Rubriky
Komentáře a články

Ještě k „náhubkovému“ zákonu

Během jara vyvolala velký poprask na české politické scéně novela trestního řádu a trestního zákona zjednodušeně novinářskou obcí přejmenovaná na „náhubkový“ zákon. Bohužel se stalo, že jsem se stal mediálním nositelem této iniciativy a to i přesto, že jsem nebyl jejím jediným autorem a podpořili ji téměř všichni poslanci s výjimkou komunistů a několika jednotlivců. To je dáno mou povahou, že když jsem o něčem přesvědčen, tak to hájím i v situacích, které se nedají vyhrát, a neuteču od toho. Což byl přesně případ „náhubkového“ zákona, kdy jsem zůstal v podstatě jako jediný obhájce, protože ostatní si vyhodnotili, že je to bude stát přízeň novinářské obce.

Abych ovšem stručně vysvětlil, o co v celém sporu šlo. PS schválila tři zásadnější upřesnění dosavadních pravidel zveřejňování údajů z trestního řízení. Všechny se týkají pouze osobních údajů jednotlivců zveřejněných bez jejich souhlasu! To je třeba si stále připomínat, odstrašující, varující či na nešvary poukazující charakter si samozřejmě zpravodajství může ponechat, jen nesmí proti jejich vůli sdělovat osobní údaje jednotlivců! Cílem celé novely byla právě vyšší ochrana osobních údajů shromažďovaných v souvislosti s trestním řízením. A stejně tak je v zákoně výjimka, že pokud je to třeba pro účely trestního řízení, pak je možné údaje zveřejnit (typicky výzva, jestli osoba nespáchala ještě jiné podvody, pátrání po oběti únosu apod.).

Jednak bylo zakázáno zveřejňování obětí trestných činů proti lidskému zdraví a osobní integritě (typicky oběti znásilnění či loupežného přepadení). Copak není ona osoba už tak dost traumatizována trestným činem, aby si na tom ještě nějaký bulvár zvyšoval zisk?

Druhou oblastí byl zákaz pro orgány činné v trestním řízení (typicky vyšetřovatele), aby před podáním obžaloby spekulovali o tom, kdo je pachatel. Pokud si nejsou alespoň tak jisti, že podají obžalobu k soudu (což ještě o žádné vině nesvědčí, o ní rozhoduje jen soud), tak nemají říkat, kdo by to případně mohl být. Tady si musíme uvědomit, že takové nepodložené obvinění nesmírně závažně zasahuje do osobnostních práv domnělého pachatele a že mu to už nikdy nikdo takzvaně „neodpáře“. Proto je třeba tyto spekulace omezit jen na případy. kdy už je vyšetřovatel kvalifikovaně přesvědčen  o vině podezřelého.

A dále bylo zakázáno zveřejňovat údaje z policejních odposlechů (nijak se netýká skrytých kamer a podobně), pokud nebyly použity jako důkaz v řízení před soudem. Věc, která vyvolala nejvíce emocí i u seriózních medií, ale přitom téměř nejjasnější a nejméně zpochybnitelná (navíc evidentně již před účinností novely nezákonná). Buď mají odposlechy sloužit k odsouzení pachatele, a pak není správné, že budou dříve zveřejněny, neboť mu to nahrává v jeho obhajobě (minimálně právo na spravedlivý proces, neovlivňování soudu a podobně). Nebo žádný pachatel není a pak má být odposlech skartován. Nic jiného ani nesmí platit, odposlech nesmí sloužit k jinému účelu než pro trestní řízení. Všechno ostatní je nezákonné a neetické. Dokonce jsme ani novinářům nezakazovali odposlech držet a využít jako návod, kde pátrat, zda-li se neděje něco nekalého, ale není možné vytržené řeči z nezákonně získaných odposlechů šířit pro zvýšení svého zisku!

A od počátku jsem i novinářskou obec upozorňoval, že toto je pouze obecný princip, vztahující se na každého občana této země. A tam, kde případně převáží veřejný zájem (typicky právě u trestného činu veřejného činitele, poslance, ministra apod.), bude možné údaje zveřejnit s odvoláním na  Listinu základních práv a svobod. Ale veřejný zájem je v tomto případě pouze výjimkou z jinak obecně platné zásady, ne naopak, tisknu všechno a ať se proti mně někdo hájí u soudu.

Když vidím všechnu tu špínu, kterou dnes kydají bulváry, a přečtu si občas „cenzurováno oslíkem Markem Bendou“, tak mám vždy radost, že jsem dokázal nějakou konkrétní osobu ochránit před zvůlí těchto „takynovinářů“.

To je celý příběh takzvaného „náhubkového“ zákona a já jsem hluboce přesvědčen, že mi Ústavní soud dá v obecnosti za pravdu a poukáže právě na možnost v konkrétním případě ochrany veřejného zájmu porušit obecné principy.

A vy, milí čtenáři, zkuste přemýšlet se mnou, jestli jsem někde udělal chybu…

Rubriky
Komentáře a články

Všichni na jedné lodi

Mám rád papírové noviny. Průběžné sledování informací, které se na nás chrlí z desítek různých médií, je sice mým každodenním chlebíčkem, ale v klidu si posedět a přečíst si v novinách i něco jiného než běžné zpravodajství je luxusem, který si dopřávám jen o víkendech ráno. A samozřejmě v tramvaji, kterou jezdím z Nuslí, kde bydlím, do práce na Malou Stranu docela často.

Mám rád papírové noviny a jejich čtyřiadvacetihodinový rytmus, který dovoluje novinářům trochu s nadhledem vybírat to důležité ze zpráv a zpráviček, které třeba na internet jdou hodně rychle a bez ladu a skladu.

A mám rád papírové noviny také proto, že si na jejich bílé okraje píšu poznámky z telefonátů a nemusím  vždy odbíhat pro blok nebo k počítači. Své zvyky měním nerad a tak doufám, že tu papírové noviny vydrží navždy a nepřeválcuje je internet. Mých deset, dvacet korun a do budoucna i nějaký ten euráček denně mají jistých.

Rád diskutuji s novináři a udělá mi vždycky radost, když se mi je podaří o něčem přesvědčit. Mají moje uznání za to, že pracují mnoho hodin denně – a pravděpodobně víc, než průměrný zaměstnanec – aby poskytli svým čtenářům obraz dění doma i ve světě. Na označení médií jako „sedmé velmoci“ je mnoho pravdy a měli bychom obzvláště svobodu tisku hýčkat a podporovat ji. Bez ní bychom byli prostě namydlení. Ale stejně v jako každé jiné lidské činnosti se svoboda musí pojit s odpovědností a tohle vědomí mi u některých novinářů možná chybí.

Ač se to nemusí vždycky zdát, mám novináře rád. Jsou to naši partneři, píší o naší práci, kontrolují nás, koukají se nám pod prsty. Občas nám někteří podsunou něco, co jsme neřekli nebo neudělali, ale na to jsem si zvykl. Většinou to není zlý úmysl, ale spíš omyl, liknavost nebo příliš rychlý úsudek. Často si za to také můžeme sami tím, že věc špatně vysvětlíme, nebo naopak málo zjednodušíme. Nemá smysl lamentovat, lze to jen příště udělat lépe a spoléhat se, že také naši partneři – novináři, budou vždy dbát na to, aby psali pravdu.

Stejně jako v politice působí úplně normální lidé z masa a kostí, chybující, skvělí, excelentní, průměrní, tak i novinářská obec je složena z  lidí s běžnými starostmi, dříčů i flinků, výborných redaktorů, myslitelů nebo naopak těch, kteří své řemeslo umí jen průměrně.

Důležité ale je, že jsme všichni – politici, novináři i voliči – na stejné lodi, která pluje přirozeně neklidnými vodami demokracie a která již téměř dvacet let s drobnými výchylkami a zajížďkami udržuje správný kurz.