Vážená paní místopředsedy, vážení páni ministři a ministryně, vážené dámy, vážení pánové, už toho poměrně hodně tady zaznělo ve druhém čtení. Jsem překvapen, že vláda vůbec takový návrh zákona přináší a že pokládá za potřebné dnes se takovými zbytečnostmi zabývat. Začnu to možná z trošku širšího kontextu. Dojdu pak k návrhům, které mám, kromě toho, že bych řekl, že jediný návrh, pro který bych ve změně Úřadu veřejného ochránce práv hlasoval, je jeho zrušení a ušetření peněz, které jsou za něj vydávány.
Trošku v širším kontextu. Evropa se zbláznila. Evropa se zbláznila. Máme válku na východní hranici, válku na jižní hranici, a my si tady pořád hrajeme na rozšiřování a rozšiřování práv. Jediné, čím se tato Sněmovna donekonečna zabývá, jsou hodinové diskuse o tom, kde ještě všude zakážeme kouřit, kde zakážeme pít alkohol, a případně neuvěřitelné rozšiřování antidiskriminačních žalob a dalších nápadů, které vedou jenom k tomu, že v evropských zemích už se nedá normálně žít. Všechny menšiny si myslí, že si můžou vymoct na většině všechno, a přitom nejsme schopni se bránit reálným nebezpečím, která nám ve světě hrozí. A bohužel ministr pro lidská práva v tomto jede a pokračuje vesele dál, protože kulturní marxismus, který dneska sídlí ve Strakově akademii a bohužel v Úřadu veřejného ochránce práv v Brně, je tím správným všelékem na řešení otázek světa. Já si to nemyslím. Myslím si, že kulturní marxismus je tragédie a katastrofa. A jestli budeme tímto způsobem pokračovat, tak se pak nedivme, že nás někdo zhltne. Ať už to bude z východu, nebo z jihu.
K tomuto konkrétnímu návrhu, který byl již do jisté míry probírán, mnohé námitky do jisté míry zazněly. Přesto původní idea veřejného ochránce práv byla, že je to jakási instituce, která má pro Parlament mapovat fungování státní správy, zlepšovat případně, kde státní správa nefunguje, a dávat Parlamentu informace o tom, kde by mohlo ve státní správě něco zlepšit, případně kde by mohl Parlament změnit zákony, protože se zdají, že nejsou úplně vyhovující pro individuální práva.
Pokusy, které opakovaně z úřadu ombudsmana přicházejí – a já to zamítám vždycky, bez ohledu na to, jestli tam sedí paní Šabatová, nebo nesedí. Namítal jsem to i všem jejím předchůdcům. Pokusy, které samozřejmě vycházejí zevnitř úřadu říkají: Ne, ne, ne, my nechceme jen radit Parlamentu. My nechceme jenom Parlament upozorňovat na to, kde jsou problémy. My si myslíme, že to víme lépe než zástupci lidu. My si myslíme, že to víme lépe než Parlament. A ten nás nechce poslouchat. Ten nás nechce slyšet. Zapomíná na to, že jsou tady nějací utiskovaní, a občas myslí i na ty většiny a odmítá menšinám za každou cenu ustupovat. Tak my bychom rádi Parlament nějakým způsobem obešli – a jak to nejlépe udělat než cestou soudů. Nebudeme chodit do Parlamentu. Nebudeme říkat toto a toto změňte, ale budeme chodit přímo k soudům a říkat: jé, tady je nějaký ubožák, kterého ti bohatí, mocní, majitelé bytů, zaměstnavatelé, hospodští, čertvíkdo terorizují. Jsou na něj zlí. Zabraňují mu ve výkonu všech jeho práv, která si představuje. A my bychom je moc rádi žalovali. Tak je budeme žalovat. A budeme je žalovat u správních soudů nebo u obecních soudů nebo u Ústavního soudu. – To jsou nápady, které nám jsou sem stále nošeny. Vychází to z toho, že si úřad ochránců všech práv, která kdy se na světě objevila, který sídlí v Brně, myslí, že Parlament ho nedostatečně poslouchá, a proto je třeba ho obejít.
Myslím si, že to je velmi chybná strategie. Navíc v České republice a to se vždycky zapomene dodat. Česká republika má v tomto směru téměř nejrozsáhlejší ochranu základních práv a svobod, kterou si lze vůbec v evropských světových poměrech vymyslet. Nejenom že každý soud hlídá práva a svobody, ale každý občan v okamžiku, kdy vyčerpá všechny prostředky právního řádu, má právo obrátit se na Ústavní soud nejenom s individuální stížností, aby přezkoumal jeho případ a rozhodl v jeho konkrétním případě, ale i s návrhem na to, aby pokud zákon je v rozporu s Listinou základních práv a svobod, byla příslušná část zákona zrušena. A teď odhlédnu od toho, že máme samozřejmě ještě dovolání k evropským soudům do Štrasburku. Teď se pobavím jenom o českém právním řádu. Každý občan má toto právo, má právo se domáhat zrušení zákona, pokud prokáže, že použití toho zákona bylo v rozporu s jeho základními právy a svobodami a že jeho konkrétního v tom případě poškodilo. Tato pravomoc je velice nezvyklá v evropských poměrech. Velice nezvyklá. Vycházela z toho, že jsme tady psali Listinu, psali zákon o Ústavním soudu velice krátce po roce 1989, kdy jsme měli zkušenost s komunistickým režimem, měli zkušenost s tím, že dovolat se svých práv a svobod je téměř nemožné, a proto jsme řekli, každého občana necháme v plném rozsahu chránit i institucemi ústavního soudnictví.
Ty příklady, které nám tady nosí ať už Brno, nebo Strakova akademie ústy pana ministra pro lidská práva a rovné příležitosti, jsou příklady ze zemí, kde takovéto pravomoci nejsou, kde ombudsman shromažďuje jednotlivé žaloby, jednotlivé námitky občanů, a pokud usoudí, že už jich je dost, tak případně podá stížnost. Tady to tak není. Tady každý občan má právo se obrátit a každý občan má právo se domáhat. A nakonec se může domoci u Ústavního soudu. Proto si myslím, že je naprosto chybné pravomoci ombudsmana rozšiřovat.
Souhlasím s tím, co udělal ústavněprávní výbor, jenom si myslím, že to bylo nedostatečné, protože ona pravomoc, která byla v původním návrhu zákona, obrátit se na Ústavní soud, byla sice jakoby změněna a zmírněna, ale podle mého názoru nedostatečným způsobem. Když si přečtete nové znění části třetí navržené v usnesení ústavněprávního výboru, která říká, že ombudsman má právo se obrátit na Ústavní soud, veřejný ochránce práv, shledá-li při výkonu své působnosti porušení základních práv a svobod osob a po projednání věci v petičním výboru Poslanecké sněmovny, tak se tam jakoby jenom vložilo projednání v petičním výboru. Kdyby byl souhlas petičního výboru, tak jsem ještě schopen pochopit, že je to nějaká korekce, že je to něco přece jenom, že alespoň musí dojít do té Sněmovny a nechat si s tím vyslovit orgán Sněmovny souhlas.
Po projednání v petičním výboru mi připadá v podstatě výsměch. To je jenom tak, že tam přijdu, řeknu jim: já jsem se rozhodl zažalovat vás, milý Parlamente, protože nikdo jiný zákony v této zemi neschvaluje než právě Parlament, zažalovat vás, a tak vám to jenom oznamuji, takže se to o 14 dní nebo o měsíc prodlouží, než ten návrh přijde, ale fakticky to neznamená, že by Úřad veřejného ochránce práv v tomto směru byl jakkoliv omezen. To projednání mi připadá naprosto nedostatečné, a proto navrhnu v podrobné rozpravě, abychom kromě toho, co již bylo schváleno ve výborech, vypustili celou dosavadní část třetí i po té změně, kterou dělal ústavněprávní výbor, protože mi připadá představa toho, že dojde jenom k projednání v petičním výboru, jako nedostatečná korekce těch nebezpečí, o kterých jsem se tady snažil hovořit v předchozím hovoru.
Děkuji za pozornost.