Se samotným názvem instituce jsem se setkal někdy v polovině devadesátých let, kdy tehdejší právní lídři sociální demokracie v naprosté absenci jiných témat přinášeli do Poslanecké sněmovny stále a opakovaně návrhy na zřízení institutu veřejného ochránce práv – ombudsmana. A tehdejší pravicová vládní koalice je s touto myšlenkou opakovaně odmítala. Vymýšlet státního úředníka, který bude kontrolovat ostatní úředníky, se nám zdálo jako mimořádně pošetilý nápad. Za mnohem zásadnější jsme tehdy pokládali snahu prosadit správní soudnictví s úplnou kontrolou všeho správního rozhodování nezávislou mocí.
Také pokusy poučit se ze zahraničních vzorů končili minimálně rozpačitě. Ať už se jednalo o vůbec původ slova ombudsman, kde panovaly pochyby, zda je z angličtiny či švédštiny a co vlastně znamená. Také původní místo vzniku a smyslu této instituce ve Švédsku, kde bylo jeho úkolem zprostředkovat kontakt s veřejnou mocí úředního jazyka neznalým Laponcům, se nám nezdál jako dostatečné odůvodnění pro Českou republiku konce dvacátého století. A samotný fakt, že jej má řada vyspělých zemí světa, nás také moc nepřesvědčoval, protože zejména úřady se ve vyspělém světě množí zjevně dělením, aniž by někdo zkoumal jejich přínos pro občany. Od té doby jsem navštívil řadu evropských veřejných ochránců lidských práv a přes jejich dokonalé prezentace a ještě dokonalejší a nákladnější publikace nikdy neměl pocit, že bez jejich existence by demokracie či lidská práva v dané zemi byla zásadně ohrožena.
Nicméně se posléze, když se dostala v České republice k moci, podařilo levici úřad veřejného ochránce práv zřídit a obsadit ho vysoce respektovaným právníkem vždy lehce levicového angažmá současně však velmi konzervativních názorů na svět a život – Otakarem Motejlem.
Zde si musím dovolit malou osobní odbočku. Sám si na své první „dospělé“ setkání s Otakarem Motejlem (asi jsem se s ním potkal i dříve, ale do té doby to pro mě byl jen právnický pojem) vybavuji nesmírně intenzivně. Někdy koncem listopadu 1989 jsem byl za stávkující studenty vyslán, abych ho vyzval k účasti na Vyšetřovací komisi k událostem 17. listopadu, zřizované tehdy při Federálním shromáždění. Protože bylo zvláštní doba, kdy čas běžel tak nějak jinak než normálně, dorazili jsme k němu domů, do potemnělého domu se zašlým a špatně osvětleným schodištěm, až někdy před půlnocí. A milého pana doktora vytáhli na chodbu přímo z postele jen v pyžamu a županu. Rychle jsme si vysvětlili, co od něj chceme a potřebujeme, on to odkýval a my zase vyrazili za dalšími úkoly. Ale dodnes mi to schodiště zůstává v paměti. Takže jsem pak vždy k panu Motejlovi měl tento osobní vztah respektu ke starší osobě a spolupracovníkovi na různých věcech mého otce, ale vlastně jakéhosi osobního přátelství.
Když nastupoval do funkce veřejného ochránce práv, tak jsem mu na jednu stranu přál, aby jeho mise byla osobně úspěšná, na druhou stranu jsem chtěl dokázat, že naše odmítání této instituce bylo smysluplné a že ona sama o sobě je k ničemu. A jsem vlastně nesmírně rád, že mi těch deset let existence ombudsmana tyto mé pocity spíše potvrdilo. Nebyl jsem nikdy členem petičního výboru, takže jsem se nezabýval detailně zprávami o činnosti veřejného ochránce práv, ale že by jeho existence vedla k nějaké výrazné kultivaci veřejné správy v naší zemi se mi nezdá. Obráceně je pravda, že když jsem později Otakara Motejla v jeho brněnském „vyhnanství“ (jak o svém pobytu rád sám a často mluvil) navštěvoval ať už soukromě nebo oficiálně jako předseda ústavně-právního výboru Poslanecké sněmovny, tak jsem vždy byl překvapen, že se z něj nestal obyčejný lidsko-právní aktivista a že dokázal úřad brát s nadhledem a také ho tak směrovat. Ať už tím, že se nezastával jen chudých a hlasitých, ale dokázal se stejnou vehemencí bojovat za práva majitelů domů či sterilovaných romských žen nebo, a to hlavně, že dokázal vždy z konkrétních případů (kde asi většinou ani moc pomoci nemohl) vyvodit nějaké obecnější závěry pro fungování systému jako celku. Podnětů ke změnám zákonů, které ve svém důsledku i při správné aplikaci jsou ve skutečnosti nespravedlivé (a je strašná škoda, že tyto nespravedlnosti nedokáže efektivně napravovat soudní moc, ale to by bylo na úplně jinou debatu o přirozenoprávním nebo pozitivistickém pojetí práva, kterou od naší soudní moci s výjimkou soudu ústavního slýchávám jenom v souvislosti s jejich vlastní nezávislostí) jsme od Úřadu veřejného ochránce práv dostávali mnoho. Je samozřejmě otázka, zda potřebujeme nezávislý úřad (a zvláště, máme-li mnohé další, Nejvyšším kontrolním úřadem počínaje a nejrůznějšími inspekcemi konče), jehož hlavním efektem je upozorňování na chyby v systému (skoro jsem chtěl napsal v Matrixu). Ale přesto musím uznat, že tento úkol mu dokázal Otakar Motejl vnutit a vtisknout a že i mnozí z jeho mladších spolupracovníků si jej vzali za své.
Dopisuji tento text až po smrti Otakara Motejla a mezi koly voleb jeho nástupce. Možná proto vyznívá malinko jako moje osobní rozloučení s váženým přítelem. Ale stejně tak má být i výzvou pro jeho nástupce. A to aby nerezignovali na tento aspekt činnosti Úřadu ombudsmana. Aby i nadále dokázali ze změti stížností, které více či méně úspěšně vyřizují či vyřazují, nalézat systémové nedostatky a upozorňovat na ně exekutivu i zákonodárce.