přímá volba Archivy

Každý z nás se občas mýlí. Lékař udělá špatnou diagnózu, burzovní makléř vsadí na špatnou investici… Mýlit se je lidské. Pan prezident Zeman dokonce vydal celou knihu Jak jsem se mýlil v politice. Fakticky jí chtěl ale jen říci, že on osobně je neomylný.

To já o sobě rozhodně netvrdím. V politice jsem ale už dlouho a za ta léta jsem se snad i něčemu naučil: součástí mé politické práce je pokud možno neomylně rozpoznat, co ta či ona změna zákona přinese a k čemu může dovést.

Navzdory názorům veřejnosti a tlaku médií jsem ve Sněmovně opakovaně hlásal, že přímá volba prezidenta může vést k zásadnímu rozkolísání moci ve státě a ke snaze o úplné překreslení celého demokratického systému. Nejednou jsem říkal, že se velmi snadno může stát, že přímo zvolený prezident tu „žvanírnu“ na Malé Straně za potlesku občanů rozežene a bude chtít vládnout po svém. Musím ovšem zcela sebekriticky přiznat, že jsem posléze podlehl tlaku koaličních partnerů a přímou volbu podpořil. Pokládám to za svoji velkou chybu.

Přečtěte si: Projev ve sněmovně k přímé volbě prezidenta (22. 9. 2010)

Stejně tak jsem opakovaně varoval před zcela nekontrolovatelnou mocí státního zastupitelství. Vždy jsem trval na tom, že se zvyšující se mocí se musí pojit také zvýšená odpovědnost. Má-li mít kdokoli v zemi pravomoc druhému zcela převrátit život a z bezúhonného občana učinit vyvrhela, pak musí jednoznačně odpovídat za své případné chyby. Bohužel i tady jsme tak dlouho podléhali módní vlně, že je třeba všechny bohaté podnikatele a pokud možno i nějaké ty „hnusné“ politiky stíhat, až jsme dospěli k absurdnímu zásahu na Úřadu vlády a pádu premiéra Petra Nečase. A to všechno bez jakéhokoli obvinění za nějakou významnou korupční činnost.

Přečtěte si: Rovnováha moci a odpovědnosti (6. 8. 2012)

Poukazuji na dva příklady, před nimiž jsem varoval, ale nedokázal jim zabránit. Jejich spojením jsme dnes svědky naprosté dominance prezidenta a státních zástupců nad státem a závažného rozkladu politiky jako takové.

Vidím ovšem další pokračování této hry, které mě naplňuje snad ještě většími obavami. Je evidentní, že cílem Miloše Zemana je ovládnout levicovou část politického spektra a diktovat tudy budoucí vývoj. Bohužel vše nasvědčuje tomu, že na pravé straně spektra má tentýž záměr Václav Klaus (netvrdím, že oba pánové pracují ve shodě, i když některé indicie tomu napovídají). Jeho podpora směšnému slepenci zvanému Hlavu vzhůru, složenému z nacionalistické kandidátky komunistů, jejích přívrženců a poslušných loutek bývalých zákulisních hráčů ODS, se zdá nepochopitelná i pro tradiční podporovatele Václava Klause, mezi něž se počítám. Václav Klaus ale většinou přesně ví, co a proč dělá. Možná, že cílem není dostat do Sněmovny pár podivných figurek, ale „jen“ rozložit pravici na atomy. Žádné sjednocující se pramínky, ale pravý opak, co nejvíce samostatně kandidujících subjektů a co největší oslabení ODS. Výroky o mezivolbách, které ho absolutně nezajímají a v nichž není žádné zásadní téma, dostávají v tomto světle najednou úplně jiný smysl.

Spojme to se zprávami od současného prezidenta. Svým ministrům slibuje vládnutí minimálně do dubna, neboť podmínky pro sestavení nové vlády nastaví tak přísně, že je nedokáže nikdo splnit. Oba zmínění pánové už v minulosti prokázali, že umí své kroky koordinovat. Není skutečným cílem znovu přenastavit politický systém k obrazu svému? A nebudou náhodou předčasné volby s opět novými subjekty znovu příští rok na podzim? Neblížíme se opakování opoziční smlouvy v novém provedení?

Jak rád bych se tentokrát mýlil.

Děkuji, paní předsedkyně. Já sám za sebe jsem velmi opatrný k představám o přímé volbě prezidenta. Řeknu proč si myslím, že tento návrh je snad to nejhorší, co jsme tady v Poslanecké sněmovně kdy měli.

Já se velmi obávám, že v českém systému, který je prostě tradičně monarchistický, kde od první republiky, od masarykovského budování tatíčkovského syndromu je postavení hlavy státu neobyčejně silné, přestože tomu ústavně tak není, přestože pravomoci tomu v mnohém směru neodpovídají, tak postavení hlavy státu je neobyčejně silné. Dvěma extrémně silnými – a to nejenom svou politickou silou, ale i společenským významem – prezidenty, které jsme měli po roce 1989, Václavem Havlem a Václavem Klausem, se toto postavení jenom ještě posílilo.

Za takové situace jít do rizika přímé volby prezidenta, ve které nevíme, kdo může vyhrát, kdo nemůže vyhrát, kdy se ten (veselost v lavicích poslanců ČSSD), který vyhraje, začne odvolávat na svoji přímou legitimitu vzešlou z lidového hlasování a pustí se do střetnutí s Poslaneckou sněmovnou a Senátem, pustí se do střetnutí s politickou reprezentací, já si myslím, že toto je velké zahrávání si s ohněm. Abych nejmenoval žádného z blízkých nebo vzdálenějších východních sousedů, tak víme, jak nebezpečné mohou být prezidentské systémy, kde prezident posléze uchvátí veškerou moc.

Abych se vrátil k tomuto návrhu. To, co zde předkládají sociální demokraté, je úplný omyl v tomto směru. Jestli někdo cítí podobná nebezpečí jako já, tak představa, kterou nám zde předkládá sociální demokracie, že budeme mít prezidenta, který v okamžiku, kdy dojde ke střetnutí s politickou reprezentací, on, který může být zvolen 25 % hlasů, na jeho odvolání v přímém odvolávacím mechanismu je zapotřebí nadpoloviční většiny všech voličů zaregistrovaných v zemi, to znamená 50 %, pod sankcí toho, že prezident ne může, ale rozpouští Poslaneckou sněmovnu, tak to si myslím, že je přímý návod k tomu, jak dojít k prezidentské diktatuře. Proto se tohoto návrhu obávám mnohem více než všech ostatních, které tady byly kdy předloženy.

Doporučuji Poslanecké sněmovně, aby byl zamítnut a aby Poslanecká sněmovna zahájila, stejně jako ji zahájí vládní koalice, a vládní koalice velmi dobře ví, že k prosazení přímé volby budou potřeba hlasy opozičních poslanců, debatu s vládní koalicí o tom, jak má vypadat přímá volba, která by nás vyvarovala rizik, která jsem se teď tady snažil naznačit. Navrhuji zamítnutí tohoto tisku.