v případných sporech o děti, majetek, výživné a podobně. Kritici ustanovení o „poslušnosti“ dětí toto buď nevědí, nebo má jejich napadání hlubší ideový základ.

Signifikantní je, že celou vlnu odstartovaly senzační titulky v bulváru. Nezaznamenal jsem žádnou kritiku z úst právníků či odborníků, znalých návrhu. Smysl návrhu je totiž úplně jiný, než si věci neznalí kritikové myslí. Ani já si samozřejmě nepřeji, aby rodiče žalovali neposlušné děti u soudu – ostatně by se jim nepochybně každý soud vysmál. Je to obráceně: dětem dává řada moderních zákonných ustanovení taková práva, že je možno představit si nejrůznější žaloby puberťáků na rodiče, ať už že dostali pohlavek či nesměli na diskotéku. Právě pro tyto případy jsme do kodexu prosadili zmíněné ustanovení, aby bylo jasné, že má-li dítě řadu práv zákonně zakotvenu, pak i pro zcela přirozenou povinnost poslušnosti dětí existuje zákonná opora.

Tímto konstatováním bych mohl skončit. Kritici nepochopili smysl zákona, zmýlili se, já jsem jim to vysvětlil a hotovo. Celá věc je však bohužel složitější. Ve skutečnosti se obávám, že za celým útokem stojí stará marxistická doktrína o potřebě zrušit rodinu k vybudování té nové, nejlépe beztřídní společnosti. Všechny moderní politické systémy vykazující prvky totalitního (tj. všeovládajícího) myšlení si vzaly jako svůj cíl zrušit všechny fungující vnitrospolečenské instituce a rodinu zvláště (tím se dají snadno rozpoznat od různých diktatur, které nebyly někdy nic moc pěkného, ale nesnažily se destruovat, resp. překonstruovat společnost jako celek). Tato ideologie, kterou nadšeně přebírá moderní levice, prosazuje volné svazky bez závazků, zrovnoprávňování svazků párů nezpůsobilých mít děti (z podstaty, ne z nějaké situace) nebo v našem případě povinnost vychovávat děti jediným možným státem nařízeným způsobem, nejlépe bez možnosti rodičů ovlivňovat vlastní děti a jejich životní postoje. Je to pořád ta stará snaha rozbourat rodinu jako společenství, které se díky své vnitřní soudržnosti nejvíce dokáže bránit totalitním nárokům. Proto jsem pokládal za zcela zásadní se o tuto myšlenku střetnout i u vědomí, že budu nazýván nemoderním staromilcem, který se snaží prosazovat cosi nevynutitelného. Ale i to nevynutitelné, i jen interpretační pravidlo určuje společenský úzus, který pokládám pro přežití západní civilizace za zcela zásadní.

Na závěr bych se rád ideově zamyslel nad věčnou obranou práv těch či oněch, ať jsou to děti, menšiny, zaměstnanci, ženy, listonoši či kdokoli jiný. Právní řády, zejména ústavy a listiny západních demokracií jsou plné nejrůznějších práv a generálně opomíjejí povinnosti občanů. Právě tato neomezeně rostoucí práva, nedoprovázená odpovídajícími povinnostmi, považuji za jeden z klíčových problémů moderního západního světa. Děti se tomuto trendu nevymykají – existují deklarace o právech dětí, zdůrazňují se povinnosti rodičů, ale neustále je snaha omezovat výchovné prostředky. Jako (snad stále ještě extrémní) příklad bych uvedl stoupající tlaky na zamezení tělesným trestům vůči dětem. Já osobně tělesné tresty jako otec čtyř dětí zcela schvaluji a snahy o jejich zákaz považuji za zhůvěřilost patrně bezdětných intelektuálů. Je to však typický příklad toho, jak se s vaničkou vylévá dítě – na základě jakéhosi práva dětí na ničím neomezované užívání života se zcela zapomíná nejen na práva rodičů, ale i na právo dítěte na dobrou výchovu.

I kvůli vymezení se vůči těmto nepřijatelným moderním trendům jsem chtěl svým návrhem jasně deklarovat, že i děti mají své povinnosti, nicméně zároveň rodiče jsou povinni usměrňovat je způsobem, který odpovídá jejich věku. Právům mají odpovídat také povinnosti a v rodině to platí dvojnásob.

Rubriky
Projevy ve Sněmovně

Ke střídavé péči

Vážená paní předsedkyně, vážení členové vlády, dámy a pánové, já jsem řekl, že své osobní stanovisko nebudu říkat ve zpravodajské zprávě, proto si dovolím vystoupit teď v obecné rozpravě, abych závěrečného slova zpravodajské zprávy nezneužíval k osobnímu postoji.

Mnozí se ohánějí právem dítěte, a to jak v dnešní debatě, tak v debatách, které probíhaly předtím, zejména na tom již zmiňovaném semináři. Já si myslím, že kdybychom chtěli opravdu férově se bavit o právech dítěte, tak zakážeme rozvody tam, kde nejsou vyřešeny děti, zakážeme lidem, aby se chovali tak nezodpovědně, jako se právě rozvodem chovají. K tomu asi nemáme sílu. K tomu asi v dnešní společnosti, která se pokládá za supermoderní – já nevím, co je moderního na tom se rozvádět -, nemáme sílu.

Přesto si myslím, že je třeba, když vidíme, že nějaký trend ve společnosti není zcela správný, že dochází k tomu, že v mnoha případech jsou děti opravdu využívány – a bohužel v České republice díky její tradici, o které tady mluvil pan kolega Bém, výrazně i díky přílišné feminizaci opatrovnických soudů dochází prostě k jednostrannému zneužívání dětí jako prostředku pomsty té druhé části partnerského vztahu. Je dobré říci, že toto není rozumný trend, a je správné, aby proti tomu bylo možno zasáhnout a zasahovat.

Mnozí tady říkali, jestli to je, nebo není nedůvěra k soudům. Já myslím, že to je naopak výrazné rozšíření důvěry v soud, že bude schopen v konkrétní věci rozhodnout správně a že bude schopen někdy i ty rodiče donutit k tomu: musíte se domlouvat a musíte se dohadovat, nemůžete si myslet, že jeden z vás vyhrává 90 : 10, ale že vaše situace bude 50 :50, pokud je to v zájmu dítěte.

Já toto pokládám za rozumné, a proto budu rád, když návrh projde. Můžeme se samozřejmě dále bavit o konkrétních dílčích formulacích, ale to samotné varování pro některé nezodpovědné rodiče, kteří dělají z dětí rukojmí vůči tomu druhému, je podle mého názoru strašně důležité.

Děkuji za pozornost. (Potlesk.)