V uplynulých týdnech, zřejmě pod vlivem dění na Ukrajině a možná i babišovského pohlcování státu, prošlo téměř bez povšimnutí několik kol dalšího zneužívání odposlechů a jejich publikování ve sdělovacích prostředcích.
Já sám už jsem si kdysi vysloužil nehynoucí „nelásku“ veškerého bulváru za tzv. náhubkový zákon, což byla prostě novela trestního řádu zakazující publikaci obsahů neveřejných spisů, tedy prachsprosté krádeže, a jejich využívání k osobnímu obohacení pod rouškou veřejného zájmu. Na to se trošku pozapomnělo, ale je to třeba dnes připomenout a žádat dodržování platných zákonů.
Co že se nám tu v poslední době odehrávalo? Začalo to různými rozsáhlými úniky ze spisů spletených kolem vyšetřování paní Nagyové/Nečasové. Pánové Ištván a Šlachta a všichni jejich pomocníci za věc zodpovědní jsou evidentně ve velké důkazní nouzi. Vytvořili neuvěřitelný příběh zatýkání exposlanců, okolí pana premiéra Nečase a tiskové konference o stovkách miliónů a o desítkách kil zlata. Svrhli vládu doslova v přímém přenosu a posléze za aktivního přispění prezidenta Zemana tu stvořili výměnu vlády i systému, za kterou by se nemusela stydět nejedna kvazidemokracie třetího světa. Chyběly snad jen obrněné džípy s kulomety, aby to bylo dokonalé. Ovšem za chvíli tomu bude rok a žádné soudní procesy se nekonají. Kauza Vojenského obranného zpravodajství, kterou slíbili poslat k soudu do konce října, stále visí ve vzduchu. V ostatních věcech jenom vytvářejí další a další mlhu, aby nebylo jasné, že musejí nést odpovědnost za své chování.
Tak co se s tím dá dělat? Pustíme pár odposlechů, aby bylo jasné, jaké že to ptáčky jsme to sledovali. A tak si v babišovském mediálním impériu (kterému to samozřejmě vyhovuje, nikdy se netajil tím, že jeho cílem je zlikvidovat ODS, která mu v jeho byznysech odmítla několikrát vyhovět) čteme různé úryvky z odposlechů. Které mají dokazovat, já ani nevím co.
Upřímně, mě to ani nebaví číst. Že se po Praze pohybovalo a pohybuje spousta obchodníků s teplým vzduchem? Že tu kdekdo machruje, co a koho umí, bez ohledu na to, je-li to pravda? Že byli mnozí, kteří se báli nástupu Lenky Bradáčové na Vrchní státní zastupitelství v Praze? Připomeňme, že to nebyl Jiří Pospíšil, ale oni zatracovaní Petr Nečas s Pavlem Blažkem, kteří ji nakonec jmenovali…
Prostě si vytvoříme nějaké spiklenecké teorie, lid je ostatně miluje, a budeme k nim dávat indicie, to by v tom byl čert, aby nám lidé nedrželi palce v odhalování spiklenců. A to by mohlo přijetí odpovědnosti za naprosto zpackané a neudržitelné zásahy snad ještě na chvíli oddálit.
Poslední kapku do zneužívání odposlechů však nalil soud s Romanem Janouškem. Je mi upřímně líto, že se k jeho osobě musím vyjádřit, protože jsem nejen v pražské ODS, ale v celé Praze vybojoval nejednu bitvu, abych ho zbavil vlivu na veřejné dění. Ale i člověk, kterého nemáme rádi, si zaslouží spravedlivý proces. To je smysl právního státu, jak za něj naši předci od Hilsneriády až po Chartu 77 bojovali. Představa, že jsou na kohokoliv nasazeny odposlechy kvůli závažné hospodářské kriminalitě, aby pak byly použity na prokazování chování po dopravní nehodě nebo úmyslném ublížení na zdraví, mi připadá jako z jiného světa. A jsem rád, že na to první poukázal Martin Fendrych, jeden z tvůrců polistopadového pojetí policejních sborů.
Odposlechy jsou povolovány soudem jako důkazní (!!!) prostředek pro konkrétní trestní řízení. Trvám na tom, že není možné je využívat k ničemu jinému. Ani k dokazování jiných skutků mnohem méně závažných, protože na ně by je nebylo možné ani povolit, ani ke skandalizaci lidí v novinách a k využívání institutu soudce Lynche místo trestního řízení. Tím se vracíme do atmosféry veřejných procesů Velké francouzské revoluce, ale i komunismu a nacismu s jejich peticemi za tresty smrti konkrétním občanům či společenským skupinám.
Jakmile odposlech neukazuje na prošetřovanou trestnou činnost, pak má být ihned zlikvidován. Je naprosto nepřípustné, že si je budou orgány činné v trestním řízení sušit ve svých osobních archívech, aby je při vhodné příležitosti použily na prosazování svých osobních nebo skupinových zájmů. To je nezákonné a musí to být trestáno bez ohledu ne to, že to části bulvární novinářské obce vyhovuje.
Prožil jsem si dostatečnou část svého života pod dohledem tehdejší Státní bezpečnosti, abych se do tohoto světa všudypřítomné kontroly a všemocné bezpečnosti nechtěl vracet. A to dokonce ani za cenu, že občas nějaký lump nebude potrestán (ostatně za komunismu těch nepotrestaných lumpů byla většina, trestali jenom ty, které rozhodla potrestat strana). A kdo kdy viděl a pochopil film Dvanáct rozhněvaných mužů, ten ví, že většina nemusí mít pravdu a že je důležitější chránit nevinné než potrestat viníka.
Publikováno v Pravém břehu
