Rubriky
Aktuality - volby 2013 Komentáře a články

Jak jsem se nemýlil v politice

Každý z nás se občas mýlí. Lékař udělá špatnou diagnózu, burzovní makléř vsadí na špatnou investici… Mýlit se je lidské. Pan prezident Zeman dokonce vydal celou knihu Jak jsem se mýlil v politice. Fakticky jí chtěl ale jen říci, že on osobně je neomylný.

To já o sobě rozhodně netvrdím. V politice jsem ale už dlouho a za ta léta jsem se snad i něčemu naučil: součástí mé politické práce je pokud možno neomylně rozpoznat, co ta či ona změna zákona přinese a k čemu může dovést.

Navzdory názorům veřejnosti a tlaku médií jsem ve Sněmovně opakovaně hlásal, že přímá volba prezidenta může vést k zásadnímu rozkolísání moci ve státě a ke snaze o úplné překreslení celého demokratického systému. Nejednou jsem říkal, že se velmi snadno může stát, že přímo zvolený prezident tu „žvanírnu“ na Malé Straně za potlesku občanů rozežene a bude chtít vládnout po svém. Musím ovšem zcela sebekriticky přiznat, že jsem posléze podlehl tlaku koaličních partnerů a přímou volbu podpořil. Pokládám to za svoji velkou chybu.

Přečtěte si: Projev ve sněmovně k přímé volbě prezidenta (22. 9. 2010)

Stejně tak jsem opakovaně varoval před zcela nekontrolovatelnou mocí státního zastupitelství. Vždy jsem trval na tom, že se zvyšující se mocí se musí pojit také zvýšená odpovědnost. Má-li mít kdokoli v zemi pravomoc druhému zcela převrátit život a z bezúhonného občana učinit vyvrhela, pak musí jednoznačně odpovídat za své případné chyby. Bohužel i tady jsme tak dlouho podléhali módní vlně, že je třeba všechny bohaté podnikatele a pokud možno i nějaké ty „hnusné“ politiky stíhat, až jsme dospěli k absurdnímu zásahu na Úřadu vlády a pádu premiéra Petra Nečase. A to všechno bez jakéhokoli obvinění za nějakou významnou korupční činnost.

Přečtěte si: Rovnováha moci a odpovědnosti (6. 8. 2012)

Poukazuji na dva příklady, před nimiž jsem varoval, ale nedokázal jim zabránit. Jejich spojením jsme dnes svědky naprosté dominance prezidenta a státních zástupců nad státem a závažného rozkladu politiky jako takové.

Vidím ovšem další pokračování této hry, které mě naplňuje snad ještě většími obavami. Je evidentní, že cílem Miloše Zemana je ovládnout levicovou část politického spektra a diktovat tudy budoucí vývoj. Bohužel vše nasvědčuje tomu, že na pravé straně spektra má tentýž záměr Václav Klaus (netvrdím, že oba pánové pracují ve shodě, i když některé indicie tomu napovídají). Jeho podpora směšnému slepenci zvanému Hlavu vzhůru, složenému z nacionalistické kandidátky komunistů, jejích přívrženců a poslušných loutek bývalých zákulisních hráčů ODS, se zdá nepochopitelná i pro tradiční podporovatele Václava Klause, mezi něž se počítám. Václav Klaus ale většinou přesně ví, co a proč dělá. Možná, že cílem není dostat do Sněmovny pár podivných figurek, ale „jen“ rozložit pravici na atomy. Žádné sjednocující se pramínky, ale pravý opak, co nejvíce samostatně kandidujících subjektů a co největší oslabení ODS. Výroky o mezivolbách, které ho absolutně nezajímají a v nichž není žádné zásadní téma, dostávají v tomto světle najednou úplně jiný smysl.

Spojme to se zprávami od současného prezidenta. Svým ministrům slibuje vládnutí minimálně do dubna, neboť podmínky pro sestavení nové vlády nastaví tak přísně, že je nedokáže nikdo splnit. Oba zmínění pánové už v minulosti prokázali, že umí své kroky koordinovat. Není skutečným cílem znovu přenastavit politický systém k obrazu svému? A nebudou náhodou předčasné volby s opět novými subjekty znovu příští rok na podzim? Neblížíme se opakování opoziční smlouvy v novém provedení?

Jak rád bych se tentokrát mýlil.

Rubriky
Projevy ve Sněmovně

Ke změnám Ústavy a k prezidentské milosti

Vážený pane místopředsedo, vážený pane navrhovateli, dámy a pánové, já jsem měl pocit, že v minulé rozpravě jsem vystoupil, zdůvodnil, proč má být návrh zákona zamítnut, ale podle záznamu, které jsou v záznamech místopředsedů této Sněmovny, jsem zřejmě návrh na zamítnutí nepodal. Takže ho s dovolením v tuto chvíli podávám. A snad jenom stručné odůvodnění nebo nějaký komentář.

Já pokládám za strašně nešťastné to, co se tady dnes odehrává, že na každou společenskou situaci, která se někomu nelíbí a která se stane tématem novinových článků, se reaguje změnou zákona. A za dvojnásob nešťastné pokládám, když se na takové situace reaguje změnou Ústavy. Mně to připadá opravdu nenormální. Ať se na mě pan navrhovatel nezlobí, ale kvůli tomu, že se objevilo deset novinových článků, co je dobře, nebo špatně, tak reagovat změnou Ústavy, kterou jsme přesně v této části před rokem v této Sněmovně diskutovali a došli k názoru, že abolice mají být vyňaty a mají být převedeny z výlučné pravomoci prezidenta do kontrasignované pravomoci – já jsem nikdy příznivcem tohoto nebyl, ale respektoval jsem tenhle konsensus, který vznikl v této Sněmovně -, tak abychom rok nato přicházeli jenom proto, že se objeví pár článků v novinách nebo časopisech, s tím, že musí být všechny ostatní milosti převedeny také pod zodpovědnost premiéra, resp. vlády, mně prostě připadá, že tímto způsobem s Ústavou opravdu nemáme zacházet. Ústava není trhací kalendář. To je něco, co má být stabilní, má logiku, že je stabilní a nemění se každý týden podle toho, jak se zrovna kdo vyspí a co mu přijde jako to důležité a zajímavé, co se má v tu chvíli řešit.

Kromě toho, že k tomu mám tento obecný postoj, že se nemá v tomto směru na Ústavu sahat, tak upozorňuji, že ten návrh nemá žádné racionální jádro. Milosti prezidenta republiky nepatří do právního systému země. To je ústavní výsada vycházející z nějakých starých zásad, pravomocí, které měl panovník, které fakticky mění a ruší to, co se předtím na té právní úrovni odehrálo. Nejsou zpochybněním soudů, které předtím proběhly. Nejsou přezkumem soudních rozhodnutí, která předtím proběhla. Ta všechna proběhla, platí, jsou hotová. Tohle je zvláštní forma, která říká: Ano, panovník, a protože už panovníky nemáme, tak prezident republiky má někdy možnost zvláštního milosrdenství. Přesně tohoto milosrdenství, které umožňuje, aby někomu ze závažných zdravotních, sociálních, možná i jiných důvodů byl jeho trest odpuštěn, resp. mu byl vymazán.

Proč z toho chceme dělat právní otázku, která, a to přece žádný jiný význam to nemá, nebo politickou otázku? Co má za význam, když to bude podepisovat premiér? Jediný význam, že tady zase na základě novinových článků nějaké skupiny polohysterických poslanců nebo poslankyň budou interpelovat premiéra a vykřikovat: Jak to, že jste to podepsal, pane premiére? Vy za to musíte vzít zodpovědnost! To je opravdu smyslem, to je jediným smyslem tohoto návrhu. To je jediným smyslem tohoto návrhu – vytvořit o každé milosti, která bude do budoucna provedena, politickou debatu v Parlamentu, jestli měla, nebo neměla být učiněna. A to já říkám, že prostě milost v tomto směru není právní institut. Není. Je institut zvláštního milosrdenství, který má být svěřen té jedné osobě. Nebo ho zrušme. To je také legitimní říct: nic takového být nemá. Ale udělat z toho politický problém, o kterém se budeme hádat na půdě této Sněmovny a za který budeme interpelovat vládu a vést tady dalekosáhlé debaty o tom, jestli ten člověk, kterému byla milost udělena, měl rakovinu, nebo neměl rakovinu, jestli umře za dva roky, nebo za čtyři roky, mně prostě připadá neetické, nenormální. Vůbec bych to neotvíral.

Proto doporučuji, aby tento návrh zákona byl zamítnut.

***

Vážená paní předsedkyně, vážený pane místopředsedo, vážené dámy, vážení pánové, ono se poměrně obtížně reaguje v rozpravě, která běží už asi čtvrtý den s různými přestávkami, tu měsíc, tu tři dny, tu pět dní. Přesto jsem chtěl krátce zareagovat na to, co tady naposledy říkal pan místopředseda Zaorálek velmi důrazně vůči mé osobě – jakým způsobem jsem prohlásil milosti za něco, co nepatří k demokracii nebo co je zcela mimo právní rámec.

Já jsem nikdy neříkal, že to je neústavní institut. Jenom jsem říkal, že to je institut, který nepatří do klasického právního řádu. Ano, v tomto případě o trestu výjimečně, zcela výjimečně a na základě ústavního zmocnění nerozhoduje soud, dokonce bychom se mohli bavit o tom, jestli nejsme v rozporu s Listinou základních práv a svobod, která jednoznačně říká, že o vině a trestu musí vždy rozhodnout soud.

A tady to zmírnění trestu může mimořádně vykonat jiná osoba než soud, nepatří to do soudní soustavy. Nepatří to do klasické teorie dělby moci. To všechno souhlasí, je to jistý relikt, opravdu relikt království nebo pánů země, na druhou stranu relikt, který umožňuje ve výjimečných případech zmírnit tvrdost zákona. Zmírnit ne nespravedlnost, protože ten rozsudek je nepochybně vynesen spravedlivě, ale osobní tvrdost. Je to jakýsi akt milosrdenství, který vstupuje do toho systému.

Můžeme se bavit o tom, jestli tento akt milosrdenství má existovat, nebo nemá. Já se domnívám, že to je užitečné, protože prostě občas jsou případy, které v tom obecném systému patří být potrestány, ale v individuálním případě, při pohledu na individuální případ, se mohou zdát i veřejnosti obecné, i někomu, kdo na to nahlíží vlastníma očima, ne nespravedlivé, ale řekněme tvrdé nebo příliš kruté. Já si myslím, že ten institut má být zachován. A debata přece není o tom, jestli ten institut máme, nebo nemáme v Ústavě. Kdyby chtěl být pan místopředseda Zaorálek tak zásadový, jak tady hlásal ve svém projevu, pak musí říct: převeďte tento projev milosrdenství do soudní soustavy, umožněte nějaký zvláštní soudní přezkum institutu rozhodování soudu před ním, který tam umožní promítnout tuto individuální sociální, zdravotní nebo podobnou situaci. To tady nikdo nenavrhuje. Jediné, co se navrhuje, je, aby tento individuální akt milosrdenství podléhal kontrasignaci předsedy vlády, to znamená, aby podléhal interpelování v této Sněmovně. Aby podléhal debatám a hádkám v této Sněmovně.

A já se ptám, jestli tato Sněmovna toto opravdu chce. Jestli toto je jejím cílem. Že se nám zdá, že možná nějaký prezident svoji pravomoc vykonal ne úplně vhodně nebo my bychom ji vykonali jinak, jestli proto z toho chceme udělat politikum. Jestli proto z toho chceme udělat případ, kdy bude předseda vlády vyjednávat s prezidentem: ty dáš ještě milost tomuto a já bych doporučoval, aby se dala ještě milost tomuto, a pojďme se dohodnout, že dáme milost oběma, a bude se tady pak zodpovídat před Sněmovnou. To má být cílem návrhu, který je nám zde přednášen? Já to pokládám za velice nerozumné. Velice nerozumné, protože individuální akt milosrdenství, z nějž se snažíme udělat politický nástroj, který má podléhat politické kontrole a politickým hádkám – a samozřejmě na aktu milosrdenství se politicky málokdy shodneme, protože tam ty názory mohou být velmi rozdílné, a budeme tady z toho dělat jenom zbytečnou show a jenom zbytečné hádání se nad tím, jestli ta paní byla nebo pán byl dostatečně nemocný, nebo nebyl dostatečně nemocný, jestli čtyři nezletilé děti, které má doma vychovávat, jsou dostatečnou protiváhou tomu, že dostal někdo trest nebo nedostal trest. Nedělejme to. Je to fakt nerozum, je to úplně zbytečné a jenom tím posíláme individuální akt milosrdenství do politických hádek.

Děkuji za pozornost.

***

Také zareaguji na to, co řekl pan předseda Filip. Dvě poznámky.

Za prvé. Prosím, netahejme do toho amnestii prezidenta republiky z 1. ledna. Ta s tím nemá nic společného. A ta je už dnes kontrasignovanou pravomocí. Debata má být o tom, jestli ta kontrasignace je formální, nebo neformální. Dobře víme, že se ta debata rozjela, že se o ní povede zásadní, řekněme, ústavní a možná i jinak odborná diskuse. Ale netahejme to do individuálních milostí. To je první poznámka, kterou jsem k tomu chtěl přičinit. Prostě nemá to s tím nic společného.

Druhá poznámka. Není pravda, že by se o tomto tématu na půdě Poslanecké sněmovny nemluvilo. V souvislosti se změnou Ústavy, která připustila přímou volbu prezidenta, se přece debata o tom, jestli a v jakém rozsahu mají individuální akty milosti, respektive milosrdenství prezidenta republiky být omezeny, byla vedena a došlo tady třípětinovou většinou ke shodě na tom, že mají být převedeny do kontrasignovaných pravomocí abolice. Ta zastavování trestního stíhání. Já jsem nebyl příznivcem tohoto, ale respektuji to. Ale teď po roce otvíráme znovu tuto debatu jenom proto, že se nám jedno rozhodnutí nebo tři rozhodnutí zdála nesprávná. Já si myslím, že otvírat Ústavu kvůli třem rozhodnutím individuální ústavní odpovědnosti prezidenta republiky je velikánský omyl, a proto prosím, abychom tu debatu nevedli.