Pro informaci zde zveřejňuji své vystoupení k Vládnímu návrhu zákona o náhradním výživném pro nezaopatřené dítě, které dnes v rámci třetího čtení projednávala Poslanecká sněmovna.
Archiv rubriky: Projevy ve Sněmovně
Pro účely archivu zde ukládám mou dnešní reakci v Poslanecké sněmovně nejen na dopis tří ministrů zahraničních věcí, ale především na absurdní vystupování Lubomíra Zaorálka a komunistů.
Úterý 18.10 2016
Vážený pane místopředsedo, vážení páni ministři, vážené dámy, vážení pánové, je evidentní, že nás veřejný ochránce práv už moc nebaví, protože už je tady velmi, velmi dlouho. Já snad jenom k tomu, protože teď zaznělo několik stanovisek, která jakoby říkají: je to špatně, protože v osobě veřejného ochránce práv sedí žena, která to chápe příliš široce. Já tvrdím, je to špatně ne proto, že tam dnes sedí nějaká žena, ale proto, že ten systém je špatně. Říkal jsem to tady panu ministrovi v prvním čtení, říkal jsem to ve druhém čtení, říkám to dnes v tomto opakovaném druhém čtení, ve kterém navrhnu, abychom na začátku třetího čtení hlasovali o zamítnutí tohoto návrhu zákona, protože v něm fakt není nic, co potřebujeme.
A je úplně zbytečné a pokládám za fatální chybu, možná ne pana ministra Dienstbiera, protože on je přesvědčen o tom, že si tímto oslovuje svoje městské liberálně nazelenalé voliče, ale za fatální chybu vládní koalice a zvláště sociální demokracie, jestli takovéto věci předkládat. Tohle je součástí toho nejhoršího marxistického tažení, které běží Evropou, které Evropu dovedlo do stavu, v jakém je, a to jsou přesně ta stále vznášená práva práva práva vůči někomu, nejčastěji vůči státu, ale v mnoha případech i vůči soukromým osobám. Všechny tyto diskriminační žaloby a tyto nápady směřují nejen proti veřejným institucím, ale směřují a mohou směřovat i vůči soukromým osobám. A místo toho, abychom se konečně dokázali zastavit a říct: přece máme problém, že máme stále víc ten Západ, který pořád chce nějaká práva a vůbec nevnímá žádnou odpovědnost. Nikdo není připraven za svou zemi válčit, ale každý je připraven chodit a říkat: já chci ještě tohle, já chci ještě tohle, já se necítím občanem, já se necítím ženou, já se necítím mužem, já se necítím člověkem, tak mě nějak zvýhodněte. V tomhle světě žijeme. A místo toho, abychom se zastavili, zabrzdili a řekli: neměli bychom s tím něco dělat?, tak tady pořád existují ti západní nadšení marxisté, kteří už snad dneska nejsou komunisté, jenom toho Marxe mají nastudovaného, a ti naši nadšení následovatelé, kteří chodí a říkají: na světě bude nejlépe, když bude každý vybaven tak širokým katalogem práv, až už všechna základní práva zaniknou. V tom je samozřejmě problém, protože čím dál vznáším tato práva druhé, třetí, páté, sedmé generace a pořád říkám, že každý má právo na to, aby mu všichni ostatní pomohli, tak samozřejmě ta základní práva jako právo na vlastnictví a právo na nějaké politické volby a další a další na život, ta se mně rozmělňují. Stejným duchem stejná marxistická levice s úplným klidem podporuje potraty, podporuje eutanazii, protože to už jsou ta odvozená práva, se kterými se dá jenom si tak pohrávat, a když se úplně nehodí, tak je přece můžeme někdy zrušit. A právo na život už není absolutní. O právu na vlastnictví snad ani nemluvě. To jsme zažili jenom v posledních měsících v této Sněmovně asi tak pětkrát, kdy najednou vlastnictví nemá vůbec žádný význam, ať už to byly zbraně, ať už to byly kotle, ať už to byly další otázky, přece když veřejná moc se chce jít podívat, tak nebudeme žádné vlastnictví chránit, nebudeme nic hájit.
Já fakt myslím, že je velký čas se zastavit a říct si: celá tato koncepce rozšiřujících se práv směřovaných vůči státu a potažmo pak i jeho občanům je špatně. Z tohoto hlediska si myslím, že bychom tento návrh zákona měli zamítnout ve třetím čtení a nespokojit se s tím, že ho vykostíme a necháme tam jenom účinnost. Já vím, že to bude pravděpodobně takové hezké řešení, ke kterému se uchýlí tato Sněmovna, aby pan ministr Dienstbier nebyl moc pomučen a abychom současně neohrozili občany v této zemi, ale pokládal bych za mnohem správnější, abychom ten návrh zákona zamítli, a to také navrhuji. Děkuji za pozornost. (Potlesk z řad poslanců ODS.)
http://www.psp.cz/eknih/2013ps/stenprot/050schuz/s050014.htm#r4
Středa 19.10 216
Vážený pane místopředsedo, vážení páni ministři, dámy a pánové, myslím, že panu ministrovi zahraničí se jeho vystoupení úplně nepovedlo, protože vyvolalo zbytečnou sérii poznámek, které právě vycházejí z té velmi mylné teze o tom, že se má někdy mlčet. Dokonce této tezi rozumím. Ano, jsou situace, kde se mlčet má, ale vůbec nevím, proč byla řečena v tuto chvíli a na tomto místě. Tady, jak už řekl můj předřečník, máme svého spojence, kterému se děje křivda. A ten věčný pokus různých pseudointelektuálů relativizovat konflikt palestinsko-izraelský, že za to vlastně můžou tak trochu obě strany, když jedna strana se pokouší zajistit mír za území a druhá strana je připravena svého soupeře zlikvidovat, když, jak jednou napsal krásně Roman Joch, Izraelci svými zbraněmi brání své obyvatelstvo, Palestinci svými obyvateli brání své zbraně, tak to jsou situace, kdy se nemáme tvářit, že je to všechno tak nějak složité a ona ta pravda… a možná, že chtějí postavit znovu jeruzalémský chrám a zbořit mešitu al-Aksá, ale promluvit máme o ostatních věcech. Chápu, že pan ministr zahraničí občas mlčet má, ale občas by v této Sněmovně měl zvážit, v jaké situaci vyzývá k mlčení.
http://www.psp.cz/eknih/2013ps/stenprot/050schuz/s050057.htm#r5
Středa 19.10 2016
Vážený pane místopředsedo, vážený pane ministře, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, já vás nestraším. To, co jsem přinesl, je návrh zákona, který teď projednáváme. Tam není ani papír navíc. Tam není ani papír navíc! Toto je jenom vládní návrh zákona 929, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o přestupcích. Jenom jsem to přinesl ukázat, abychom si uvědomili, jak neuvěřitelnou sice teoreticky práci Ministerstvo vnitra udělalo, ale jak podle mě fatálně, ale úplně fatálně promrhalo příležitost s tím něco udělat. To, co je zde obsaženo, jsou opravdu jenom změny – v každém zákoně se mění správní delikt za přestupek. To je tak asi 150 z těch 250 změnových zákonů. To jsme fakt mohli udělat v tom zákoně, kterým jsme přijímali přestupky. Říct, kde je napsáno správní delikt, mění se na přestupek. Ušetřili bychom tak dvě třetiny tohoto materiálu. Dejme tomu, že nebude tištěn pro Sněmovnu 200krát, ale myslím, že tak asi 20krát minimálně pro ústavněprávní výbor bude tištěn. Zkuste si představit, kolik to stojí a kolikrát to muselo být vytištěno na vládě. To je jakoby první část problému.
Pak jsou tam některé změny sazeb. Pak je převedení přestupku z původního přestupkového zákona, který tím, jak byl přijat v roce 1990, tak obsahoval nějaké přestupky, které se ještě nepřevedly do těch speciálních zákonů, a protože se ruší, tak je snaha je převést do těch speciálních zákonů. To je další část změn, které dejme tomu by se ještě daly pochopit.
Pak důvodová zpráva přiznává, že se v některých případech mění sazby za některé přestupky. Ale ujišťuji vás, že vždy k horšímu. Nenašel jsem jedinou sazbu, která by se snižovala. Je tam několik sazeb, a zase nemám to prostudováno do posledního řádku, protože je to opravdu poměrně rozsáhlý tisk, ale v některých případech se sazby zvyšují. Není úplně jasné proč. Podle mě tak, jak si jednotlivá ministerstva vzpomněla a zkusila si vylobbovat: tady by se nám líbilo, že by možná bylo záhodno, aby sazba byla vyšší.
Co přiznává sama důvodová zpráva a co mi připadá úplně nejděsivější z hlediska naší práce? Důvodová zpráva říká: Skutkové podstaty přestupků a jiných správních deliktů jsou roztříštěny ve zhruba 250 různých zákonech, které jsou v gesci některého z ústředních správních úřadů. Předkladatel z jemu dostupných zdrojů zjistil, že v těchto zákonech se nachází cca 2 200 skutkových podstat přestupků a 5 100 skutkových podstat jiných správních deliktů, k jejichž projednání je příslušných více než 50 druhově odlišných správních orgánů vykonávajících veřejnou správu na všech jejích úsecích, a to včetně ústředních správních orgánů. Pět tisíc sto správních deliktů, dva tisíce dvě stě skutkových podstat přestupků! A místo toho, abychom se zastavili a vnitro si nehrálo s tím, že píše takovouhle naprosto technickou normu, tak se pokusilo sebrat z těch jednotlivých rezortů a říct: Musíte jich mít tolik? Musí toho být tolik? Existuje nějaká korelace mezi skutkovými podstatami, sazbami pokut? Existuje nějaký vztah? Víme, jestli zdraví je pro nás důležitější, život je pro nás důležitější, majetek? Tohle všechno v trestním právu máme. V správním právu nemáme absolutně vůbec. A tady myslím, že jako by předkladatel strašidelně zanedbal šanci, která stála, když už se tedy měla dělat reforma přestupkového práva a když už se chtělo dělat nový proces, tak se opravdu měly posbírat všechny skutkové podstaty, přinutit jednotlivé rezorty, aby to daly, přinutit jednotlivé rezorty, aby se zjistilo, jestli za pošlapání květiny, možná i nechráněné, není náhodou daleko vyšší pokuta než za krádež do pěti tisíc korun, jestli za ten či onen přestupek, a můžeme vzít opravdu 5 100 přestupků. Toto se vůbec nestalo. Přináší nám tady takhle obrovský spis. Mimochodem návod pro všechny poslance, kteří mají tendenci ještě něco prosadit do voleb a mají obavy, že by to museli stihnout v rámci řádného legislativního procesu, tento zákon otevírá většinu klíčových zákonů v této zemi. Takže cokoliv budete chtít dodat, stačí ve druhém čtení si přinést a vložit. Jenom si budete muset najít tu jednu ze 250 částí, která se toho týká.
Já nevystupuji proto, abych řekl ministrovi, že toto navrhuji zamítnout. Ono na tom skoro není co zamítnout. Tam budeme muset v ústavněprávním výboru projít ty části, kde se zvyšují sazby, a říct, jestli je to někde smysluplné, nebo není někde smysluplné. Ale vystupuji proto, že mám pocit, že opravdu tady vnitro, resp. vláda jako celek zoufale promarnila příležitost. A jak už jsem se tady zlobil před asi necelým měsícem nad volebním zákonem, který zase řešil jenom naprosté technikálie a všechny sporné otázky voleb nechal být a plynout, a zase byl tak dejme tomu tak třetinově tlustý, ale zase to nebyl úplně nějaký tenounký materiál, tak tento materiál promarnil své příležitosti úplně. A místo toho, aby se opravdu pokusil… Mně to připadá fakt skoro nemyslitelné, toto sdělovat občanům, že sám ústřední orgán státní správy v oblasti přestupků úplně neví, kolik jich je. Jak to má vědět ten chudák občan? A každý z nich by je teoreticky měl dodržovat a za každý z nich by měl být teoreticky postihován. Nebylo by už na čase, aby se na jednom místě ve státě, a mělo by to být Ministerstvo vnitra a mrzí mě, že tato příležitost nebyla využita, řeklo, tolik máme přestupků, proč je máme, a ne aby si každý rezort a každý úředník, který si napíše tu kytičku, tu zdravotnictví, tu zákon o ochraně proti tabakismu a alkoholismu, tu zákon o ochraně dětských pískovišť, do toho dal 150 skutkových podstat přestupků, a ještě pokud možno většinou deset až dvanáct orgánů, které jsou to schopny projednávat. A toto sdělujeme občanům, že je zákonodárství, a toto sdělujeme, že oni mají dodržovat.
Mně to připadá v této viditelnosti, že to opravdu dělat nemáme, a že jestli se něco opravdu udělat, tak říct: pojďme se podívat, z těch pěti tisíc přestupků udělejme tak maximálně pět set. To mi připadá ještě sdělitelné. To mi připadá ještě možné pověsit někde a říct: toto musíte dodržovat, nebo budete sankcionováni. O tom, že si opravdu nikdo nedal práci s jakýmkoliv porovnáním sazeb a že sazby, které píše životní prostředí, zemědělství, obrana, vnitro, jsou v naprostém nepoměru, a zjistili bychom, jak chráníme některé věci dramaticky výše než věci jiné, jak to vůbec nedává žádnou logiku, o tom bychom si mohli povídat ještě dál.
Takže já nenavrhuji zamítnutí, jenom si myslím, že je opravdu škoda, že jsme tohoto zákona nevyužili k tomu, abychom trochu pořádek v přestupkovém nebo celkově správním trestání udělali, a místo toho se to tak jako úředně odbylo. Máme splněno, všude jsme změnili správní delikt za přestupek, a tím jsme problém vyřešili. Děkuji za pozornost.
http://www.psp.cz/eknih/2013ps/stenprot/050schuz/s050070.htm#r1
Projev na 49. schůzi Poslanecké sněmovny 16. září k Vládnímu návrhu zákona, kterým se mění zákon občanský zákoník.
Už jsem včera říkal, že se mi zdá, že to Sněmovnu moc nebaví, tak mám takový dojem, že dneska už ji to nebaví vůbec a že asi zasedat tak krátce před volbami není nejlepší nápad, a zejména projednávat tak zásadní normy, jako je novela občanského zákoníku.
Já bych řekl obecně, že nakonec se podařilo i ministru spravedlnosti zachovat jistou mírou střízlivosti. Novela ve snaze změnit občanský zákoník přináší opravdu jenom několik – podle mého názoru i z těch jsou některé zbytné –, ale několik drobných zásahů, a dokonce i debata, kterou tady slyšíme, se v podstatě omezuje jenom na částečné změny občanského zákoníku a nezasahuje do dalších částí. To je dobře. Myslím si, že pokud už byla norma charakteru občanského zákoníku přijata, a víte dobře, že já jsem byl jejím příznivcem, myslím si, že je správně a pomalu se ji začíná odborná veřejnost opravdu učit, pomalu se učí s ní zacházet soudy, takže zásahů do ní by mělo být co nejméně a měly by být opravdu odůvodněné.
Tady mám jednu výhradu, a to velkou výhradu k tomu, co udělal ústavněprávní výbor, kdy poté, co to neprošlo různými kolečky návrhů ve vládě a před vládou, tak vložil znovu zpět do zákona zavedení zákonného předkupního práva v případě spoluvlastnictví. Je to věc, kterou jsme měli v českém právním řádu, která se zcela záměrně rozhodla a po velmi dlouhých debatách, které probíhaly na ústavněprávním výboru v minulém volebním období, zcela záměrně jsme se rozhodli ji vypustit, ctít více vlastnictví, více právo vlastníka si se svým majetkem nakládat, než právo spoluvlastníka – nesmíš mi s majetkem, který je tvůj, nijak pohnout. Ono to vypadá, že je to jenom předkupní právo, ale vždycky to znamená minimálně měsíce zdržení, a to minimálně měsíce zdržení na to oslovení, vyptání se, jestli nechtějí předkupní právo uplatnit. V mnoha případech spoluvlastníci řeknou: chceme uplatnit, a pak vlastně řeknou, to se nám zdá příliš náročné, my ho neuplatníme, ale od koupě už dávno sešlo.
Pokládán za velmi nešťastné v této velmi střízlivé novele, abychom řešili tak zásadní věc, jako je právě předkupní právo spoluvlastníků. Myslím si, že bychom jej měli odložit, měli normálně nechat zákon běžet. Jestli se po 5, po 10 letech ukáže, že to vytváří nějaké velké problémy, a zatím o nich nevím, a pokud byly na ústavněprávním výboru nějaké problémy citovány, tak to byly problémy zejména spoluvlastnictví bytových jednotek, kterých se toto vůbec netýká.
Ale vůbec netýká, nejsou v tomto směru spoluvlastnictvím. A bytovou jednotku mohu prodat komukoliv. Může to být někdy nepříjemné, že jsem ji prodal komukoliv, ale žádná úprava zákoníku v této části tomu nepomůže. Tak tady bych prosil, abychom o této části, o bodu 4 ústavněprávního výboru, hlasovali v závěrečném hlasování zvlášť. Ještě na to ve třetím čtení upozorním. A myslím si, že je to věc, která by měla být upravena zvlášť.
Pokud by to neprošlo, budu alespoň navrhovat, aby v závěrečných ustanoveních, která určují účinnost se i tato část – nově navrhovaný bod 4 novelizační body zřejmě 8, 9, 10 a dále občanského zákoníku dostala do režimu, který nabývá účinnosti až 1. 1. 2018, protože si myslím, že je opravdu nešťastné, aby takto zásadní změna nabývala účinnosti v průběhu roku. Dva měsíce po tom, co zákon vyjde v platnost. Pokud už by Sněmovna měla vůli schválit znovuzavedení zákonného předkupního práva, které si samozřejmě spoluvlastníci mohou sjednat. To je jejich věc. Otázka zní, jestli má být ze zákona. Kdyby Sněmovna tuto vůli měla, tak bych navrhoval, aby byla zcela jasně od prvního nějakého roku, že se vracíme k původní koncepci, i když já ji pokládám za méně šťastnou. To je první obecná poznámka.
Druhou obecnou poznámku a zase k původnímu návrhu a spíše zdůvodnění toho, co budu posléze předkládat jako návrhy v podrobné rozpravě. Z mně nepochopitelného důvodu při stále sílící snaze chránit práva dětí, posilovat práva rodičů, posilovat práva státu, zasahovat do práv dětí, dneska se tady o tom mluvilo téměř ve všech předchozích vystoupeních, pokaždé trochu z jiného úhlu pohledu, někdo vztah k diagnostickým ústavům, někdo vztah k dětem, někdo vztah k výživnému, tak jednou z novot, kterou přináší tato novela občanského zákoníku, je změna § 35 a povolení, aby nezletilý, který nedokončil povinnou školní docházku, měl možnost zavázat se k výkonu závislé práce podle jiného právního předpisu.
Pro mě nepochopitelný lobbing, zřejmě odborářů a možná části zaměstnavatelů, který má vést k jedinému, aby ještě, když jsem na škole, bylo mi ještě patnáct, ale ještě jsem nedokončil povinnou školní docházku – desetiletou, abych se mohl zavázat, že pak nastoupím k dotyčnému zaměstnavateli a bylo to pro mě závazné (?). Nechápu to. Úprava, která byla doteď je mnohem lepší, která říká, může se zavázat poté, co mu je patnáct a poté, co dokončil povinnou školní docházku. To nemusel vychodit samozřejmě celou střední školu. Ale dokončil povinnou školní docházku. A pokud mu je méně než šestnáct, tak pokud je to potřeba pro jeho výchovu nebo vzdělávání, tak rodiče mají právo takový poměr rozvázat.
Tváříme se, že děti mezi patnáctým a osmnáctým rokem spoustu věcí udělat nemohou. Spoustu práv nemají, ale z nějakého důvodu jsou tady upřednostněni zaměstnavatelé nebo dohody se zaměstnavateli, kteří mají zvýhodnit tyto zaměstnavatele a umožnit jim, aby ještě dokud je na škole ještě než ukončil povinnou školní docházku, aby ho přinutili, aby s nimi pracovní poměr podepsal. Opět navrhnu, abychom tento bod vypustili. Myslím si, že nebyl dostatečně diskutován. Není dostatečně promyšlen, abychom ho vypustili. Pokud bychom ho nechtěli vypustit a chtěli jsme odebrat zákonným zástupcům právo zasahovat u dítěte mezi patnácti a šestnácti lety do toho, kde je zaměstnáno, i to bych si dokázal představit. Ale myslím si, že představa toho, že někdo se zavazuje do budoucna k výkonu závislé práce podle jiného právního předpisu před tím, než dokončil povinnou školní docházku, mně připadá opravdu velmi nepřijatelná.
Další body, které navrhnu v podrobné rozpravě už jsou spíše detailního charakteru. Jediné, na co bych chtěl ještě upozornit, je bod 16 původního vládního návrhu, kterým se navrhuje snížit možnou – a opět říkám možnou, ne maximálně možnou, ne povinnou kauci na dlužné nájemné v případě pronájmu bytové jednotky z šestinásobku na trojnásobek. Zase je to věc, která byla v občanském zákoníku velice široce diskutována. Dává smysl. Její snížení povede jenom k tomu, že se bude obcházet. Dobře víme, že i v minulosti to tak bylo. Že se nacházely jiné způsoby, jak si zajistit to, že mi nájemné bude placenou. Myslím si, že pronajímatel má nějaké právo si jistit své budoucí nároky. Jestli s ním nájemce smlouvu uzavře nebo neuzavře, je přece naprosto jeho věcí. Jestli tam nájemné bude měsíční nebo tříměsíční nebo šestiměsíční je naprosto jeho věcí. Ale pro to zákon, který se opravdu snaží být minimalistický v dopadech na občanský zákoník zrovna v této části jde ze šesti měsíců na tři měsíce jako maximálního možného nájemného, kterého lze požadovat, nerozumím.
A myslím si, že upřímně řečeno nakonec to vždycky jsou ustanovení, která jsou vůči chudším nebo lidem ve složitější sociální situaci nakonec tvrdší. Protože vypadají, jako že jim chtějí pomoci, ale ve výsledku jim vůbec nepomohou.
Děkuji za pozornost a podrobné návrhy přednesu v podrobné rozpravě.
(zdroj: http://www.parlamentnilisty.cz/politika/politici-volicum/Benda-ODS-Pokladam-za-nestastne-v-teto-velmi-strizlive-novele-resit-predkupni-pravo-454095)
Vážená paní místopředsedy, vážení páni ministři a ministryně, vážené dámy, vážení pánové, už toho poměrně hodně tady zaznělo ve druhém čtení. Jsem překvapen, že vláda vůbec takový návrh zákona přináší a že pokládá za potřebné dnes se takovými zbytečnostmi zabývat. Začnu to možná z trošku širšího kontextu. Dojdu pak k návrhům, které mám, kromě toho, že bych řekl, že jediný návrh, pro který bych ve změně Úřadu veřejného ochránce práv hlasoval, je jeho zrušení a ušetření peněz, které jsou za něj vydávány.
Trošku v širším kontextu. Evropa se zbláznila. Evropa se zbláznila. Máme válku na východní hranici, válku na jižní hranici, a my si tady pořád hrajeme na rozšiřování a rozšiřování práv. Jediné, čím se tato Sněmovna donekonečna zabývá, jsou hodinové diskuse o tom, kde ještě všude zakážeme kouřit, kde zakážeme pít alkohol, a případně neuvěřitelné rozšiřování antidiskriminačních žalob a dalších nápadů, které vedou jenom k tomu, že v evropských zemích už se nedá normálně žít. Všechny menšiny si myslí, že si můžou vymoct na většině všechno, a přitom nejsme schopni se bránit reálným nebezpečím, která nám ve světě hrozí. A bohužel ministr pro lidská práva v tomto jede a pokračuje vesele dál, protože kulturní marxismus, který dneska sídlí ve Strakově akademii a bohužel v Úřadu veřejného ochránce práv v Brně, je tím správným všelékem na řešení otázek světa. Já si to nemyslím. Myslím si, že kulturní marxismus je tragédie a katastrofa. A jestli budeme tímto způsobem pokračovat, tak se pak nedivme, že nás někdo zhltne. Ať už to bude z východu, nebo z jihu.
K tomuto konkrétnímu návrhu, který byl již do jisté míry probírán, mnohé námitky do jisté míry zazněly. Přesto původní idea veřejného ochránce práv byla, že je to jakási instituce, která má pro Parlament mapovat fungování státní správy, zlepšovat případně, kde státní správa nefunguje, a dávat Parlamentu informace o tom, kde by mohlo ve státní správě něco zlepšit, případně kde by mohl Parlament změnit zákony, protože se zdají, že nejsou úplně vyhovující pro individuální práva.
Pokusy, které opakovaně z úřadu ombudsmana přicházejí – a já to zamítám vždycky, bez ohledu na to, jestli tam sedí paní Šabatová, nebo nesedí. Namítal jsem to i všem jejím předchůdcům. Pokusy, které samozřejmě vycházejí zevnitř úřadu říkají: Ne, ne, ne, my nechceme jen radit Parlamentu. My nechceme jenom Parlament upozorňovat na to, kde jsou problémy. My si myslíme, že to víme lépe než zástupci lidu. My si myslíme, že to víme lépe než Parlament. A ten nás nechce poslouchat. Ten nás nechce slyšet. Zapomíná na to, že jsou tady nějací utiskovaní, a občas myslí i na ty většiny a odmítá menšinám za každou cenu ustupovat. Tak my bychom rádi Parlament nějakým způsobem obešli – a jak to nejlépe udělat než cestou soudů. Nebudeme chodit do Parlamentu. Nebudeme říkat toto a toto změňte, ale budeme chodit přímo k soudům a říkat: jé, tady je nějaký ubožák, kterého ti bohatí, mocní, majitelé bytů, zaměstnavatelé, hospodští, čertvíkdo terorizují. Jsou na něj zlí. Zabraňují mu ve výkonu všech jeho práv, která si představuje. A my bychom je moc rádi žalovali. Tak je budeme žalovat. A budeme je žalovat u správních soudů nebo u obecních soudů nebo u Ústavního soudu. – To jsou nápady, které nám jsou sem stále nošeny. Vychází to z toho, že si úřad ochránců všech práv, která kdy se na světě objevila, který sídlí v Brně, myslí, že Parlament ho nedostatečně poslouchá, a proto je třeba ho obejít.
Myslím si, že to je velmi chybná strategie. Navíc v České republice a to se vždycky zapomene dodat. Česká republika má v tomto směru téměř nejrozsáhlejší ochranu základních práv a svobod, kterou si lze vůbec v evropských světových poměrech vymyslet. Nejenom že každý soud hlídá práva a svobody, ale každý občan v okamžiku, kdy vyčerpá všechny prostředky právního řádu, má právo obrátit se na Ústavní soud nejenom s individuální stížností, aby přezkoumal jeho případ a rozhodl v jeho konkrétním případě, ale i s návrhem na to, aby pokud zákon je v rozporu s Listinou základních práv a svobod, byla příslušná část zákona zrušena. A teď odhlédnu od toho, že máme samozřejmě ještě dovolání k evropským soudům do Štrasburku. Teď se pobavím jenom o českém právním řádu. Každý občan má toto právo, má právo se domáhat zrušení zákona, pokud prokáže, že použití toho zákona bylo v rozporu s jeho základními právy a svobodami a že jeho konkrétního v tom případě poškodilo. Tato pravomoc je velice nezvyklá v evropských poměrech. Velice nezvyklá. Vycházela z toho, že jsme tady psali Listinu, psali zákon o Ústavním soudu velice krátce po roce 1989, kdy jsme měli zkušenost s komunistickým režimem, měli zkušenost s tím, že dovolat se svých práv a svobod je téměř nemožné, a proto jsme řekli, každého občana necháme v plném rozsahu chránit i institucemi ústavního soudnictví.
Ty příklady, které nám tady nosí ať už Brno, nebo Strakova akademie ústy pana ministra pro lidská práva a rovné příležitosti, jsou příklady ze zemí, kde takovéto pravomoci nejsou, kde ombudsman shromažďuje jednotlivé žaloby, jednotlivé námitky občanů, a pokud usoudí, že už jich je dost, tak případně podá stížnost. Tady to tak není. Tady každý občan má právo se obrátit a každý občan má právo se domáhat. A nakonec se může domoci u Ústavního soudu. Proto si myslím, že je naprosto chybné pravomoci ombudsmana rozšiřovat.
Souhlasím s tím, co udělal ústavněprávní výbor, jenom si myslím, že to bylo nedostatečné, protože ona pravomoc, která byla v původním návrhu zákona, obrátit se na Ústavní soud, byla sice jakoby změněna a zmírněna, ale podle mého názoru nedostatečným způsobem. Když si přečtete nové znění části třetí navržené v usnesení ústavněprávního výboru, která říká, že ombudsman má právo se obrátit na Ústavní soud, veřejný ochránce práv, shledá-li při výkonu své působnosti porušení základních práv a svobod osob a po projednání věci v petičním výboru Poslanecké sněmovny, tak se tam jakoby jenom vložilo projednání v petičním výboru. Kdyby byl souhlas petičního výboru, tak jsem ještě schopen pochopit, že je to nějaká korekce, že je to něco přece jenom, že alespoň musí dojít do té Sněmovny a nechat si s tím vyslovit orgán Sněmovny souhlas.
Po projednání v petičním výboru mi připadá v podstatě výsměch. To je jenom tak, že tam přijdu, řeknu jim: já jsem se rozhodl zažalovat vás, milý Parlamente, protože nikdo jiný zákony v této zemi neschvaluje než právě Parlament, zažalovat vás, a tak vám to jenom oznamuji, takže se to o 14 dní nebo o měsíc prodlouží, než ten návrh přijde, ale fakticky to neznamená, že by Úřad veřejného ochránce práv v tomto směru byl jakkoliv omezen. To projednání mi připadá naprosto nedostatečné, a proto navrhnu v podrobné rozpravě, abychom kromě toho, co již bylo schváleno ve výborech, vypustili celou dosavadní část třetí i po té změně, kterou dělal ústavněprávní výbor, protože mi připadá představa toho, že dojde jenom k projednání v petičním výboru, jako nedostatečná korekce těch nebezpečí, o kterých jsem se tady snažil hovořit v předchozím hovoru.
Děkuji za pozornost.
Vážená paní místopředsedkyně, vážený pane předsedo vlády, vážený pane ministře, dámy a pánové, možná budu tentokrát trochu delší a omlouvám se tímto ctěné Sněmovně, ale musím říci, že mne lehoulince zklamalo stanovisko ministra vnitra, který přišel zjevně na popud svých úředníků s tím, že všechno, co se ústavněprávní výbor pokusil udělat a vylepšit, tak v podstatě odmítá a zůstává u původního konceptu. Já tedy s dovolením původní koncept této Sněmovně přeložím, protože si myslím, že je fakt úplně špatný a chybný.
Kdo si pamatujete, když začala diskuse o registru přestupků, tak základní tezí registru přestupků bylo, že pokud budou osoby, které opakovaně páchají přestupky právě proti občanskému soužití, veřejnému pořádku a cizímu majetku, jako krádeže a další, které ve své drobnosti jsou nepostižitelné nebo postižitelné jen pokutami, tak že bude možné při řetězení těchto přestupků, když jich má někdo pět, deset, patnáct za rok, bude možné, aby tyto přestupky byly překlopeny do trestného činu a opakovaný přestupek se stal trestným činem. Proto měl být zřízen registr přestupků, abychom se dokázali vypořádat – zejména na severu, pro pana zpravodaje – se skupinami obyvatel, které mají pocit, že jsou samozřejmě nepostižitelní, dávky jsou neexekuovatelné, a pokud má na sobě někdo pět, sedm nebo patnáct pokut za narušování veřejného pořádku nebo za drobné krádeže, tak je mu to úplně jedno, protože z nich nikdo peníze nevymůže.
Problém návrhu ovšem, který teď leží před námi, spočívá v tom, že tato část řetězení, ze kterého by se stal trestný čin, z toho návrhu vypadla. Máme tu pouze, že spáchá-li někdo takový přestupek dvakrát za rok, že zvýším pokutu. No to je bezvadné. Jestli zvýším pokutu z pěti na 50 tisíc nebo z maxima 20 nebo 15 na 50 tisíc, vypadá to vznešeně. Akorát s tou drobnou kriminalitou, proti které tento návrh měl původně bojovat, neudělám vůbec nic. Tato drobná kriminalita se tím vůbec neřeší a nadále s mi bude jen hromadit. A jediný výsledek, který zákon má, a proto říkám, že je fakt jakoby hluboce chybný, je ten, že se začne o každém člověku vést v registru přestupků po dobu pěti let, kdy jen upozorňuji, že u některých trestných činů jsou promlčecí doby tři roky, že jsou doby zahlazení trestného činu tři roky, po dobu pěti let bude o každém, který spáchá takovýto přestupek, a to dokonce ještě některé další přestupky, které tady byly jmenovány na úseku např. rybářství, které jsem věřil, že ústavněprávní výbor naprosto vědomě z toho návrhu zákona vyndal, protože je to opravdu úplný nesmysl, aby pět let o mně někde viselo, jestli jsem chytil podměrečnou rybu nebo jestli jsem chytal jednou po půlnoci nebo něco podobného, tak toto všechno chce ministrův registr vést. A samozřejmě v okamžiku, kdy ministr přišel do vlády a řekl “chtěl bych takovýto registr mít a chtěl bych v takovém registru mít vedeny údaje o jednotlivých přestupnících a sankcích, které proti nimi byly uplatněny”, tak se objevily všechny resorty a každý řekl “já bych do tohoto registru také moc rád viděl”.
První to řekly orgány činné v trestním řízení. Tomu jsem snad ještě schopen porozumět, že pokud mám někoho, kdo má opakovaně páchané přestupky, že to může mít nějaký dopad na posuzování jeho trestné činnosti, na posuzování toho, jestli je důvodně, nebo není důvodně podezřelý. Potom přišly samozřejmě zpravodajské služby. No není nic jednoduššího, než když už nějaký registr je, tak abych do toho registru mohl koukat. K čemu to zpravodajským službám je, to tedy opravdu nemám nejmenší tušení. Na výboru nám to nebylo nijak zdůvodněno, důvodová zpráva to také neříká. Pak přišly další a další orgány, státní zastupitelství, a teď ne jako orgán činný v trestním řízení, ale státní zastupitelství v netrestních věcech, v otázkách, kdy vstupuje z hlediska veřejného zájmu do rodinných sporů nebo do sporu okolo firmy, a najednou by se mělo stát tím, kdo se jde podívat do registru přestupků, a já nevím, co z toho, když se tam podívá, zjistí. Že jedna strana ve sporu o určení rodičovství spáchala před třemi lety přestupek? No je to k něčemu tomu státnímu zastupitelství? Bude se na tu osobu koukat jako na podezřelejší, nezpochybní její otcovství, nebo zpochybní její otcovství? A další vstupy, které má státní zastupitelství v té tzv. veřejné žalobě. Bude se na osoby koukat, jako že jsou podezřelejší?
Finanční a Celní správa. Opět pan ministr zřejmě pod tlakem svého úřadu a svého aparátu nám říká: vždyť to je bezvadné, Finanční a Celní správa, vláda to takto navrhla, vraťte to tam zpátky. Ústavněprávní výbor po fakticky neschopnosti ministerských úředníků obhájit, proč by to tam mělo být, a to tento návrh samozřejmě měli předem, protože nikdo neví, proč by to tam mělo být, jestli to, že jsem před třemi lety spáchal přestupek na úseku rybářství, mě činí podezřelejším pro Finanční správu jako plátce DPH, nebo jestli to bude jen tak zaneseno do mého spisu, a dobře víme, jak finanční orgány vedou spisy, mají v nich úplně všechno.
Je to prostě jen vytvoření úplně nesmyslného registru, který nemá žádné reálné dopady ve skutečnosti, opakovaný přestupek je jenom, pokud je spáchán do roka, ale zato tady bude pět let viset. Je to jen vytvoření nového registru, na kterém bude sedět x úředníků, a nahlížení všech, pokud možno při plnění svých pravomocí, ale dobře víme, že to není vždy jen při plnění svých pravomocí, že se občas najdou i tací, kteří se prostě podívají na svého souseda nebo na svého soupeře a jen tak si ho prolustrují. Nemáme možnost tomu nijak příliš efektivně zabránit. Já se ptám, proč takový registr se dnes chystáme zřídit, jestliže z toho vypadla ta nejpodstatnější část, totiž ta skutečnost, aby opakované tyto drobné přestupky se staly trestným činem a byly postižitelné i podle sankcí, které jsou dnes již v trestním zákoně a které samozřejmě nemusí nutně znamenat, že ty osoby půjdou okamžitě do vězení, ale mohou znamenat nějaké zákazy vstupu na určitá místa, mohou znamenat ony elektronické náramky, o kterých ministr spravedlnosti tak často a rád mluví, mohou znamenat jiné typy veřejné kontroly dohledu probační a mediační služby. Prostě vytváříme tu registr jen pro registr a přistupujeme na to, že všechny orgány veřejné moci by do něj pokud možno chtěly koukat a pokud možno na základě toho posuzovat jednotlivé osoby.
Pokládám to za velmi nešťastné. Myslím si, a byl jsem téměř připraven smířit se s tím, že to touto Sněmovnou nějak projde po usnesení ústavněprávního výboru, který se poměrně rozumně zachoval, že alespoň některé přestupky vyňal z návrhu zákona a vyňal některé orgány, u kterých nebylo vůbec zdůvodněno, proč by měly vstupovat. Bohužel po tom, jak vystoupil pan ministr za resort, kde řekl “všechny změny, které jste navrhli, náš resort odmítá”, tak já doporučuji, abychom na závěr tohoto projednávání podle § 93 odst. 2 vrátili návrh zákona výboru k novému projednání, protože si myslím, že v tuto chvíli není zralý na to, aby procházel druhým čtením v tomto konfliktu mezi garančním výborem a Ministerstvem vnitra. Takže bych poprosil, aby se nakonec v obecné rozpravě hlasovalo o tom, že tento návrh zákona vrátíme výboru k novému projednání.
Já si myslím, že samozřejmě nejsprávnější pokračování, když už chceme něco takového zřizovat, by bylo novelizovat i trestní zákoník a připustit, že opakovaný přestupek v těchto oblastech se stává trestným činem a je za něj příslušná sankce. Jinak je to opravdu jenom registr pro registr a z hlediska vlády vyhozených 30 milionů za zřízení takového registru.
Děkuji za pozornost.
Pokračování diskuse naleznete na stránkách Poslanecké sněmovny.
Vážený pane místopředsedo, vážený pane předsedo vlády, vážené dámy, vážení pánové, vítám vás po obědě, jestli jste se stihli na obědvat a stihli přijít, a rád bych se jménem poslaneckého klubu ODS vyjádřil k právě projednávanému bodu, to je důvěra vládě vedené Jiřím Rusnokem.
Dopoledne jsme tady slyšeli dva projevy. První byl projev prezidenta republiky, na který je podle mého názoru třeba se zaměřit a s kterým je třeba se nějakým způsobem vypořádat. Druhé bylo přečtení programového prohlášení, tak jak jsme ho všichni dostali do lavic, od předsedy vlády pana Rusnoka, který nás zřejmě chtěl přesvědčit, že v tom pěkném čtení programového prohlášení je opravdu tím úplně úřednickým premiérem. Skoro se mu podařilo nás uspat.
Ale důležitý byl ten projev první, projev prezidenta republiky Miloše Zemana. Já myslím, že tam bylo několik věcí, nad kterými je třeba se zastavit.
První, co nám prezident sděloval, že Ústava nestanoví žádnou lhůtu pro vládu v demisi a že mohl klidně Nečasovu vládu nechat dovládnout zřejmě až do řádných voleb. Já se domnívám, že to je chybné čtení Ústavy prezidentem republiky, že je třeba tuto interpretaci Ústavy jednoznačně odmítnout. Prezident republiky nemůže v žádném případě ponechat vládnout vládu v demisi, jak dlouho by si on přál, a pokud by se tak náhodou pokoušel konat, pak musíme říct, že toto jednání je za hranou české Ústavy a že je potřeba buď se obrátit na Ústavní soud, nebo upravit a opravit český ústavní systém. Zaznamenal jsem, že sociální demokracie je připravena k diskusi o vymezení a zpřesnění prezidentských pravomocí. A já říkám, že po této větě prezidenta republiky, ve které nám sděluje, že by vládu mohl nechat vládnout i čtyři měsíce, i čtyři roky, tak já jsem k takové debatě jednoznačně také připraven. A jsem připraven, pokud by k takové situaci došlo, ji řešit i změnou Ústavy, přestože jsem vždycky k nim velmi opatrný.
Druhé sdělení, které jsme tady dopoledne slyšeli od prezidenta republiky, byla skutečnost, že pokud vláda, která má většinu v této Poslanecké sněmovně, a tato většina byla prezidentu republiky jednoznačně ještě před jeho jmenováním Jiřího Rusnoka deklarována, měl ujištění 101 poslanců, že stojí za jiným kandidátem na premiéra, tak prezident republiky nám sděluje, že pokud tato vláda, nebo tato koalice, v danou chvíli není v zemi populární, pokud se nelíbí občanům a jeho voličům, tak on ji jmenovat nebude. To já pokládám za takový posun k prezidentskému systému, k situaci naprostého ignorování vyjádření voličů ve volbách, kteří volili do této Poslanecké sněmovny, a k pokusu interpretovat nějaké jiné volby druhého řádu, ať už to jsou krajské, komunální, nebo i prezidentské, jako volby, ve kterých se rozhoduje o vládě v této republice, také za hranou českého ústavního systému.
Dobře víme, že prezident republiky se pokoušel nad rámec dnešní Ústavy již ve svém projevu – již ve svých projevech v prezidentské kampani slibovat, jak zničí Nečasovu vládu, jak ji odvolá. Přemýšlel již také o tom, jestli by ji nemohl odvolat, i když bude mít důvěru této Sněmovny, a další a další úvahy. Přesto si myslím, že toto je třeba jednoznačně odmítnout. Není pravda, že jsme přímou volbou prezidenta posunuli český ústavní systém o jeden jediný milimetr. My nežijeme v prezidentském systému. Nejsme v systému, kde si prezident vybírá svoji vládu, kterou pak přináší do Poslanecké sněmovny, a možná získá důvěru, možná důvěru nezíská. My žijeme v parlamentní demokracii, kde vláda je odpovědná Poslanecké sněmovně, a úkolem je, aby vláda měla většinu v Poslanecké sněmovně. Nemůže to probíhat tak, že je jmenován premiér, který naprosto bez diskuse s politickými stranami tady zastoupenými – možná, že vedl nějaké diskuse se stranami, které tady zastoupené nejsou, to nevylučuji, alespoň podle množství zastoupení Strany přátel Miloše Zemana, nebo jak se to uskupení jmenuje, bych tipoval, že nějaké konzultace vedl, ale se stranami zde zastoupenými žádná diskuse vedena nebyla, aby pak přicházel do této Sněmovny a měl pocit, že má šanci tady získat důvěru. Toto musíme odmítnout. Nežijeme v prezidentském systému, nezměnili jsme Ústavu, abychom přecházeli do prezidentského systému, a dokud je voliči volena tato Sněmovna, tak vláda musí být odpovědna této Sněmovně.
Poslední poznámka k tomuto prezidentovu vystoupení, nebo k této části prezidentova vystoupení, bylo jeho nepřekvapivé vystoupení, že bude v případě vítězství v příštích volbách jmenovat nikoliv předsedu nebo toho, koho si vybere dotyčná strana, ale libovolného představitele vítězné strany. Zase mi to připadá, že odbočuje naprosto, z ústavního systému, že odbočuje z dosavadních zvyklostí a že je třeba říci ne této představě. Politické strany budou určovat, kdo je jejich kandidátem na premiéra, kdo bude premiérem. Nemůže to být prezident republiky, nežijeme v prezidentském systému.
Pak tam zazněla ještě jedna teze, která mi přišla, že je buď omylem, nebo strašlivá. Prezident republiky tady řekl, že vládní koalice čelí probíhajícímu vyšetřování. Nevím, jakému probíhajícímu vyšetřování čelí a kdo z vládní koalice. Já vím, že prostě došlo k nějaké operaci policejních a státnězastupitelských složek, která směřovala proti třem bývalým poslancům a dnes již bývalému premiérovi, v současné době poslanci, která byla zrušena rozhodnutím Nejvyššího soudu, rozhodnutím nejvyššího státního zástupce.
Rozhodnutím nejvyššího státního zástupce toto vyšetřování bylo zrušeno a ukončeno. O žádném dalším vyšetřování proti představitelům vládní koalice nevím. Má-li prezident republiky nějaké přímé informace ze svých jednání s Ištvánem, pak by bylo asi správné, aby s námi o ně podělil. Nemá-li takové informace, nemá takové věty říkat na půdě Poslanecké sněmovny. A už vůbec nemůže vyšetřování, které oficiálně neběží, podmiňovat nebo nepodmiňovat jmenování případné vlády parlamentní většiny. Toto pokládám také za zcela nemožné, aby jakýkoliv státní zástupce, jakýkoliv policejní důstojník měl možnost říkat: “No pozor, my možná támhle toho bychom třeba začali šetřit, tak vyčkejte, než ho jmenujete do vlády.” Jestli toto připustíme, tak žijeme opravdu v republice řízené státními zástupci. To možné není.
Já se ještě krátce vrátím k vládě. Vláda přišla s velmi ambiciozním programovým prohlášením, které se tváří, jako by tady měla sedět nejméně těch deset měsíců, ale možná čtyři roky. A podle představ o tom, že začnou budovat kanál Labe-Odra-Dunaj, nebo jak se ten kanál jmenuje, tak nejspíš dvacet let. Přijde mi to spíše jako program politické strany, která se neuchází o hlasy ve volbách, ale která si rovnou přišla sednout do vlády a vzít si vládu v této zemi. Pokládám to za velmi nešťastné. A pokud se vláda jenom vteřinu chtěla tvářit, že je vládou úředníků, nebo řekněme odborníků, pak by nesměla začít tím, že ministr financí po starém dobrém českém hesle “pět na stole českých”, tak během dvou dnů po svém jmenování má “pět na účtě českých”, které předtím nemohl dlouhou dobu sehnat. Nemohla by začít operacemi, jako byla operace pana ministra kultury, který nesmyslným způsobem jeden den vyhodí ředitele Národního divadla, aby to druhý den na přímý pokyn premiéra bral zpátky, a jenom způsobil absolutní rozvrat v Národním divadle.
Já myslím, že toto jsou kroky, na kterých je jasné – a je zbytečné rozebírat desítky a desítky dalších chyb a personálních přehmatů, kterých se ta vláda dopustila během svého necelého měsíce vládnutí. Na tomto je jasné, že ta vláda není ani vládou úředníků ani vládou odborníků; krizových manažerů možná jenom v tom, že občas dokážou vyvolat někdy nějakou krizi. Ale rozhodně ne v tom, že by krizi dokázala řešit.
Z tohoto důvodu, z jasného odmítnutí představy, že prezident republiky si bude jmenovat svoji prezidentskou vládu, že posouváme tuto zemi do prezidentského systému, a z důvodu nekompetence této vlády poslanecký klub ODS bude hlasovat proti důvěře této vládě.
Děkuji za pozornost. (Potlesk z lavic koaličních poslanců.)