Před pár lety vyvolala v českých médiích velký poprask novela trestního řádu a trestního zákona, zjednodušeně novinářskou obcí přejmenovaná na „náhubkový“ zákon. Bohužel se stalo, že jsem se stal mediálním nositelem této iniciativy, a to i přesto, že jsem nebyl jejím jediným autorem a podpořili ji téměř všichni poslanci s výjimkou komunistů a několika jednotlivců. To je dáno mou povahou, že když jsem o něčem přesvědčen, tak to hájím i v situacích, které se nedají vyhrát, a neuteču od toho. Což byl přesně případ „náhubkového“ zákona, kdy jsem zůstal v podstatě jako jediný obhájce, protože ostatní si vyhodnotili, že by je to stálo přízeň novinářské obce.
Abych ovšem stručně vysvětlil, o co v celém sporu šlo. PS schválila tři zásadnější upřesnění dosavadních pravidel zveřejňování údajů z trestního řízení. Všechny se týkají pouze osobních údajů jednotlivců zveřejněných bez jejich souhlasu! To je třeba si stále připomínat, odstrašující, varující či na nešvary poukazující charakter si samozřejmě zpravodajství může ponechat, jen nesmí proti jejich vůli sdělovat osobní údaje jednotlivců! Cílem celé novely byla právě vyšší ochrana osobních údajů shromažďovaných v souvislosti s trestním řízením. A stejně tak je v zákoně výjimka, že pokud je to třeba pro účely trestního řízení (typicky výzva, jestli osoba nespáchala ještě jiné podvody, pátrání po oběti únosu apod.).
Jednak bylo zakázáno zveřejňování jmen obětí trestných činů proti lidskému zdraví a osobní integritě (typicky oběti znásilnění či loupežného přepadení). Copak není ona osoba už tak dost traumatizována trestným činem, aby si na tom ještě nějaký bulvár zvyšoval zisk?
Druhou oblastí byl zákaz pro orgány činné v trestním řízení (typicky vyšetřovatele), aby před podáním obžaloby spekulovali o tom, kdo je pachatel. Pokud si nejsou alespoň tak jisti, že podají obžalobu k soudu (což ještě o žádné vině nesvědčí, o ní rozhoduje jen soud), tak nemají říkat, kdo by to případně mohl být. Tady si musíme uvědomit, že takové nepodložené obvinění nesmírně závažně zasahuje do osobnostních práv domnělého pachatele a že mu to už nikdy nikdo takzvaně „neodpáře“. Proto je třeba tyto spekulace omezit jen na případy, kdy už je vyšetřovatel kvalifikovaně přesvědčen o vině podezřelého.
Nakonec bylo zakázáno zveřejňovat údaje z policejních odposlechů, pokud nebyly použity jako důkaz v řízení před soudem. Věc, která vyvolala nejvíce emocí i u seriózních médií, ale přitom téměř nejjasnější a nejméně zpochybnitelná. Buď je možno použít odposlechy k usvědčení pachatele, a pak není správné, že budou dopředu zveřejněny, neboť to nahrává jeho obhajobě (a obráceně má obžalovaný právo na spravedlivý proces, neovlivňování soudu a podobně). Nebo žádný obžalovaný není, a pak má být odposlech skartován. Nic jiného ani nesmí platit, odposlech nesmí sloužit k jinému účelu než pro trestní řízení. Všechno ostatní je nezákonné a neetické.
Od počátku jsem i novinářskou obec upozorňoval, že toto je obecný princip, vztahující se na každého občana této země. Ovšem tam, kde případně převáží veřejný zájem (typicky právě u podezření z trestného činu veřejného činitele, poslance, ministra apod.), bude možné údaje zveřejnit s odvoláním na Listinu základních práv a svobod. Na základě koaliční smlouvy Nečasovy vlády byla proto některá zákonná ustanovení upřesněna, a to tak, že bylo výslovně řečeno, že v případě veřejného zájmu je možné tato pravidla prolomit.