Rubriky
Projevy ve Sněmovně

K přijetí doprovodných zákonů k občanskému zákoníku

Vážený pane místopředsedo, vážené dámy, vážení pánové, já vím, že některé třeba rozčiluje, že má být přijat nový občanský zákoník. Ale fakt bych poprosil, aby ta argumentace byla korektní, aby lidé nemluvili o věcech, o kterých vůbec nic nevědí.

Tento zákon byl do Sněmovny doručen 5. 3. Vezměte si, kolikátého je dneska. 12. 6. Přikázán Sněmovnou byl 19. 3. Teď jsem se prosím díval do sněmovního systému – tak ať mi pan kolega Chvojka prostřednictvím pana předsedajícího nevzkazuje, že kecám, ale podívá se do toho systému také! Jinak si nemohu pomoci. 19. 3. byl touto Sněmovnou přikázán, jeho lhůta pro projednávání nebyla zkrácena. 26. 4. byl poprvé projednáván na ústavněprávním výboru poměrně detailně s tím, že jsme si stanovili čas, do kdy budou podány pozměňovací návrhy, a 22. května byly definitivně návrhy, které jsme podali, projednány, přijaty do onoho usnesení. Ty, které byly schváleny, posléze směřovaly do Sněmovny. Já vím, že jsou zákony, u kterých byla zkrácena lhůta. Není to tento doprovodný zákon. Proto proti němu prosím neprotestujme.

Druhá věc, kterou bych rád vzkázal ctěné kolegyni předsedkyni Klasnové. To, co cituje, je rozhodnutí Ústavního soudu ve věci balíčku, ve kterém byla vláda Ústavním soudem v odůvodnění – nikoliv v rozhodnutí – kritizována za to, že spojila některé věci, které spolu nesouvisely. Nikdy Ústavní soud neřekl žádnou takovou to větu o doprovodných zákonech, které provázejí jakýkoliv typ rekodifikace. A je to naprosto běžné, že pokud děláme zásadnější změny – kdo si vzpomene, když se zřizovaly krajské úřady, když se rušily okresní úřady, kolik ty změnové zákony měly, to byly tisíce zákonů. To se prostě dělá a je to dokonce správně a pokládal bych za naprosto nesmyslné, abychom tady projednávali 70 novel jednotlivých, které souvisejí s občanem, a každá z nich dopadla nějak jinak. Takže netvařme se. A vláda velmi pečlivě udělala a i při posuzování na ústavně právním výboru jsme velmi pečlivě dělali, že cokoliv nesouviselo bezprostředně s novým občanským zákoníkem, jakékoliv pozměňovací návrhy, přestože mohly být chytré, ale které se snažily něco vylepšit někde jinde a nemělo to bezprostřední souvislost s novým občanským zákoníkem, tak jsme odmítali. Stejně tak to udělala vláda. Je to opravdu prováděcí předpis. Říkejte na rovinu, nechceme občanský zákoník, ale netvrďte mi tady věci, které nejsou pravda. Děkuji.

Rubriky
Projevy ve Sněmovně

Ke státnímu zastupitelství

Vážená paní předsedkyně, vážené dámy, vážení pánové, já bych skoro řekl, že po slovech pana ministra a zejména po té jeho závěrečné části už by nebylo třeba nic říkat, protože tady bylo přislíbeno, že budeme hledat širokou podporu napříč Poslaneckou sněmovnou a budeme zákon případně přepisovat tak, aby byl v souladu a v intencích našeho ústavního pořádku.

Já samozřejmě doporučím, aby tento návrh zákona byl přikázán ústavněprávnímu výboru, a pokládám za rozumné, abychom se jím zabývali. Současně bych ale chtěl říct, že se domnívám, že tady vláda příliš podlehla diktátu státního zastupitelství a jejich představě o tom, jak soustava má být sestavena a postavena, a že musíme velmi pečlivě zvažovat, abychom s neomezenou mocí neřekli současně nezodpovědnost. Podle mého názoru čím je něčí moc větší, tím jeho zodpovědnost musí být větší. A tady dochází ke stavu, který na rozdíl od začátku 90. let, kdy jsme zcela záměrně proti stavu Generální prokuratury nakreslili státní zastupitelství jako velmi decentralizovanou soustavu, která v tomto směru – v uvozovkách – si mohla do jisté míry i konkurovat, proto to říkám opravdu v uvozovkách, ale byla to velmi decentralizovaná soustava, nad kterou nikdo centrální moc neměl, tak tady je nám přinášen koncept, který naopak přechází řekl bych pod radami bývalých vojenských prokurátorů k velmi centralizovanému modelu.

Já si ho dokážu představit, myslím, že mnohé změny, které jsou navrhovány, jsou nepochybně užitečné, mnohé změny i uvnitř soustavy, které jsou navrhovány, by měly vést k jejímu vyjasnění, měly by jasně říci, co jsou to pokyny, jakým způsobem je možno zasahovat do trestních řízení a dalších otázek, které jsou v kompetenci konkrétního státního zástupce, tak kdo mu do toho může mluvit nebo radit. Ale současně se domnívám, že pokud půjdeme touto cestou výrazného posílení nejvyššího státního zástupce, Nejvyššího státního zastupitelství, že tam musí být i výrazně zvýšená odpovědnost a že to bude ta základní otázka, kterou se bude muset ústavněprávní výbor zabývat, v jakém rozsahu dochází k posunu Ústavy, která jednoznačně říká, že státní zastupitelství patří pod výkonnou moc, do jakéhosi kvazinezávislého orgánu, který já si tedy v žádném případě nepřeji.

Rubriky
Projevy ve Sněmovně

K změnám v zápisech v katastru nemovitostí

Já bych rád také vystoupil, i když jsem doufal, že tato debata proběhne na ústavněprávním výboru, kde návrh pana kolegy Ohlídala vůbec nebyl předložen. Ale budeme ji muset bohužel absolvovat tady ve sněmovně.

Já bych rád upozornil, že cesty do pekel jsou dlážděny dobrými úmysly. Jak vzniká vklad na katastru nemovitostí? Smlouvou podepsanou oběma stranami. Tam ty dvě strany nebo nějaký jejich zástupce přijde a v 99 % případů je budu informovat o tom… Mě budete informovat o tom, že já jsem tam přišel a navrhl jsem si tam něco nechat vložit. To je první část problému. Dobře. Můžeme říct, že stát na to má, aby v 99 % případů informoval zcela zbytečně toho, kdo si tam ten vklad přišel dát, že si tam ten vklad přišel dát. Myslím si, že se ti lidi budou cítit jako blázni, když tam přinesou kupní smlouvu a druhý den nebo za čtrnáct dnů jim přijde vyrozumění z katastrálního úřadu, že tam přinesli smlouvu. Informujete je o jejich kroku. Ale to je jen menší část problému.

Mnohem větší část problému je váš bod druhý – § 18 odst. 1. Tím přece navádíte k podvodům na úplně obrácenou stranu. Protože v okamžiku, kdy osoba, která navrhla vklad, přinesla podepsanou smlouvu a posléze řekne, že s ní nesouhlasí, například už za ni vyinkasovala peníze, a teď řekne najednou, že nesouhlasí, tak nutíte… Tak katastrální úřad nezapíše podle vašeho návrhu. Katastrální úřad natvrdo nezapíše. Nic nepřezkoumává. Prostě nezapíše, smlouva jako by neexistovala. A teď se bude muset naopak ta druhá strana, která peníze zaplatila, soudit o to, aby mohlo být zapsáno, že má platnou kupní smlouvu. Je třeba domýšlet důsledky svých činů.

Já si myslím, že návrh, který dal kolega Doktor, při té debatě, která tady běží, je rozumným kompromisem, který umožňuje tam, kde se cítím ohrožen – a není to 99 % obyvatel této republiky, ti lidé velmi dobře vědí, kdy nějaký developer nebo jiný chytrák číhá na jejich nemovitosti a pokouší se je okrást -, tam si tu informaci vyžádat a i ten odklad si způsobit. Ale představa toho, že všechny vklady prodloužím o to, že budu muset informovat a ještě umožním, že na základě jenom mého sdělení, že s vkladem nesouhlasím, vklad nebude proveden, tak navádím k masivním podvodům na druhou stranu.

Rubriky
Projevy ve Sněmovně

K mandátu poslance a k „přeběhlíkům“

Vážená paní předsedkyně, vážené dámy, vážení pánové, přichází další salámová novela Ústavy, která se pokouší řešit, řekněme, dva problémy.

Jeden problém je otázka pravomocně odsouzeného poslance nebo senátora k nepodmíněnému trestu odnětí svobody za trestný čin, což je návrh, který již obsahuje dávno propuštěný návrh paní předsedkyně Němcové a o kterém se v této Sněmovně jedná.

Druhá část návrhu se týká doplnění článku 25, nového písmene f), které říká, že ztrátu mandátu poslance a senátora lze způsobit také rozhodnutím Nejvyššího správního soudu o ztrátě mandátu, aniž by jakkoliv kromě důvodové zprávy specifikovala, na základě čeho takové rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o ztrátě mandátu má vzniknout. Předpokládá se, že zřejmě toto upraví běžný návrh zákona, což mimochodem znamená, že tedy o mandátu poslance nebo senátora, o síle tohoto mandátu, bude posléze rozhodovat až běžný zákon, nikoli zákon ústavní. To pokládám za první velikou a zásadní chybu.

Druhá věc je, že pokud bychom vyšli z té koncepce, která je zmiňována v důvodové zprávě, ale pouze v důvodové zprávě, tak se fakticky snaží představitelé navrhovatelů vrátit do koncepčního prostředí první republiky, tj. vázaných mandátů, kdy politická strana drží mandáty svých zastupitelů, svých poslanců, svých senátorů a rozhoduje o nich, jestli jí připadají, že jsou v souladu, nebo nejsou v souladu s tím, jak ona si představuje výkon pravomocí.

Já vím, že to dnes vypadá velmi populárně a pěkně z hlediska toho, čemu se rádo říká přeběhlíci, z hlediska poslanců, kteří třeba hlasují v rozporu se svým poslaneckým klubem. Ale já to obecně vidím jako problém, protože výsledek tohoto za první republiky byl ten, že Parlament a Poslanecká sněmovna nerozhodovaly o ničem a o všem se rozhodovalo v pětkách, sedmičkách a dalších uskupeních, které fakticky vládly zemi, protože mandáty jejich poslanců byly právě z tohoto hlediska vázané, tzn. do značné míry nesvobodné a vynutitelné, jak budou hlasovat.

Vláda k tomuto návrhu zákona dala poměrně obsáhlé odmítavé stanovisko poukazující zejména na rozpor s řadou článků Ústavy a Listiny základních práv a svobod.

Já bych se pak s dovolením, paní předsedkyně, přihlásil do obecné rozpravy a pokusil se zdůvodnit svůj návrh na zamítnutí tohoto návrhu zákona. Děkuji za pozornost.

***

Vážená paní předsedkyně, vážené dámy, vážení pánové, já chápu, že je pátek dopoledne a jsme lehce unaveni. Ale přece jenom pokládám tento návrh zákona za poměrně zásadní pro budoucí fungování této Sněmovny i všech sněmoven, které tady budou následovat, o Senátu ani nemluvě. Já myslím, že ta míra nedomyšlenosti z hlediska Senátu je snad ještě hlubší a zřetelnější než v Poslanecké sněmovně.

Já si jenom dovolím odcitovat dvě části, nebudu číst celé, ale dvě části z vládního stanoviska a pak přidat ještě několik krátkých komentářů.

“Vláda konstatuje, že Ústava České republiky tvoří ucelený a konzistentní celek a v případě každé její změny je nutné přihlédnout ke všem souvisejícím ustanovením. Předložený návrh ústavního zákona je s touto zásadou v části, která předpokládá zánik mandátu poslance nebo senátora v důsledku rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o zániku mandátu, v rozporu, a to zejména z následujících důvodů:

a) Podle čl. 23 odst. 3 Ústavy České republiky je slib složený poslancem nebo senátorem formulován tak, že jeho mandát musí být vykonáván v zájmu všeho lidu a podle jeho nejlepšího vědomí a svědomí; navržená právní úprava by ve svých důsledcích tento princip výrazně narušila.

b) Podle čl. 26 Ústavy České republiky poslanci a senátoři vykonávají svůj mandát v souladu se svým slibem a nejsou přitom vázáni žádnými příkazy; ze znění tohoto ustanovení je zřejmé, že poslanec nebo senátor je v prvé řadě vázán svým slibem, učiněným podle výše uvedeného ustanovení, nikoliv vazbou na svou politickou příslušnost.

c) Podle čl. 9 odst. 2 Ústavy České republiky je změna podstatných náležitostí demokratického právního státu nepřípustná; s tímto ustanovením souvisejí rovněž čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod, včetně jeho politického smýšlení, čl. 15 Listiny základních práv a svobod zaručující svobodu myšlení a svědomí a v neposlední řadě čl. 22 Listiny základních práv a svobod, podle něhož zákonná úprava všech politických práv a svobod a její výklad musí umožňovat a ochraňovat svobodnou soutěž politických sil v demokratické společnosti. Navržená právní úprava, která fakticky spočívá v postihu za změnu politického smýšlení, je s touto ústavní zásadou v přímém rozporu.”

Bod 3 říká: “Navržená právní úprava zániku mandátu poslance nebo senátora v důsledku rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o zániku mandátu nestanoví žádnou hmotněprávní podmínku zániku mandátu. Zakládá však příslušnost k rozhodování Nejvyššímu správnímu soudu. Teprve z důvodové zprávy vyplývá, že cílem takového řízení by bylo mimo jiné zbavit mandátu poslance nebo senátora, který v době výkonu mandátu opustí svou politickou stranu, což by pak však bylo v příkrém rozporu s principy volného mandátu. Taková právní úprava by navíc byla v rozporu i s hlavou čtvrtou Ústavy České republiky, neboť by ve svých důsledcích znamenala nepřípustnou politizaci justice, kde by byl Nejvyšší správní soud nucen v řízení zkoumat důvody a pohnutky konkrétního poslance nebo senátora, které zapříčinily, že svou politickou stranu opustil, případně z ní byl vyloučen. Nezávislý soud by tak nepřípustně a protiústavně nahrazoval vlastní rozhodování politických stran týkající se jejich členů i politického programu. Navržená právní úprava zániku mandátu poslance nebo senátora v důsledku rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o zániku mandátu by dále ve svých důsledcích narušila samu podstatu správního soudnictví, která spočívá v přezkumu vydaných správních rozhodnutí, tj. v kontrole veřejné správy. Navržená koncepce by dala soudu naprosto v rozporu se zásadami soudnictví oprávnění rozhodovat v podstatě jednostupňově o zániku mandátu poslance nebo senátora bez jakéhokoliv předchozího správního řízení.”

To jsou hlavní důvody, které uvádí vláda. Rozpor opravdu s tím, že my jsme tady zvoleni každý za sebe. Zejména v situaci, kdy tady všichni plédují pro preferenční hlasy, nový prezident republiky za velkého potlesku Senátu mluví o tom, jak je potřeba ještě posílit váhu preferenčních hlasů, dostali se do této Sněmovny lidé, kteří byli třeba jenom na kandidátkách svých politických stran. Jako pan kolega Huml. Nebyli jejími členy. Byli zvoleni, byli zvoleni preferenčními hlasy. Dvě třetiny z nás tady byly zvoleny preferenčními hlasy. A teď najednou se tváříme a říkáme, že je v pořádku, aby o našem mandátu rozhodovala politická strana, za kterou jsme kandidovali. Jenom na základě toho, že se jí třeba někdo z nás znelíbí. Anebo, abych to dohnal až úplně do extrému, to, co říkal pan poslanec Tejc, při vší úctě k jeho názorům – ale kdo bude mít žalobní legitimaci na ztrátu mandátu? Bude to jenom politická strana, jejímž byl poslanec členem? To není samozřejmě vůbec jasné z tohoto návrhu, ale teoreticky by to mohl být kdokoliv nebo jiné politické strany.

Dojdeme do situace, kdy se tady budeme navzájem žalovat kdo opustil program své politické strany. Která vláda po nástupu zjistila, že to či ono co slibovala, již nejde splnit, a třeba pro to z nějakého důvodu nehlasuje. A její konkurence bude žalovat jednotlivé její poslance u Nejvyššího správního soudu a říkat: Vy jste ve volbách slibovali, miláčkové, 13. důchod. A vy jste po volbách zjistili, že neumíte vyplatiti 13. důchod. Ten návrh ve Sněmovně byl, vy jste ho nepodpořili, vy jste nepochybně hlasovali v rozporu se svým programem, se kterým jste kandidovali ve volbách. A my teď vyzýváme Nejvyšší správní soud, aby vás všechny, kteří jste pro to nehlasovali, zbavil mandátu.

Já jsem na toto opravdu strašně opatrný. Jak Nejvyšší správní soud, chudák, má vůbec šanci rozhodovat? Jak by měl šanci posuzovat takovéto případy? Jak má rozhodovat spor mezi politickou stranou a jejím členem, který byl za ni zvolen? A to pořád do toho ještě vůbec netahám Senát, kde sice jsou to kandidáti za politické strany, ale každý z nich je zvolen sám za sebe ve většinových volbách. A tam už vůbec nechápu, proč navrhovatelé do toho Senát tahají, zvlášť když řada senátorů je nezávislých, a tam vůbec netuším, kdo by mohl tento návrh dávat.

Je to opravdu návrh hluboce nepromyšlený, vycházející z jedné možná negativní zkušenosti sociální demokracie z minulého volebního období. Ale s tím se musí umět politické strany vypořádat. Musejí si umět nastavit vnitřní mechanismy, které jim umožňují se bránit tomuto odcházení z politických stran nebo přeběhlictví, jestli nám tak strašně vadí. Ale buďme opatrní na to, abychom na základě toho měnili politický systém, a to takto zásadním zásahem, že řekneme: Běžný zákon který může schválit prostá většina v této Sněmovně, dokonce bez souhlasu Senátu, proti vůli Senátu, může stanovit pravidla, na základě kterých pět nebo devět lidí Nejvyššího správního soudu rozhodne, že mandát, který kdokoli z nás v tomto sále získal ve volbách, mu bude odebrán, protože se to nelíbí možná jeho politické straně, možná jeho politické konkurenci. To je taková moc, že to už můžeme rovnou říct, ať v této zemi vládne Nejvyšší správní soud, ono to bude nejjednodušší, ti lidé mají důvěru, je jich míň, nebudou se tam tak hádat jako ta žvanírna na Malé Straně a bude všechno klidnější.

Ale já touto cestou jít opravdu nechci. Proto navrhuji, abychom zamítli tento návrh zákona v prvním čtení. Abychom neotvírali tuto myšlenku, protože si myslím, že je zásadně chybná, zásadně v rozporu s pojetím našeho mandátu. A dokonce v zásadě v rozporu i s tím, co se v naší české společnosti v posledních pěti letech odehrává ve vztahu k poslaneckým mandátům. K tomu, jestli je má vlastnit politická strana, jestli mají být opravdu jenom z návrhů politických stran, anebo jestli do toho mají mnohem víc zasahovat voliči.

To, k čemu dochází, je, že do toho zasahují voliči. A komunistická strana, která je navrhovatelem tohoto zákona, říká: Ne, my se chceme vrátit do toho systému, kdy voliči do toho nemají co mluvit, protože my jsme ti, kdo budou rozhodovat o mandátech své politické strany.

***

Ano. Vážený pane místopředsedo, vážené dámy, vážení pánové, já se hlásím. Já se hlásím, protože musím říci, že vystoupení pana poslance Filipa mě přesvědčilo o tom – nic nezapomněli a nic nového se nenačili. Jeho pojetí mandátu, tak jak nám ho tady popisoval, a to poměrně rozsáhle a obsáhle, s mnoha odbočkami, s mnoha věcmi, které se zákonem vůbec nesouvisí, je přesně pojetí mandátu delegáta lidových sovětů, nikoliv poslance nebo senátora zvoleného na určitý čas. Za tento čas odpovídající ústavě a svému svědomí a po tomto čase přinášející účty ve volbách. To je ten problém, který tady komunistická strana 40 let praktikovala. Kdo se znelíbil straně v jakémkoliv postavení, byl odvolán. Kdo hlasoval se stranou, mohl být jakýkoliv, zůstával s ní. A toto pojetí se nám tady přece snaží vrátit. S mnoha vznešenými řečmi, které se kolem toho vedou o suverenitě lidu, která tam není zastoupena ale vůbec, vůbec se na ni nehledí. Jsou to takové nějaké podivné odbočky k tomu, co by se možná mohlo dělat v senátních obvodech, ale v tom návrhu zákona, a já jsem kritizoval ten návrh zákona, že je hluboce nedokonalý, a pan poslanec Filip mi tady vykládá, že je dokonalá jeho důvodová zpráva, protože ta všechno popisuje. V zákoně není nic kromě kompetence, v ústavě není nic kromě toho, že Nejvyšší správní soud má tuto kompetenci odebrat mandát. Není tam ani aktivní legitimace ani za co ani nic podobného. Všechno se svěří normálnímu zákonu, protože to je přece jednodušší. Na to mi stačí prostší většiny a snazší většiny, ale i v těch mandátech senátorů říká sama důvodová zpráva návrhu zákona: Aby byla zajištěna garance objektivnosti a oprávněnosti. Je zcela namístě, že právem na podání návrhu na zrušení mandátu poslance, v závorce senátora, bude pověřena politická strana nebo hnutí, za něž byl poslanec, v závorce senátor, zvolen. Protože je to ona, kdo nese za kandidáty na svých kandidátních listinách vůči občanovi voliči odpovědnost, neboť mu dala možnost – milostivě ta strana – ucházet se o důvěru voličů, kterou svým jednáním porušili.

Vracíme se prostě k pojetí opravdu stran, které naprosto vládnou mandáty svých zákonodárců, ať už poslanců, nebo senátorů. Já toto pojetí pokládám za hluboce chybné. Nejvyšší správní soud nebude mít žádnou možnost to nějak rozumně posuzovat, které z pohnutek se mu zdají nízké a nečestné, a bůhví co v tom prováděcím zákoně bude, protože ten nám tady dosud nebyl nikdy představen a není vůbec jasné, co by tam mělo být.

Buďme opatrní na tuhle myšlenku, všichni, co tady sedíme. Každé hlasování, které bude v rozporu s tím, co si myslí předseda vaší politické strany, a může to být jedno jediné hlasování, bude podle tohoto návrhu zákona příště zažalovatelné u Nejvyššího správního soudu vaším panem předsedou, který řekne “mně se to nelíbí”. Já vím, že by se to mělo líbit asi tak pěti lidem v tomto sále. Jsem překvapen, že jich je tolik, kteří se tváří, že se jim to líbí.

Děkuji za pozornost. (Potlesk části poslanců.)

Rubriky
Projevy ve Sněmovně

K rozestupu mezi hlasováními o důvěře

Jenom opravdu dvě krátké reakce na to, co tady zaznělo částečně z úst kolegy Tejce a částečně teď z úst paní kolegyně Klasnové. Já jsem samozřejmě připraven se v průběhu projednávání ve výborech bavit o tom, jestli má být nějaký rozestup mezi hlasováními o důvěře. To je věc, která je smysluplná. Vládě přišlo rozumné, aby tam těch šest měsíců bylo, ale jestli se řekne, že to mají být tři měsíce, méně, to asi nedává vůbec žádný smysl, protože ani častěji Sněmovna příliš nezasedá.

Ale přece to není podstata tohoto návrhu. Pan poslanec Tejc se tady zlobil, jak se omezují práva opozice vyvolat hlasování o důvěře. Ani ta se neomezují. Není tam žádných 80 poslanců jako navrhovatelů, je tam stejných 50 k návrhu na vyslovení nedůvěry vládě, jako je v dnešní Ústavě. Tam k žádné změně nedochází. Je tam stejných 50, jako je v dnešní Ústavě. Jediné, co se chce, aby opozice, resp. kdokoli, může to být třeba i vládní koalice, která předkládá takový návrh, současně předložila postavu, která má další vládu vést. A aby tím vyslovením 101 hlasem, vyslovením nedůvěry vládě, došlo automaticky k tomu, že prezident takovou postavu pověří. Aby bylo jasné – ne chci jenom zdestruovat, ale přináším nějakou jinou alternativu, na které chci vládnutí do konce volebního období postavit. To je jediný požadavek tohoto návrhu zákona a jsem překvapen, že opozice se proti němu tak dramaticky staví, protože zřejmě nevěří tomu, že někdy bude ve vládě. Protože tohle je přece rozumné pro vládu, aby opozice byla povinna představit svého lídra a povinna říct: Ano, jestliže vyhrajeme toto hlasování a získáme 101 hlasů, nedůvěru, tak tato osoba povede příští vládu.

Rubriky
Projevy ve Sněmovně

Ke změnám Ústavy a k prezidentské milosti

Vážený pane místopředsedo, vážený pane navrhovateli, dámy a pánové, já jsem měl pocit, že v minulé rozpravě jsem vystoupil, zdůvodnil, proč má být návrh zákona zamítnut, ale podle záznamu, které jsou v záznamech místopředsedů této Sněmovny, jsem zřejmě návrh na zamítnutí nepodal. Takže ho s dovolením v tuto chvíli podávám. A snad jenom stručné odůvodnění nebo nějaký komentář.

Já pokládám za strašně nešťastné to, co se tady dnes odehrává, že na každou společenskou situaci, která se někomu nelíbí a která se stane tématem novinových článků, se reaguje změnou zákona. A za dvojnásob nešťastné pokládám, když se na takové situace reaguje změnou Ústavy. Mně to připadá opravdu nenormální. Ať se na mě pan navrhovatel nezlobí, ale kvůli tomu, že se objevilo deset novinových článků, co je dobře, nebo špatně, tak reagovat změnou Ústavy, kterou jsme přesně v této části před rokem v této Sněmovně diskutovali a došli k názoru, že abolice mají být vyňaty a mají být převedeny z výlučné pravomoci prezidenta do kontrasignované pravomoci – já jsem nikdy příznivcem tohoto nebyl, ale respektoval jsem tenhle konsensus, který vznikl v této Sněmovně -, tak abychom rok nato přicházeli jenom proto, že se objeví pár článků v novinách nebo časopisech, s tím, že musí být všechny ostatní milosti převedeny také pod zodpovědnost premiéra, resp. vlády, mně prostě připadá, že tímto způsobem s Ústavou opravdu nemáme zacházet. Ústava není trhací kalendář. To je něco, co má být stabilní, má logiku, že je stabilní a nemění se každý týden podle toho, jak se zrovna kdo vyspí a co mu přijde jako to důležité a zajímavé, co se má v tu chvíli řešit.

Kromě toho, že k tomu mám tento obecný postoj, že se nemá v tomto směru na Ústavu sahat, tak upozorňuji, že ten návrh nemá žádné racionální jádro. Milosti prezidenta republiky nepatří do právního systému země. To je ústavní výsada vycházející z nějakých starých zásad, pravomocí, které měl panovník, které fakticky mění a ruší to, co se předtím na té právní úrovni odehrálo. Nejsou zpochybněním soudů, které předtím proběhly. Nejsou přezkumem soudních rozhodnutí, která předtím proběhla. Ta všechna proběhla, platí, jsou hotová. Tohle je zvláštní forma, která říká: Ano, panovník, a protože už panovníky nemáme, tak prezident republiky má někdy možnost zvláštního milosrdenství. Přesně tohoto milosrdenství, které umožňuje, aby někomu ze závažných zdravotních, sociálních, možná i jiných důvodů byl jeho trest odpuštěn, resp. mu byl vymazán.

Proč z toho chceme dělat právní otázku, která, a to přece žádný jiný význam to nemá, nebo politickou otázku? Co má za význam, když to bude podepisovat premiér? Jediný význam, že tady zase na základě novinových článků nějaké skupiny polohysterických poslanců nebo poslankyň budou interpelovat premiéra a vykřikovat: Jak to, že jste to podepsal, pane premiére? Vy za to musíte vzít zodpovědnost! To je opravdu smyslem, to je jediným smyslem tohoto návrhu. To je jediným smyslem tohoto návrhu – vytvořit o každé milosti, která bude do budoucna provedena, politickou debatu v Parlamentu, jestli měla, nebo neměla být učiněna. A to já říkám, že prostě milost v tomto směru není právní institut. Není. Je institut zvláštního milosrdenství, který má být svěřen té jedné osobě. Nebo ho zrušme. To je také legitimní říct: nic takového být nemá. Ale udělat z toho politický problém, o kterém se budeme hádat na půdě této Sněmovny a za který budeme interpelovat vládu a vést tady dalekosáhlé debaty o tom, jestli ten člověk, kterému byla milost udělena, měl rakovinu, nebo neměl rakovinu, jestli umře za dva roky, nebo za čtyři roky, mně prostě připadá neetické, nenormální. Vůbec bych to neotvíral.

Proto doporučuji, aby tento návrh zákona byl zamítnut.

***

Vážená paní předsedkyně, vážený pane místopředsedo, vážené dámy, vážení pánové, ono se poměrně obtížně reaguje v rozpravě, která běží už asi čtvrtý den s různými přestávkami, tu měsíc, tu tři dny, tu pět dní. Přesto jsem chtěl krátce zareagovat na to, co tady naposledy říkal pan místopředseda Zaorálek velmi důrazně vůči mé osobě – jakým způsobem jsem prohlásil milosti za něco, co nepatří k demokracii nebo co je zcela mimo právní rámec.

Já jsem nikdy neříkal, že to je neústavní institut. Jenom jsem říkal, že to je institut, který nepatří do klasického právního řádu. Ano, v tomto případě o trestu výjimečně, zcela výjimečně a na základě ústavního zmocnění nerozhoduje soud, dokonce bychom se mohli bavit o tom, jestli nejsme v rozporu s Listinou základních práv a svobod, která jednoznačně říká, že o vině a trestu musí vždy rozhodnout soud.

A tady to zmírnění trestu může mimořádně vykonat jiná osoba než soud, nepatří to do soudní soustavy. Nepatří to do klasické teorie dělby moci. To všechno souhlasí, je to jistý relikt, opravdu relikt království nebo pánů země, na druhou stranu relikt, který umožňuje ve výjimečných případech zmírnit tvrdost zákona. Zmírnit ne nespravedlnost, protože ten rozsudek je nepochybně vynesen spravedlivě, ale osobní tvrdost. Je to jakýsi akt milosrdenství, který vstupuje do toho systému.

Můžeme se bavit o tom, jestli tento akt milosrdenství má existovat, nebo nemá. Já se domnívám, že to je užitečné, protože prostě občas jsou případy, které v tom obecném systému patří být potrestány, ale v individuálním případě, při pohledu na individuální případ, se mohou zdát i veřejnosti obecné, i někomu, kdo na to nahlíží vlastníma očima, ne nespravedlivé, ale řekněme tvrdé nebo příliš kruté. Já si myslím, že ten institut má být zachován. A debata přece není o tom, jestli ten institut máme, nebo nemáme v Ústavě. Kdyby chtěl být pan místopředseda Zaorálek tak zásadový, jak tady hlásal ve svém projevu, pak musí říct: převeďte tento projev milosrdenství do soudní soustavy, umožněte nějaký zvláštní soudní přezkum institutu rozhodování soudu před ním, který tam umožní promítnout tuto individuální sociální, zdravotní nebo podobnou situaci. To tady nikdo nenavrhuje. Jediné, co se navrhuje, je, aby tento individuální akt milosrdenství podléhal kontrasignaci předsedy vlády, to znamená, aby podléhal interpelování v této Sněmovně. Aby podléhal debatám a hádkám v této Sněmovně.

A já se ptám, jestli tato Sněmovna toto opravdu chce. Jestli toto je jejím cílem. Že se nám zdá, že možná nějaký prezident svoji pravomoc vykonal ne úplně vhodně nebo my bychom ji vykonali jinak, jestli proto z toho chceme udělat politikum. Jestli proto z toho chceme udělat případ, kdy bude předseda vlády vyjednávat s prezidentem: ty dáš ještě milost tomuto a já bych doporučoval, aby se dala ještě milost tomuto, a pojďme se dohodnout, že dáme milost oběma, a bude se tady pak zodpovídat před Sněmovnou. To má být cílem návrhu, který je nám zde přednášen? Já to pokládám za velice nerozumné. Velice nerozumné, protože individuální akt milosrdenství, z nějž se snažíme udělat politický nástroj, který má podléhat politické kontrole a politickým hádkám – a samozřejmě na aktu milosrdenství se politicky málokdy shodneme, protože tam ty názory mohou být velmi rozdílné, a budeme tady z toho dělat jenom zbytečnou show a jenom zbytečné hádání se nad tím, jestli ta paní byla nebo pán byl dostatečně nemocný, nebo nebyl dostatečně nemocný, jestli čtyři nezletilé děti, které má doma vychovávat, jsou dostatečnou protiváhou tomu, že dostal někdo trest nebo nedostal trest. Nedělejme to. Je to fakt nerozum, je to úplně zbytečné a jenom tím posíláme individuální akt milosrdenství do politických hádek.

Děkuji za pozornost.

***

Také zareaguji na to, co řekl pan předseda Filip. Dvě poznámky.

Za prvé. Prosím, netahejme do toho amnestii prezidenta republiky z 1. ledna. Ta s tím nemá nic společného. A ta je už dnes kontrasignovanou pravomocí. Debata má být o tom, jestli ta kontrasignace je formální, nebo neformální. Dobře víme, že se ta debata rozjela, že se o ní povede zásadní, řekněme, ústavní a možná i jinak odborná diskuse. Ale netahejme to do individuálních milostí. To je první poznámka, kterou jsem k tomu chtěl přičinit. Prostě nemá to s tím nic společného.

Druhá poznámka. Není pravda, že by se o tomto tématu na půdě Poslanecké sněmovny nemluvilo. V souvislosti se změnou Ústavy, která připustila přímou volbu prezidenta, se přece debata o tom, jestli a v jakém rozsahu mají individuální akty milosti, respektive milosrdenství prezidenta republiky být omezeny, byla vedena a došlo tady třípětinovou většinou ke shodě na tom, že mají být převedeny do kontrasignovaných pravomocí abolice. Ta zastavování trestního stíhání. Já jsem nebyl příznivcem tohoto, ale respektuji to. Ale teď po roce otvíráme znovu tuto debatu jenom proto, že se nám jedno rozhodnutí nebo tři rozhodnutí zdála nesprávná. Já si myslím, že otvírat Ústavu kvůli třem rozhodnutím individuální ústavní odpovědnosti prezidenta republiky je velikánský omyl, a proto prosím, abychom tu debatu nevedli.

Rubriky
Projevy ve Sněmovně

K omezení udělení milosti prezidenta

Vážený pane místopředsedo, dámy a pánové, já řeknu také pár slov k tomuto tisku. Na rozdíl od svého předřečníka souhlasím s tím, že se Ústava nemá měnit na každé schůzi pěti až šesti zákony a že je naprosto nesmyslné tyto dílčí novelky stále projednávat. Tak já se osobně hluboce domnívám, že milost prezidenta republiky je opravdu aktem milosrdenství, který nemá být kontrasignován. K čemu je dobrá kontrasignace? Jenom k tomu, aby bylo možné na půdě této Sněmovny – této Sněmovny – interpelovat příslušného ministra nebo předsedu vlády, cože to provedl, proč to provedl a jak za to zodpovídá, jak jsme upřímně řečeno zažili i u té velké amnestie. A já si myslím, že akt individuální milosti, můžeme ho zrušit úplně, můžeme říct, že nic takového nemá existovat, máme vždycky spravedlivé soudy a žádný akt individuální milosti místo nemá. Ale pokud ho dáme do Ústavy, pokud v té Ústavě je, tak to má být individuální akt toho panovníka, toho nejvyššího, a nemá to být něco, za co se vláda politicky bude zpovídat této Sněmovně, jestli to udělala ještě správněji, ještě dobře, ta rakovina je dostatečně rozvinutá, nebo není dostatečně rozvinutá.

Z tohoto důvodu já budu hlasovat pro zamítnutí a myslím si, že je špatně, abychom tento návrh pustili do druhého čtení.