Jenom opravdu dvě krátké reakce na to, co tady zaznělo částečně z úst kolegy Tejce a částečně teď z úst paní kolegyně Klasnové. Já jsem samozřejmě připraven se v průběhu projednávání ve výborech bavit o tom, jestli má být nějaký rozestup mezi hlasováními o důvěře. To je věc, která je smysluplná. Vládě přišlo rozumné, aby tam těch šest měsíců bylo, ale jestli se řekne, že to mají být tři měsíce, méně, to asi nedává vůbec žádný smysl, protože ani častěji Sněmovna příliš nezasedá.
Ale přece to není podstata tohoto návrhu. Pan poslanec Tejc se tady zlobil, jak se omezují práva opozice vyvolat hlasování o důvěře. Ani ta se neomezují. Není tam žádných 80 poslanců jako navrhovatelů, je tam stejných 50 k návrhu na vyslovení nedůvěry vládě, jako je v dnešní Ústavě. Tam k žádné změně nedochází. Je tam stejných 50, jako je v dnešní Ústavě. Jediné, co se chce, aby opozice, resp. kdokoli, může to být třeba i vládní koalice, která předkládá takový návrh, současně předložila postavu, která má další vládu vést. A aby tím vyslovením 101 hlasem, vyslovením nedůvěry vládě, došlo automaticky k tomu, že prezident takovou postavu pověří. Aby bylo jasné – ne chci jenom zdestruovat, ale přináším nějakou jinou alternativu, na které chci vládnutí do konce volebního období postavit. To je jediný požadavek tohoto návrhu zákona a jsem překvapen, že opozice se proti němu tak dramaticky staví, protože zřejmě nevěří tomu, že někdy bude ve vládě. Protože tohle je přece rozumné pro vládu, aby opozice byla povinna představit svého lídra a povinna říct: Ano, jestliže vyhrajeme toto hlasování a získáme 101 hlasů, nedůvěru, tak tato osoba povede příští vládu.