Rubriky
Projevy ve Sněmovně

K VÝSTUPU OMBUDSMANA

Vážená paní místopředsedy, vážení páni ministři a ministryně, vážené dámy, vážení pánové, už toho poměrně hodně tady zaznělo ve druhém čtení. Jsem překvapen, že vláda vůbec takový návrh zákona přináší a že pokládá za potřebné dnes se takovými zbytečnostmi zabývat. Začnu to možná z trošku širšího kontextu. Dojdu pak k návrhům, které mám, kromě toho, že bych řekl, že jediný návrh, pro který bych ve změně Úřadu veřejného ochránce práv hlasoval, je jeho zrušení a ušetření peněz, které jsou za něj vydávány.


Trošku v širším kontextu. Evropa se zbláznila. Evropa se zbláznila. Máme válku na východní hranici, válku na jižní hranici, a my si tady pořád hrajeme na rozšiřování a rozšiřování práv. Jediné, čím se tato Sněmovna donekonečna zabývá, jsou hodinové diskuse o tom, kde ještě všude zakážeme kouřit, kde zakážeme pít alkohol, a případně neuvěřitelné rozšiřování antidiskriminačních žalob a dalších nápadů, které vedou jenom k tomu, že v evropských zemích už se nedá normálně žít. Všechny menšiny si myslí, že si můžou vymoct na většině všechno, a přitom nejsme schopni se bránit reálným nebezpečím, která nám ve světě hrozí. A bohužel ministr pro lidská práva v tomto jede a pokračuje vesele dál, protože kulturní marxismus, který dneska sídlí ve Strakově akademii a bohužel v Úřadu veřejného ochránce práv v Brně, je tím správným všelékem na řešení otázek světa. Já si to nemyslím. Myslím si, že kulturní marxismus je tragédie a katastrofa. A jestli budeme tímto způsobem pokračovat, tak se pak nedivme, že nás někdo zhltne. Ať už to bude z východu, nebo z jihu.
K tomuto konkrétnímu návrhu, který byl již do jisté míry probírán, mnohé námitky do jisté míry zazněly. Přesto původní idea veřejného ochránce práv byla, že je to jakási instituce, která má pro Parlament mapovat fungování státní správy, zlepšovat případně, kde státní správa nefunguje, a dávat Parlamentu informace o tom, kde by mohlo ve státní správě něco zlepšit, případně kde by mohl Parlament změnit zákony, protože se zdají, že nejsou úplně vyhovující pro individuální práva.
Pokusy, které opakovaně z úřadu ombudsmana přicházejí – a já to zamítám vždycky, bez ohledu na to, jestli tam sedí paní Šabatová, nebo nesedí. Namítal jsem to i všem jejím předchůdcům. Pokusy, které samozřejmě vycházejí zevnitř úřadu říkají: Ne, ne, ne, my nechceme jen radit Parlamentu. My nechceme jenom Parlament upozorňovat na to, kde jsou problémy. My si myslíme, že to víme lépe než zástupci lidu. My si myslíme, že to víme lépe než Parlament. A ten nás nechce poslouchat. Ten nás nechce slyšet. Zapomíná na to, že jsou tady nějací utiskovaní, a občas myslí i na ty většiny a odmítá menšinám za každou cenu ustupovat. Tak my bychom rádi Parlament nějakým způsobem obešli – a jak to nejlépe udělat než cestou soudů. Nebudeme chodit do Parlamentu. Nebudeme říkat toto a toto změňte, ale budeme chodit přímo k soudům a říkat: jé, tady je nějaký ubožák, kterého ti bohatí, mocní, majitelé bytů, zaměstnavatelé, hospodští, čertvíkdo terorizují. Jsou na něj zlí. Zabraňují mu ve výkonu všech jeho práv, která si představuje. A my bychom je moc rádi žalovali. Tak je budeme žalovat. A budeme je žalovat u správních soudů nebo u obecních soudů nebo u Ústavního soudu. – To jsou nápady, které nám jsou sem stále nošeny. Vychází to z toho, že si úřad ochránců všech práv, která kdy se na světě objevila, který sídlí v Brně, myslí, že Parlament ho nedostatečně poslouchá, a proto je třeba ho obejít.
Myslím si, že to je velmi chybná strategie. Navíc v České republice a to se vždycky zapomene dodat. Česká republika má v tomto směru téměř nejrozsáhlejší ochranu základních práv a svobod, kterou si lze vůbec v evropských světových poměrech vymyslet. Nejenom že každý soud hlídá práva a svobody, ale každý občan v okamžiku, kdy vyčerpá všechny prostředky právního řádu, má právo obrátit se na Ústavní soud nejenom s individuální stížností, aby přezkoumal jeho případ a rozhodl v jeho konkrétním případě, ale i s návrhem na to, aby pokud zákon je v rozporu s Listinou základních práv a svobod, byla příslušná část zákona zrušena. A teď odhlédnu od toho, že máme samozřejmě ještě dovolání k evropským soudům do Štrasburku. Teď se pobavím jenom o českém právním řádu. Každý občan má toto právo, má právo se domáhat zrušení zákona, pokud prokáže, že použití toho zákona bylo v rozporu s jeho základními právy a svobodami a že jeho konkrétního v tom případě poškodilo. Tato pravomoc je velice nezvyklá v evropských poměrech. Velice nezvyklá. Vycházela z toho, že jsme tady psali Listinu, psali zákon o Ústavním soudu velice krátce po roce 1989, kdy jsme měli zkušenost s komunistickým režimem, měli zkušenost s tím, že dovolat se svých práv a svobod je téměř nemožné, a proto jsme řekli, každého občana necháme v plném rozsahu chránit i institucemi ústavního soudnictví.
Ty příklady, které nám tady nosí ať už Brno, nebo Strakova akademie ústy pana ministra pro lidská práva a rovné příležitosti, jsou příklady ze zemí, kde takovéto pravomoci nejsou, kde ombudsman shromažďuje jednotlivé žaloby, jednotlivé námitky občanů, a pokud usoudí, že už jich je dost, tak případně podá stížnost. Tady to tak není. Tady každý občan má právo se obrátit a každý občan má právo se domáhat. A nakonec se může domoci u Ústavního soudu. Proto si myslím, že je naprosto chybné pravomoci ombudsmana rozšiřovat.
Souhlasím s tím, co udělal ústavněprávní výbor, jenom si myslím, že to bylo nedostatečné, protože ona pravomoc, která byla v původním návrhu zákona, obrátit se na Ústavní soud, byla sice jakoby změněna a zmírněna, ale podle mého názoru nedostatečným způsobem. Když si přečtete nové znění části třetí navržené v usnesení ústavněprávního výboru, která říká, že ombudsman má právo se obrátit na Ústavní soud, veřejný ochránce práv, shledá-li při výkonu své působnosti porušení základních práv a svobod osob a po projednání věci v petičním výboru Poslanecké sněmovny, tak se tam jakoby jenom vložilo projednání v petičním výboru. Kdyby byl souhlas petičního výboru, tak jsem ještě schopen pochopit, že je to nějaká korekce, že je to něco přece jenom, že alespoň musí dojít do té Sněmovny a nechat si s tím vyslovit orgán Sněmovny souhlas.
Po projednání v petičním výboru mi připadá v podstatě výsměch. To je jenom tak, že tam přijdu, řeknu jim: já jsem se rozhodl zažalovat vás, milý Parlamente, protože nikdo jiný zákony v této zemi neschvaluje než právě Parlament, zažalovat vás, a tak vám to jenom oznamuji, takže se to o 14 dní nebo o měsíc prodlouží, než ten návrh přijde, ale fakticky to neznamená, že by Úřad veřejného ochránce práv v tomto směru byl jakkoliv omezen. To projednání mi připadá naprosto nedostatečné, a proto navrhnu v podrobné rozpravě, abychom kromě toho, co již bylo schváleno ve výborech, vypustili celou dosavadní část třetí i po té změně, kterou dělal ústavněprávní výbor, protože mi připadá představa toho, že dojde jenom k projednání v petičním výboru, jako nedostatečná korekce těch nebezpečí, o kterých jsem se tady snažil hovořit v předchozím hovoru.

Děkuji za pozornost.

 

Rubriky
Komentáře a články

Jak jsem potkával ombudsmana

Se samotným názvem instituce jsem se setkal někdy v polovině devadesátých let, kdy tehdejší právní lídři sociální demokracie v naprosté absenci jiných témat přinášeli do Poslanecké sněmovny stále a opakovaně návrhy na zřízení institutu veřejného ochránce práv – ombudsmana. A tehdejší pravicová vládní koalice je s touto myšlenkou opakovaně odmítala. Vymýšlet státního úředníka, který bude kontrolovat ostatní úředníky, se nám zdálo jako mimořádně pošetilý nápad. Za mnohem zásadnější jsme tehdy pokládali snahu prosadit správní soudnictví s úplnou kontrolou všeho správního rozhodování nezávislou mocí.

Také pokusy poučit se ze zahraničních vzorů končili minimálně rozpačitě. Ať už se jednalo o vůbec původ slova ombudsman, kde panovaly pochyby, zda je z angličtiny či švédštiny a co vlastně znamená. Také původní místo vzniku a smyslu této instituce ve Švédsku, kde bylo jeho úkolem zprostředkovat kontakt s veřejnou mocí úředního jazyka neznalým Laponcům, se nám nezdál jako dostatečné odůvodnění pro Českou republiku konce dvacátého století. A samotný fakt, že jej má řada vyspělých zemí světa, nás také moc nepřesvědčoval, protože zejména úřady se ve vyspělém světě množí zjevně dělením, aniž by někdo zkoumal jejich přínos pro občany. Od té doby jsem navštívil řadu evropských veřejných ochránců lidských práv a přes jejich dokonalé prezentace a ještě dokonalejší a nákladnější publikace nikdy neměl pocit, že bez jejich existence by demokracie či lidská práva v dané zemi byla zásadně ohrožena.

Nicméně se posléze, když se dostala v České republice k moci, podařilo levici úřad veřejného ochránce práv zřídit a obsadit ho vysoce respektovaným právníkem vždy lehce levicového angažmá současně však velmi konzervativních názorů na svět a život – Otakarem Motejlem.

Zde si musím dovolit malou osobní odbočku. Sám si na své první „dospělé“ setkání s Otakarem Motejlem (asi jsem se s ním potkal i dříve, ale do té doby to pro mě byl jen právnický pojem) vybavuji nesmírně intenzivně. Někdy koncem listopadu 1989 jsem byl za stávkující studenty vyslán, abych ho vyzval k účasti na Vyšetřovací komisi k událostem 17. listopadu, zřizované tehdy při Federálním shromáždění. Protože bylo zvláštní doba, kdy čas běžel tak nějak jinak než normálně, dorazili jsme k němu domů, do potemnělého domu se zašlým a špatně osvětleným schodištěm, až někdy před půlnocí. A milého pana doktora vytáhli na chodbu přímo z postele jen v pyžamu a županu. Rychle jsme si vysvětlili, co od něj chceme a potřebujeme, on to odkýval a my zase vyrazili za dalšími úkoly. Ale dodnes mi to schodiště zůstává v paměti. Takže jsem pak vždy k panu Motejlovi měl tento osobní vztah respektu ke starší osobě a spolupracovníkovi na různých věcech mého otce, ale vlastně jakéhosi osobního přátelství.

Když nastupoval do funkce veřejného ochránce práv, tak jsem mu na jednu stranu přál, aby jeho mise byla osobně úspěšná, na druhou stranu jsem chtěl dokázat, že naše odmítání této instituce bylo smysluplné a že ona sama o sobě je k ničemu. A jsem vlastně nesmírně rád, že mi těch deset let existence ombudsmana tyto mé pocity spíše potvrdilo. Nebyl jsem nikdy členem petičního výboru, takže jsem se nezabýval detailně zprávami o činnosti veřejného ochránce práv, ale že by jeho existence vedla k nějaké výrazné kultivaci veřejné správy v naší zemi se mi nezdá. Obráceně je pravda, že když jsem později Otakara Motejla v jeho brněnském „vyhnanství“ (jak o svém pobytu rád sám a často mluvil) navštěvoval ať už soukromě nebo oficiálně jako předseda ústavně-právního výboru Poslanecké sněmovny, tak jsem vždy byl překvapen, že se z něj nestal obyčejný lidsko-právní aktivista a že dokázal úřad brát s nadhledem a také ho tak směrovat. Ať už tím, že se nezastával jen chudých a hlasitých, ale dokázal se stejnou vehemencí bojovat za práva majitelů domů či sterilovaných romských žen nebo, a to hlavně, že dokázal vždy z konkrétních případů (kde asi většinou ani moc pomoci nemohl) vyvodit nějaké obecnější závěry pro fungování systému jako celku. Podnětů ke změnám zákonů, které ve svém důsledku i při správné aplikaci jsou ve skutečnosti nespravedlivé (a je strašná škoda, že tyto nespravedlnosti nedokáže efektivně napravovat soudní moc, ale to by bylo na úplně jinou debatu o přirozenoprávním  nebo pozitivistickém pojetí práva, kterou od naší soudní moci s výjimkou soudu ústavního slýchávám jenom v souvislosti s jejich vlastní nezávislostí) jsme od Úřadu veřejného ochránce práv dostávali mnoho. Je samozřejmě otázka, zda potřebujeme nezávislý úřad (a zvláště, máme-li mnohé další, Nejvyšším kontrolním úřadem počínaje a nejrůznějšími inspekcemi konče), jehož hlavním efektem je upozorňování na chyby v systému (skoro jsem chtěl napsal v Matrixu). Ale přesto musím uznat, že tento úkol mu dokázal Otakar Motejl vnutit a vtisknout a že i mnozí z jeho mladších spolupracovníků si jej vzali za své.

Dopisuji tento text až po smrti Otakara Motejla a mezi koly voleb jeho nástupce. Možná proto vyznívá malinko jako moje osobní rozloučení s váženým přítelem. Ale stejně tak má být i výzvou pro jeho nástupce. A to aby nerezignovali na tento aspekt činnosti Úřadu ombudsmana. Aby i nadále dokázali ze změti stížností, které více či méně úspěšně vyřizují či vyřazují, nalézat systémové nedostatky a upozorňovat na ně exekutivu i zákonodárce.