Štítek: Bém

Marek Benda vysvětluje, proč by měl v pražské volební kampani ODS přiložit ruku k dílu každý nadšenec

Někteří mí kolegové a známí kladou otázku, proč jsem v Praze spustil osobní volební kampaň a snažím se získat preferenční hlasy, které mne posunou na první místa kandidátky ODS. Námitky slýchám v zásadě dvě: za prvé je údajně téměř nemožné pětiprocentní hranici nutnou pro posun na kandidátce překonat a za druhé proč se cpu do parlamentu proti vůli pražské ODS. A přátelé mi říkají: školu máš hotovou, pověst dobrou – až na ten nešťastný zákon o odposleších, kterému skoro nikdo nerozumí, ale novináři tě za něj kritizují, pracovitý jsi vždycky byl, tak proč chceš utrácet peníze i energii v  projektu, jakým je osobní volební kampaň?

Náležitou pozornost také věci věnují mí odpůrci, kteří se mohou těšit, že se mne konečně zbaví. V žertu říkám, že snad i jen to by bylo dobrým důvodem k pokusu o získání dostatečného počtu „kroužků“ a zadostiučinění vůči všem, kteří se dnes z pražské kandidátky ODS radují. A stovky často i neznámých lidí, kteří mi za poslední týdny vyjádřili podporu a kteří mi znovuzvolení přejí, svědčí o tom, že jsem svou práci snad dělal dobře a že nejsem lidem lhostejný. Ale hrát na uraženou ješitnost by bylo samozřejmě málo a jsem si jist, že u voličů by to neprošlo.

Zásadním pro mě ovšem je, že při schvalování pražské kandidátky nedošlo k žádnému demokratickému kompromisu, jako tomu bylo vždy v minulosti, ale že téměř polovina delegátů odcházela otrávena a s pocitem, že kandidátka není sestavena správně. To se samozřejmě promítá v ochotě členů a příznivců ODS aktivně se zapojit do kampaně. A bez práce všech členů jsou naše výsledky vždy horší. Průzkumy současně naznačují, že pokud ODS nezvítězí, nebude žádná varianta, jak sestavit vládu bez Jiřího Paroubka, Davida Ratha a jejich kolegů. Přicházel by v úvahu snad jen slib Paroubkovi, že sice nebude ve vládě, ale bude příštím prezidentem, to by ale podle mne byla ještě horší varianta. Bez vítězství ODS žádná středopravá koalice existovat nebude, protože prostě na ni nebude dost hlasů. A pak už je skoro jedno, jestli sociální demokraté budou mít za partnera slabší ODS (s čímž bych hrubě nesouhlasil), lidovce a TOP nebo komunisty.

Paroubkovsko-tvrdíkovský styl jednání ČSSD, který se řídí jen aktuálními průzkumy veřejného mínění, pro mne není zárukou, že se tato strana nepokusí zvrátit celý polistopadový vývoj v České republice. Zatím si to opatrně testují na vtahování komunistů k moci a zpochybňování naší zahraniční orientace. Už nestačí jen zpochybňování obranné radarové základny, dnes už otevřeně nadbíhají putinovskému Rusku a absolvovali několik cest po komunistické Číně. Když byl v první Topolánkově vládě jmenován ministrem zahraničí Alexandr Vondra, první Paroubkovou reakcí bylo: „Budeme muset pana Vondru hlídat, aby nepokazil, co jsem dokázal vytvořit v naší politice vůči Rusku a Číně.“ Pamatuji si to velmi dobře. A to už vůbec nemluvím o svrhnutí vlády uprostřed evropského předsednictví.

Naše země si zkrátka nemůže v nepříliš jisté době dovolit luxus vlády dnešní sociální demokracie. Maďarsko si to nedávno zkoušelo tak dlouho, až měli premiéra, který se těsně po volbách přiznal, že lhal lidem ve dne v noci, jen aby zachránil volební vítězství. A dnes je Maďarsko před hrozbou státního krachu, občanům dramaticky klesá životní úroveň a ani střední třída nemá na splácení hypoték.

Teče-li do lodi, musí všichni k pumpám. Když nám hrozí Paroubkova vláda, musíme všichni zatnout zuby a zabrat. Proto chci každého, koho jsem schopen oslovit, přesvědčit: Může se vám nelíbit pražská kandidátka, ale to není důvod nevolit ODS. Přijďte k volbám a využijte svých preferenčních hlasů. Když vás to udělá dost, může se pořadí změnit. Jsem připravený věnovat se tomu s plným nasazením. Vítězství ODS je každopádně jedinou zárukou zastavení pana Paroubka a jeho nového socialismu.

Kdo nechcete volit Béma, přijďte volit mě, ve výsledku to pomůže celé České republice. Chtěl bych, aby tuto emoci se mnou sdílelo dost členů i aktivistů, kteří jediní svou prací a nasazením mohou pomoci vylepšit volební výsledek. Pokud budeme vědět (tak jsem se to aspoň kdysi učil na filmu Rocky), že nejlepší boxer není ten, kdo dokáže dát největší ránu, ale ten, který se po každé ráně dokáže znovu zvednout, můžeme vyhrávat i nepříliš optimisticky vypadající boje.

A věřte mi, že já mám se zdánlivě ztracenými boji hlubokou zkušenost už z útlého dětství v hlubokém socialismu.