přeběhlíci Archivy

Po stěží uvěřitelných zběsilých útocích v Paříži prohlásil francouzský prezident Francois Hollande, že jde o válečný akt. V krátké době vyšlo najevo, že jde o útok Islámského státu. Francie je naším spojencem v uskupení společné obrany NATO. Na válečný akt jsou jen dvě možné reakce, buď kapitulovat, nebo se začít bránit. Jsem přesvědčen, že kapitulace by znamenala trvalé ujařmení ve strachu a v konečném důsledku konec křesťanské civilizace v Evropě. Proto bude nezbytné se začít bránit a to prostředky, které povedou k porážce našeho protivníka.

Příliš dlouho si klíčoví evropští politici pohrávali s různými humanitárními bombardováními a omezeným vyzbrojováním místních odpůrců, aniž by dokázali efektivně zasáhnout. Bylo to takové pohodlné, životy svých mladých lidí nenasazovali a současně mohli mít dobrý pocit, že se proti zlu něco dělá. Ale aby Evropa teroristy příliš nepopudila a byla hezky vyvážená a objektivní, dávala najevo svůj strach před terorismem neustálou kritikou státu Izrael za jeho protiteroristické operace a spolufinancováním palestinských radikálů. V minulém týdnu bylo poslední kapkou do tohoto poháru pokrytectví schválení nápadu salónní komunistky Federicy Mogheriniové o označování původu zboží z izraelských osad, u nějž jen slepý nevidí paralely s politikou třetí říše.

Teď už nám snad je jasné, že Islámský stát v jeho různých podobách (prosím, nezaměňovat s islámem jako náboženstvím) je naším otevřeným nepřítelem, rozhodnutým nás zničit nebo alespoň rozvrátit. Hrát dál hru na politickou korektnost, jet na vlně „hlavně ať nejsme příštím cílem my“, v horším případě pošilhávat po obchodních příležitostech se zločinnými režimy už nesmí být omluvitelné.

Jsme ve válce. Čím dříve si to přiznáme, tím méně budeme muset zaplatit (stejně jako kdyby se západní mocnosti pokusily zastavit Hitlera už před Mnichovem a ne až když je, i vyzbrojen našimi zabavenými zbraněmi, napadl). J. W. Bush po útoku na dvojčata prohlásil, že USA jsou ve válce proti terorismu a rozhodl o operaci v Afghánistánu, odkud byl napaden. Můžeme donekonečna diskutovat, zda měl později zasáhnout i v Iráku a zda tato operace byla oprávněná a uspěla (autor tohoto textu s ní souhlasil a relativní neúspěch připisuje spíše neuváženému stažení jednotek následovníkem JWB, ale to není podstatné). Nicméně z Talibánu a Al-Kaidy se na dlouhá léta staly organizace výrazně zaměstnané vlastní teritoriální obranou, což nepochybně jejich teroristickou aktivitu ve světě výrazně omezilo. Je třeba si z toho vzít příklad a přenést válku na území nepřítele.

Předpokládám, že se brzy objeví spousty chytráků, kteří budou moudře žvanit o tom, že si za to vlastně můžeme sami, protože ty nebohé teroristy svým způsobem života dráždíme. A současně se začne přemýšlet o dalším posilování všemožných represivních složek jednotlivých států i Evropské unie pro posílení boje s terorismem. Jako obvykle půjde k omezení svobody našich občanů, ale proti terorismu to nějak nebude účinkovat.

Francie byla napadena. Předpokládám, že brzy požádá o aktivaci čl. V. smlouvy o NATO o společné reakci na útok. Není třeba nic vymýšlet, o ničem spekulovat, politické zadání musí být jasné a jednoduché: zničte nepřítele. Dál už je to vojenská záležitost, kterou chválabohu ještě síly NATO profesionálně zvládnou. Jednotky NATO musí zaútočit na síly tzv. Islámského státu a vymazat je z povrchu zemského. Je třeba začít skutečně bojovat o to, aby Islámský stát neměl na Zemi místo, kam se jeho bojovníci mohou schovávat! Je třeba i silou zlikvidovat všechny zdroje jeho financování! Je třeba pronásledovat všechny jeho představitele, vůdce i katy, kamkoliv se pokusí uprchnout! Bez skutečného a zásadního zásahu proti Islámskému státu jsou všechna další opatření jen lhaním si do kapsy.

Současně bude nutné internovat (tak se to ve válkách dělává) všechny osoby hlásící se k Islámskému státu na celém území Schengenského prostoru a jednoznačně uzavřít vnější hranici. I za cenu případného vyloučení Řecka, které jako vždy neplní nic z toho, k čemu se zavázalo.

Připomínáme si výročí sametové revoluce. Moc jsme si asi neuvědomovali, co riskujeme v boji za svobodu. I když naši otcové a dědové nám mohli být dobrým (nebo odstrašujícím?) příkladem. Ale minimálně hrozby věznění jsme si byli vědomi. I když někteří bezejmění zmlácení na Národní třídě nebo třeba Honza Potměšil zaplatili i více. Přesto jsme cítili, že za svobodu je třeba něco riskovat. Obávám se, že po dalším čtvrtstoletí (jak už to v našem prostoru bývá) stojíme před další křižovatkou. Buď se najdou lidé ochotni evropskou civilizaci a její výdobytek svobody bránit, nebo si tuto svobodu nezasloužíme. Každá generace si ji musí znovu a znovu vybojovávat; teď to vypadá, že krom jiného i na Islámském státu a jeho agentech. Je to na nás.

V Praze 15. 11. 2015 Marek Benda

Vážená paní předsedkyně, vážené dámy, vážení pánové, přichází další salámová novela Ústavy, která se pokouší řešit, řekněme, dva problémy.

Jeden problém je otázka pravomocně odsouzeného poslance nebo senátora k nepodmíněnému trestu odnětí svobody za trestný čin, což je návrh, který již obsahuje dávno propuštěný návrh paní předsedkyně Němcové a o kterém se v této Sněmovně jedná.

Druhá část návrhu se týká doplnění článku 25, nového písmene f), které říká, že ztrátu mandátu poslance a senátora lze způsobit také rozhodnutím Nejvyššího správního soudu o ztrátě mandátu, aniž by jakkoliv kromě důvodové zprávy specifikovala, na základě čeho takové rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o ztrátě mandátu má vzniknout. Předpokládá se, že zřejmě toto upraví běžný návrh zákona, což mimochodem znamená, že tedy o mandátu poslance nebo senátora, o síle tohoto mandátu, bude posléze rozhodovat až běžný zákon, nikoli zákon ústavní. To pokládám za první velikou a zásadní chybu.

Druhá věc je, že pokud bychom vyšli z té koncepce, která je zmiňována v důvodové zprávě, ale pouze v důvodové zprávě, tak se fakticky snaží představitelé navrhovatelů vrátit do koncepčního prostředí první republiky, tj. vázaných mandátů, kdy politická strana drží mandáty svých zastupitelů, svých poslanců, svých senátorů a rozhoduje o nich, jestli jí připadají, že jsou v souladu, nebo nejsou v souladu s tím, jak ona si představuje výkon pravomocí.

Já vím, že to dnes vypadá velmi populárně a pěkně z hlediska toho, čemu se rádo říká přeběhlíci, z hlediska poslanců, kteří třeba hlasují v rozporu se svým poslaneckým klubem. Ale já to obecně vidím jako problém, protože výsledek tohoto za první republiky byl ten, že Parlament a Poslanecká sněmovna nerozhodovaly o ničem a o všem se rozhodovalo v pětkách, sedmičkách a dalších uskupeních, které fakticky vládly zemi, protože mandáty jejich poslanců byly právě z tohoto hlediska vázané, tzn. do značné míry nesvobodné a vynutitelné, jak budou hlasovat.

Vláda k tomuto návrhu zákona dala poměrně obsáhlé odmítavé stanovisko poukazující zejména na rozpor s řadou článků Ústavy a Listiny základních práv a svobod.

Já bych se pak s dovolením, paní předsedkyně, přihlásil do obecné rozpravy a pokusil se zdůvodnit svůj návrh na zamítnutí tohoto návrhu zákona. Děkuji za pozornost.

***

Vážená paní předsedkyně, vážené dámy, vážení pánové, já chápu, že je pátek dopoledne a jsme lehce unaveni. Ale přece jenom pokládám tento návrh zákona za poměrně zásadní pro budoucí fungování této Sněmovny i všech sněmoven, které tady budou následovat, o Senátu ani nemluvě. Já myslím, že ta míra nedomyšlenosti z hlediska Senátu je snad ještě hlubší a zřetelnější než v Poslanecké sněmovně.

Já si jenom dovolím odcitovat dvě části, nebudu číst celé, ale dvě části z vládního stanoviska a pak přidat ještě několik krátkých komentářů.

“Vláda konstatuje, že Ústava České republiky tvoří ucelený a konzistentní celek a v případě každé její změny je nutné přihlédnout ke všem souvisejícím ustanovením. Předložený návrh ústavního zákona je s touto zásadou v části, která předpokládá zánik mandátu poslance nebo senátora v důsledku rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o zániku mandátu, v rozporu, a to zejména z následujících důvodů:

a) Podle čl. 23 odst. 3 Ústavy České republiky je slib složený poslancem nebo senátorem formulován tak, že jeho mandát musí být vykonáván v zájmu všeho lidu a podle jeho nejlepšího vědomí a svědomí; navržená právní úprava by ve svých důsledcích tento princip výrazně narušila.

b) Podle čl. 26 Ústavy České republiky poslanci a senátoři vykonávají svůj mandát v souladu se svým slibem a nejsou přitom vázáni žádnými příkazy; ze znění tohoto ustanovení je zřejmé, že poslanec nebo senátor je v prvé řadě vázán svým slibem, učiněným podle výše uvedeného ustanovení, nikoliv vazbou na svou politickou příslušnost.

c) Podle čl. 9 odst. 2 Ústavy České republiky je změna podstatných náležitostí demokratického právního státu nepřípustná; s tímto ustanovením souvisejí rovněž čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod, včetně jeho politického smýšlení, čl. 15 Listiny základních práv a svobod zaručující svobodu myšlení a svědomí a v neposlední řadě čl. 22 Listiny základních práv a svobod, podle něhož zákonná úprava všech politických práv a svobod a její výklad musí umožňovat a ochraňovat svobodnou soutěž politických sil v demokratické společnosti. Navržená právní úprava, která fakticky spočívá v postihu za změnu politického smýšlení, je s touto ústavní zásadou v přímém rozporu.”

Bod 3 říká: “Navržená právní úprava zániku mandátu poslance nebo senátora v důsledku rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o zániku mandátu nestanoví žádnou hmotněprávní podmínku zániku mandátu. Zakládá však příslušnost k rozhodování Nejvyššímu správnímu soudu. Teprve z důvodové zprávy vyplývá, že cílem takového řízení by bylo mimo jiné zbavit mandátu poslance nebo senátora, který v době výkonu mandátu opustí svou politickou stranu, což by pak však bylo v příkrém rozporu s principy volného mandátu. Taková právní úprava by navíc byla v rozporu i s hlavou čtvrtou Ústavy České republiky, neboť by ve svých důsledcích znamenala nepřípustnou politizaci justice, kde by byl Nejvyšší správní soud nucen v řízení zkoumat důvody a pohnutky konkrétního poslance nebo senátora, které zapříčinily, že svou politickou stranu opustil, případně z ní byl vyloučen. Nezávislý soud by tak nepřípustně a protiústavně nahrazoval vlastní rozhodování politických stran týkající se jejich členů i politického programu. Navržená právní úprava zániku mandátu poslance nebo senátora v důsledku rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o zániku mandátu by dále ve svých důsledcích narušila samu podstatu správního soudnictví, která spočívá v přezkumu vydaných správních rozhodnutí, tj. v kontrole veřejné správy. Navržená koncepce by dala soudu naprosto v rozporu se zásadami soudnictví oprávnění rozhodovat v podstatě jednostupňově o zániku mandátu poslance nebo senátora bez jakéhokoliv předchozího správního řízení.”

To jsou hlavní důvody, které uvádí vláda. Rozpor opravdu s tím, že my jsme tady zvoleni každý za sebe. Zejména v situaci, kdy tady všichni plédují pro preferenční hlasy, nový prezident republiky za velkého potlesku Senátu mluví o tom, jak je potřeba ještě posílit váhu preferenčních hlasů, dostali se do této Sněmovny lidé, kteří byli třeba jenom na kandidátkách svých politických stran. Jako pan kolega Huml. Nebyli jejími členy. Byli zvoleni, byli zvoleni preferenčními hlasy. Dvě třetiny z nás tady byly zvoleny preferenčními hlasy. A teď najednou se tváříme a říkáme, že je v pořádku, aby o našem mandátu rozhodovala politická strana, za kterou jsme kandidovali. Jenom na základě toho, že se jí třeba někdo z nás znelíbí. Anebo, abych to dohnal až úplně do extrému, to, co říkal pan poslanec Tejc, při vší úctě k jeho názorům – ale kdo bude mít žalobní legitimaci na ztrátu mandátu? Bude to jenom politická strana, jejímž byl poslanec členem? To není samozřejmě vůbec jasné z tohoto návrhu, ale teoreticky by to mohl být kdokoliv nebo jiné politické strany.

Dojdeme do situace, kdy se tady budeme navzájem žalovat kdo opustil program své politické strany. Která vláda po nástupu zjistila, že to či ono co slibovala, již nejde splnit, a třeba pro to z nějakého důvodu nehlasuje. A její konkurence bude žalovat jednotlivé její poslance u Nejvyššího správního soudu a říkat: Vy jste ve volbách slibovali, miláčkové, 13. důchod. A vy jste po volbách zjistili, že neumíte vyplatiti 13. důchod. Ten návrh ve Sněmovně byl, vy jste ho nepodpořili, vy jste nepochybně hlasovali v rozporu se svým programem, se kterým jste kandidovali ve volbách. A my teď vyzýváme Nejvyšší správní soud, aby vás všechny, kteří jste pro to nehlasovali, zbavil mandátu.

Já jsem na toto opravdu strašně opatrný. Jak Nejvyšší správní soud, chudák, má vůbec šanci rozhodovat? Jak by měl šanci posuzovat takovéto případy? Jak má rozhodovat spor mezi politickou stranou a jejím členem, který byl za ni zvolen? A to pořád do toho ještě vůbec netahám Senát, kde sice jsou to kandidáti za politické strany, ale každý z nich je zvolen sám za sebe ve většinových volbách. A tam už vůbec nechápu, proč navrhovatelé do toho Senát tahají, zvlášť když řada senátorů je nezávislých, a tam vůbec netuším, kdo by mohl tento návrh dávat.

Je to opravdu návrh hluboce nepromyšlený, vycházející z jedné možná negativní zkušenosti sociální demokracie z minulého volebního období. Ale s tím se musí umět politické strany vypořádat. Musejí si umět nastavit vnitřní mechanismy, které jim umožňují se bránit tomuto odcházení z politických stran nebo přeběhlictví, jestli nám tak strašně vadí. Ale buďme opatrní na to, abychom na základě toho měnili politický systém, a to takto zásadním zásahem, že řekneme: Běžný zákon který může schválit prostá většina v této Sněmovně, dokonce bez souhlasu Senátu, proti vůli Senátu, může stanovit pravidla, na základě kterých pět nebo devět lidí Nejvyššího správního soudu rozhodne, že mandát, který kdokoli z nás v tomto sále získal ve volbách, mu bude odebrán, protože se to nelíbí možná jeho politické straně, možná jeho politické konkurenci. To je taková moc, že to už můžeme rovnou říct, ať v této zemi vládne Nejvyšší správní soud, ono to bude nejjednodušší, ti lidé mají důvěru, je jich míň, nebudou se tam tak hádat jako ta žvanírna na Malé Straně a bude všechno klidnější.

Ale já touto cestou jít opravdu nechci. Proto navrhuji, abychom zamítli tento návrh zákona v prvním čtení. Abychom neotvírali tuto myšlenku, protože si myslím, že je zásadně chybná, zásadně v rozporu s pojetím našeho mandátu. A dokonce v zásadě v rozporu i s tím, co se v naší české společnosti v posledních pěti letech odehrává ve vztahu k poslaneckým mandátům. K tomu, jestli je má vlastnit politická strana, jestli mají být opravdu jenom z návrhů politických stran, anebo jestli do toho mají mnohem víc zasahovat voliči.

To, k čemu dochází, je, že do toho zasahují voliči. A komunistická strana, která je navrhovatelem tohoto zákona, říká: Ne, my se chceme vrátit do toho systému, kdy voliči do toho nemají co mluvit, protože my jsme ti, kdo budou rozhodovat o mandátech své politické strany.

***

Ano. Vážený pane místopředsedo, vážené dámy, vážení pánové, já se hlásím. Já se hlásím, protože musím říci, že vystoupení pana poslance Filipa mě přesvědčilo o tom – nic nezapomněli a nic nového se nenačili. Jeho pojetí mandátu, tak jak nám ho tady popisoval, a to poměrně rozsáhle a obsáhle, s mnoha odbočkami, s mnoha věcmi, které se zákonem vůbec nesouvisí, je přesně pojetí mandátu delegáta lidových sovětů, nikoliv poslance nebo senátora zvoleného na určitý čas. Za tento čas odpovídající ústavě a svému svědomí a po tomto čase přinášející účty ve volbách. To je ten problém, který tady komunistická strana 40 let praktikovala. Kdo se znelíbil straně v jakémkoliv postavení, byl odvolán. Kdo hlasoval se stranou, mohl být jakýkoliv, zůstával s ní. A toto pojetí se nám tady přece snaží vrátit. S mnoha vznešenými řečmi, které se kolem toho vedou o suverenitě lidu, která tam není zastoupena ale vůbec, vůbec se na ni nehledí. Jsou to takové nějaké podivné odbočky k tomu, co by se možná mohlo dělat v senátních obvodech, ale v tom návrhu zákona, a já jsem kritizoval ten návrh zákona, že je hluboce nedokonalý, a pan poslanec Filip mi tady vykládá, že je dokonalá jeho důvodová zpráva, protože ta všechno popisuje. V zákoně není nic kromě kompetence, v ústavě není nic kromě toho, že Nejvyšší správní soud má tuto kompetenci odebrat mandát. Není tam ani aktivní legitimace ani za co ani nic podobného. Všechno se svěří normálnímu zákonu, protože to je přece jednodušší. Na to mi stačí prostší většiny a snazší většiny, ale i v těch mandátech senátorů říká sama důvodová zpráva návrhu zákona: Aby byla zajištěna garance objektivnosti a oprávněnosti. Je zcela namístě, že právem na podání návrhu na zrušení mandátu poslance, v závorce senátora, bude pověřena politická strana nebo hnutí, za něž byl poslanec, v závorce senátor, zvolen. Protože je to ona, kdo nese za kandidáty na svých kandidátních listinách vůči občanovi voliči odpovědnost, neboť mu dala možnost – milostivě ta strana – ucházet se o důvěru voličů, kterou svým jednáním porušili.

Vracíme se prostě k pojetí opravdu stran, které naprosto vládnou mandáty svých zákonodárců, ať už poslanců, nebo senátorů. Já toto pojetí pokládám za hluboce chybné. Nejvyšší správní soud nebude mít žádnou možnost to nějak rozumně posuzovat, které z pohnutek se mu zdají nízké a nečestné, a bůhví co v tom prováděcím zákoně bude, protože ten nám tady dosud nebyl nikdy představen a není vůbec jasné, co by tam mělo být.

Buďme opatrní na tuhle myšlenku, všichni, co tady sedíme. Každé hlasování, které bude v rozporu s tím, co si myslí předseda vaší politické strany, a může to být jedno jediné hlasování, bude podle tohoto návrhu zákona příště zažalovatelné u Nejvyššího správního soudu vaším panem předsedou, který řekne “mně se to nelíbí”. Já vím, že by se to mělo líbit asi tak pěti lidem v tomto sále. Jsem překvapen, že jich je tolik, kteří se tváří, že se jim to líbí.

Děkuji za pozornost. (Potlesk části poslanců.)