Vzhledem k neutichajícím vášním ohledně církevních restitucí si dovoluji publikovat 20 let starý článek svého otce.
(Václav Benda, Český deník 11. 11. 1993 ) – Ve vášnivých sporech, které se již měsíce vedou okolo tohoto tématu, se postupně vytrácí reálný, právní, politický i ekonomický kontext a na jeho místo nastupují polopravdy a nejrůznější pověry.
Snad nejzákladnější pověrou je představa, že stojíme před rozhodnutím, zda církvím vrátit, či nevrátit jejich majetek. Toto rozhodnutí však již bylo učiněno, když byl hned několika vládou doporučenými a Parlamentem schválenými zákony pro účely restitucí zablokován veškerý církevní majetek, který přešel na stát po 25. únoru 1948. Že konkrétní prováděcí zákon (s výjimkou zákona o navrácení menší části majetku řádům a řeholním společnostem) nebyl schválen do konce roku 1992, má velmi prozaickou příčinu: rozpory mezi českou a slovenskou reprezentací v této věci.
Druhou závažnou pověrou je otázka fyzických a právnických osob. Celý obrovský proces transformace naší ekonomiky směřuje fakticky k jedinému cíli: aby každá věc nalezla svého skutečného odpovědného vlastníka. Někdy jsou jím fyzické osoby, jindy (daleko častěji) osoby právnické. V případě restitučních nároků vznikl problém rozlišování mezi fyzickými a právnickými osobami z ryze praktických důvodů: zatímco u fyzických osob a jejich dědiců nevznikají žádné pochybnosti o jejich identitě, uchazečů o nástupnictví po zlikvidovaných právnických osobách by mohla být (a v praxi se tak často stalo) celá řada. Nicméně v případech, kde o kontinuitě právnických osob nemohly vzniknout pochybnosti, nebyl při restitucích problém rozlišování fyzických a právnických osob vůbec nastolen. Nejméně čtyři polistopadové zákony se týkají navrácení majetku výlučně právnickým osobám: zákon o majetku bývalého ČSTV, o navrácení majetku řádům a řeholním společnostem, o majetku Červeného kříže a o majetku obcí (přičemž např. tímto posledním zákonem byl převeden nejméně desetkrát větší majetek, než jaký vůbec připadal v úvahu při restitucích církvím).
Třetí pověrou je představa, že církve jsou bezvýhradně závislé na milosti či nemilosti státu a že jim stát prostě může nadiktovat své vlastní stanovisko. To je hluboký omyl, který ignoruje platnou ústavu, deklarovanou vůli být právním státem i dobrovolně přijaté mezinárodní závazky. Donekonečna mohou probíhat právní diskuse o tom, zda ČNR zákonem o majetku obcí nepřekročila své tehdejší kompetence vůči federálním zákonům, které blokovaly jakékoli další zacházení s církevním majetkem. Jedna věc je však průzračně jasná: nikdo, ani stát, nemůže volně nakládat s tím, co mu nepatří a nikdy nepatřilo. Komunistický stát se fakticky zmocnil velké části církevního majetku, nepokládal však za potřebné zajistit si jeho držení také právně. Dnešní stát se musí rozhodnout mezi třemi variantami dalšího postupu: 1. Přátelsky se s církvemi dohodnout o potřebném rozsahu navráceného majetku. 2. Navzdory své ústavě provést nový a tentokrát právně důsledný akt loupeže a vyvlastnění, jimž zbaví církve jejich majetku. 3. Strčit hlavu do písku a otevřít desetiletí zdlouhavých soudních sporů. V jejich průběhu (když ne před našimi, tak před mezinárodními soudy, jejichž jurisdikci jsme uznali) církve velmi pravděpodobně a k velké škodě na mezinárodní prestiži ČR získají valnou část svého majetku zpět.
Konečně jen krátce k pověře čtvrté, která se celý problém snaží prezentovat jako svár mezi „křesťanskými“ a „občanskými“ stranami. Jednak poznamenávám skutečnost, že již delší dobu jde o vztah 3:1, nikoli 2:2. A s plnou odpovědností prohlašuji, že KDS je univerzální politickou stranou konzervativního zaměření, nikoli zájmovou či odborovou organizací církve či křesťanů. Prosazujeme restituci církevního majetku stejně důrazně jako jiné restituce: ne proto, že jde o zájmy církví, ale proto, že pokládáme restituce za nejdůležitější prvek transformace naší ekonomiky směrem k prosperujícímu tržnímu hospodářství.
Václav Benda
Pozn. Autor byl v té době předsedou Křesťansko-demokratické strany.
