Rubriky
Komentáře a články

Poslušnost dětí jako střet ideologií

“Dokud se dítě nestane svéprávným, mají rodiče právo usměrňovat své dítě výchovnými opatřeními, jak to odpovídá jeho rozvíjejícím se schopnostem, včetně omezení sledujících ochranu morálky, zdraví a práv dítěte, jakož i práv jiných osob a veřejného pořádku. Dítě je povinno se těmto opatřením podřídit.”

Tyto dvě nevinné, v podstatě bezzubé a pouze faktický stav konstatující věty, citované z návrhu nového občanského zákoníku, se staly tématem široké veřejné diskuse a místy až hysterické kritiky. Hlavním bodem kritiky byla obava, že rodiče na základě tohoto ustanovení začnou žalovat své děti, že “neposlouchají”. Různí psychologové, sociologové, politologové či občanské aktivistky se vyjadřovali proti, zejména s odkazem na to, že poslušnost dětí v rodině nelze vynutit zákonem.

Rád bych se zde vymezil vůči této kritice. Jednak z toho důvodu, že je právně nesmyslná, jednak proto, že s ní nelze souhlasit ani ideově. V občanském právu a zvláště pak v právu rodinném je celá řada ustanovení, která nejsou bezprostředně vynutitelná. Za všechny bych jmenoval povinnost věrnosti mezi manželi, která je v naše právním zakotvena již po dlouhá desetiletí. Je to nepochybně ustanovení, které je dnes v reálném životě nevynutitelné, ale přesto ho nikoho nenapadne rušit. Ustanovuje totiž zásadu dobrého a tradičního manželství a navíc má mnoho interpretačních důsledků v případných sporech o děti, majetek, výživné a podobně. Kritici ustanovení o „poslušnosti“ dětí toto buď nevědí, nebo má jejich napadání hlubší ideový základ.

Signifikantní je, že celou vlnu odstartovaly senzační titulky v bulváru. Nezaznamenal jsem žádnou kritiku z úst právníků či odborníků, znalých návrhu. Smysl návrhu je totiž úplně jiný, než si věci neznalí kritikové myslí. Ani já si samozřejmě nepřeji, aby rodiče žalovali neposlušné děti u soudu – ostatně by se jim nepochybně každý soud vysmál. Je to obráceně: dětem dává řada moderních zákonných ustanovení taková práva, že je možno představit si nejrůznější žaloby puberťáků na rodiče, ať už že dostali pohlavek či nesměli na diskotéku. Právě pro tyto případy jsme do kodexu prosadili zmíněné ustanovení, aby bylo jasné, že má-li dítě řadu práv zákonně zakotvenu, pak i pro zcela přirozenou povinnost poslušnosti dětí existuje zákonná opora.

Tímto konstatováním bych mohl skončit. Kritici nepochopili smysl zákona, zmýlili se, já jsem jim to vysvětlil a hotovo. Celá věc je však bohužel složitější. Ve skutečnosti se obávám, že za celým útokem stojí stará marxistická doktrína o potřebě zrušit rodinu k vybudování té nové, nejlépe beztřídní společnosti. Všechny moderní politické systémy vykazující prvky totalitního (tj. všeovládajícího) myšlení si vzaly jako svůj cíl zrušit všechny fungující vnitrospolečenské instituce a rodinu zvláště (tím se dají snadno rozpoznat od různých diktatur, které nebyly někdy nic moc pěkného, ale nesnažily se destruovat, resp. překonstruovat společnost jako celek). Tato ideologie, kterou nadšeně přebírá moderní levice, prosazuje volné svazky bez závazků, zrovnoprávňování svazků párů nezpůsobilých mít děti (z podstaty, ne z nějaké situace) nebo v našem případě povinnost vychovávat děti jediným možným státem nařízeným způsobem, nejlépe bez možnosti rodičů ovlivňovat vlastní děti a jejich životní postoje. Je to pořád ta stará snaha rozbourat rodinu jako společenství, které se díky své vnitřní soudržnosti nejvíce dokáže bránit totalitním nárokům. Proto jsem pokládal za zcela zásadní se o tuto myšlenku střetnout i u vědomí, že budu nazýván nemoderním staromilcem, který se snaží prosazovat cosi nevynutitelného. Ale i to nevynutitelné, i jen interpretační pravidlo určuje společenský úzus, který pokládám pro přežití západní civilizace za zcela zásadní.

Na závěr bych se rád ideově zamyslel nad věčnou obranou práv těch či oněch, ať jsou to děti, menšiny, zaměstnanci, ženy, listonoši či kdokoli jiný. Právní řády, zejména ústavy a listiny západních demokracií jsou plné nejrůznějších práv a generálně opomíjejí povinnosti občanů. Právě tato neomezeně rostoucí práva, nedoprovázená odpovídajícími povinnostmi, považuji za jeden z klíčových problémů moderního západního světa. Děti se tomuto trendu nevymykají – existují deklarace o právech dětí, zdůrazňují se povinnosti rodičů, ale neustále je snaha omezovat výchovné prostředky. Jako (snad stále ještě extrémní) příklad bych uvedl stoupající tlaky na zamezení tělesným trestům vůči dětem. Já osobně tělesné tresty jako otec čtyř dětí zcela schvaluji a snahy o jejich zákaz považuji za zhůvěřilost patrně bezdětných intelektuálů. Je to však typický příklad toho, jak se s vaničkou vylévá dítě – na základě jakéhosi práva dětí na ničím neomezované užívání života se zcela zapomíná nejen na práva rodičů, ale i na právo dítěte na dobrou výchovu.

I kvůli vymezení se vůči těmto nepřijatelným moderním trendům jsem chtěl svým návrhem jasně deklarovat, že i děti mají své povinnosti, nicméně zároveň rodiče jsou povinni usměrňovat je způsobem, který odpovídá jejich věku. Právům mají odpovídat také povinnosti a v rodině to platí dvojnásob.

Rubriky
Média

Krásný ztráty

Přehrát pořad >

Politolog a historik Jacques Rupnik s politikem Markem Bendou v baru u Michala Prokopa.

Krásný ztráty Krásný ztráty Krásný ztráty

 

Rubriky
Komentáře a články

Změny schválené Ústavněprávním výborem v novém Občanském zákoníku

Seriál pozměňovacích návrhů je značný, ale v mnoha případech jsou spíše technického charakteru. Proto bych se rád pokusil připomenout věcné změny, které jsme pomohli prosadit. Vím, že to není zcela obvyklé, ale pokládám rekodifikaci Občanského práva za nejdůležitější právnický úkol tohoto volebního období a chtěl bych o ní co nejlepší informovanost. Současně poznamenám, že jej i po dalších čtyřech měsících detailního čtení a poslouchání všech kritik pokládám za dílko mimořádně zdařilé, za které se opravdu nebudeme muset stydět. A s ohledem k jeho rozsahu jsou navržené změny opravdu jen dílčí.

1)      Posílení osobnostních práv – jednak se v dílčím způsobem mění ve prospěch osoby samotná definice osobnostních práv (zejména obrazového a zvukového záznamu či podobizny), za druhé se posilují občanskoprávní sankce za jejich narušení, a to zvláště v případě narušení hromadnými sdělovacími prostředky. Chceme tlačit do stavu, kdy narušení těchto práv bude citelněji než dnes sankcionováno a tím i poškozený získá větší odškodnění.

2)      Změna pojetí veřejné prospěšnosti – na základě dlouhé diskuse s neziskovým sektorem jsme ponechali definici veřejné prospěšnosti, ale případné přístupy k výhodám (ať už daňovým nebo subvenčním) ponechali na speciální zákony.

3)      Posílení postavení zvířete – po vyčerpávajících diskuzích se všemi ochránci (ale také pejskaři) zvíře nadále zůstává pro účely občanského práva v postavení obdobném věci (tedy samo žádných práv nabývat nemůže a naopak je předmětem vlastnického práva včetně čerpání plodů a užitků a zcizování), ale je položen důraz na jeho hodnotu samu o sobě jako smysly nadaného živého tvora.

4)      Zvýraznění práv rodičů vůči dětem – není to jen mediálně diskutovaná otázka povinnosti dětí podřídit se pokynům rodičů odpovídajícím jejich stupni vývoje, kterou ovšem v dnešním stavu samých práv a žádných povinností považujeme za hodně principiální, ale také zamezení snahám dále ulehčovat odebírání dětí rodičům. Současně nebyla do návrhu začleněna možnost dítěte po dosažení zletilosti zpochybnit otcovství bez omezení. Pokládáme ji pouze za snahu nechat vydělat různým laboratořím pro výzkum DNA a v principu za nesprávnou.

5)      Povinnost dětí „poslouchat“ svoje rodiče si asi vyžaduje trochu podrobnější výklad, neboť byla médii, počínaje bulvárem, opět použita ke zpochybnění zákoníku i mě osobně. Obecně občanský zákoník obsahuje řadu spíše deklaratorních pravidel, která nejsou přímo soudně vynutitelná, ale slouží při řešení jiných sporů. Neboť šíře případů, které se mohou dostat před soud, je tak nepřeberná jako život sám. Proto je v OZ definováno právo na hledání vlastního štěstí, povinnost manželů zachovávat si věrnost a tisíce dalších pravidel, která nemají odraz v žádném „konkrétním“ soudním rozhodnutí. Asi všichni souhlasíme s pravidlem, že rodiče mají právo při výchově svých dětí používat přiměřená výchovná opatření a děti mají povinnost se jim podřídit. A nic jiného změna neříká. Těžko si představit soud proti vlastnímu nezdárnému  potomku, na druhou stranu před různými samozvanými taky ochránci dětí bude uvedené ustanovení vítanou ochranou.

6)      Posílení práv dětí v dětských domovech – jejich přidělení nebude jako dnes na neurčito (tedy do dosažení zletilosti), ale maximálně na tři roky a soud pak bude muset znovu rozhodnout. Souvisí to s celkovou naší snahou směřovat k vyklízení dětských domovů.

7)      Opuštěné nemovitosti bez vlastníka připadají státu – původně vládní návrh předpokládal, že budou připadat obci, na jejímž katastru se nacházejí, ale objektivně je jasné, že celá řada zvláště menších obcí by vůbec nebyla schopna je nějak převzít, proto je nutné do této pozice postavit stát jako univerzálního představitele veřejné moci.

8)      Omezení domácího násilí pouze na něj samotné a ne na jeho hrozbu – pokud už máme definici domácího násilí jako fyzického a duševního, pak je zbytečné upravovat i hrozbu tímto násilím a naopak to vede ke snaze tento institut zneužívat.

9)      Inženýrské sítě se nestávají součástí pozemku – v souvislosti se zásadou, že stavba následuje povrch (tedy, že vlastníci nemohou být odlišní, která se ovšem zavádí jako princip do budoucna a bude ještě trvat, než dojde ke sjednocení dosavadního postkomunistického nepořádku, nikoho k ničemu nechceme nutit) bude výluka pro inženýrské sítě (vodovody, kanalizace, elektrické vedení), které fakticky nemají s pozemkem jako takovým nic společného a pouze přes něj vedou na další pozemky jako věcné břemeno.

10)  Bude zaveden princip limitace zvyšování nájemného – po německém vzoru bude stanoveno, že zvyšování nájemného – po dosažení jeho obvyklé hodnoty – bude moci být maximálně dvacet procent za tři roky. Šlo hlavně o zásadní podmínku části ČSSD, která je připravena zákoník podpořit, ale i věcně pokládáme takové ustanovení za užitečné, protože tvoří jasný (a vyzkoušený) návod pro předcházení soudním sporům. Netýká se nájemného nesmluvního, stanovovaného podle dosavadních předpisů.

11)   Roční lhůta pro zrušení předkupního práva spoluvlastníků – dojde ke zrušení předkupního práva spoluvlastníků, které je ústavně neudržitelné a vytváří v případě nedohledatelných spoluvlastníků neřešitelné situace. Ale pro situaci mnoha obcí se toto zrušení posouvá ještě rok za účinnost zákona, která bude od 1.1.2014, takže jsou fakticky tři roky na vyřešení dnešních problémů.

12)  Vypadnutí „ztráty radosti z dovolené“ – na žádost představitelů cestovních kanceláří byla vypuštěna ztráta radosti z dovolené, která byla ovšem nahrazena obecnějším pojmem narušení dovolené, což nepředstavuje žádný pokles ochrany zákazníků, jen se tam ztrácí ten emocionální akcent.

13)  Zavedení povinných advokátních smluv u převodu nemovitostí – jediný návrh, který pokládám za sporný a budu navrhovat oddělené hlasování (a který také nezískal podporu našeho ministra). Argumentováno je vyšší ochranou práv účastníků smlouvy, ale já jsem přesvědčen, že si mají účastníci svá práva hlídat sami (včetně případného přizvání advokáta) a že povede jen ke zdražení prodejů nemovitostí. Navíc vyvolává zřetelný nesouhlas obcí, bank a realitek  (asi z pochopitelných důvodů).

Na závěr bych rád doporučil všem hlasovat pro všechny pozměňovací návrhy s jedinou zmíněnou výjimkou a nic dalšího z pléna už neakceptovat, protože geniální nápady na poslední chvíli nemohou u kodexu tohoto rozsahu dopadnout dobře.

Rubriky
Média

Konzervativci chrání svobodu

VYŠLO V ČASOPISE TÝDEN

Rozhodnutí Ústavního soudu ve věci takzvané směrnice Data retation, tedy zrušení povinnosti operátorů uchovávat údaje o mailech a telefonních hovorech, je pro mě zásadní ve dvou ohledech.

Prvním je skutečnost, že jsme poprvé úspěšně napadli u Ústavního soudu věc, která přímo vychází ze směrnice Evropské unie. Soud sice dal najevo, že směrnici samotnou přezkoumávat nebude, ale současně se jasně vyslovil k její aplikaci v ČR. Tím i podle svého předchozího judikátu v případu Lisabonské smlouvy vymezuje hranice pro aplikaci evropských předpisů na území ČR. Je a bude důležité, aby právě v případě evropských předpisů hlídal Ústavní soud jejich případné zásahy do práv našich občanů a stanovoval jim meze. ÚS svým rozhodnutím jasně ukázal, že hodlá bránit práva našich občanů i proti bruselským směrnicím. Již jen proto je toto rozhodnutí nesmírně důležité.

Druhou neméně významnou skutečností  je samotná podstata rozhodnutí. Zjednodušeně řečeno se řídí dvěma principy. Prvním je, že samotné uchovávání údajů o všech hovorech, mailech, a dokonce i místech, ze kterých byly učiněny, je zásadním zásahem do práva na soukromí. A jako takové by mělo podléhat minimálně stejným pravidlům jako povolování odposlechů. Je totiž srovnatelným zásahem do občanských svobod, což si dodnes ani policejní ani soudní orgány neuvědomují (to je jasné z toho, že odposlechů je povolováno několik málo tisíc, těchto zásahů mnoho desítek tisíc). Druhým je skutečnost, že samotná existence zločinu neopravňuje stát k preventivnímu shromažďování údajů o všech občanech pod heslem Co kdyby se někdy hodily! To je velice důležitý princip, který bývá opakovaně zpochybňován. Slušný občan má právo, aby nebyly shromažďovány údaje o jeho soukromém životě.

Konzervativci jsou příznivci silného státu, ale jen ve vymezených oblastech. Ochrana svobody jednotlivce je pro ně důležitou podmínkou k zachování svobody vůbec. Všechny totalitní režimy začínaly ochranou před zločinci a nepřáteli státu a postupně a nepozorovaně jimi nakonec byli všichni obyvatelé. Před zásahy státu do našeho soukromí je nás všechny třeba dnes a denně hájit.

Rubriky
Komentáře a články

Jak jsem potkával ombudsmana

Se samotným názvem instituce jsem se setkal někdy v polovině devadesátých let, kdy tehdejší právní lídři sociální demokracie v naprosté absenci jiných témat přinášeli do Poslanecké sněmovny stále a opakovaně návrhy na zřízení institutu veřejného ochránce práv – ombudsmana. A tehdejší pravicová vládní koalice je s touto myšlenkou opakovaně odmítala. Vymýšlet státního úředníka, který bude kontrolovat ostatní úředníky, se nám zdálo jako mimořádně pošetilý nápad. Za mnohem zásadnější jsme tehdy pokládali snahu prosadit správní soudnictví s úplnou kontrolou všeho správního rozhodování nezávislou mocí.

Také pokusy poučit se ze zahraničních vzorů končili minimálně rozpačitě. Ať už se jednalo o vůbec původ slova ombudsman, kde panovaly pochyby, zda je z angličtiny či švédštiny a co vlastně znamená. Také původní místo vzniku a smyslu této instituce ve Švédsku, kde bylo jeho úkolem zprostředkovat kontakt s veřejnou mocí úředního jazyka neznalým Laponcům, se nám nezdál jako dostatečné odůvodnění pro Českou republiku konce dvacátého století. A samotný fakt, že jej má řada vyspělých zemí světa, nás také moc nepřesvědčoval, protože zejména úřady se ve vyspělém světě množí zjevně dělením, aniž by někdo zkoumal jejich přínos pro občany. Od té doby jsem navštívil řadu evropských veřejných ochránců lidských práv a přes jejich dokonalé prezentace a ještě dokonalejší a nákladnější publikace nikdy neměl pocit, že bez jejich existence by demokracie či lidská práva v dané zemi byla zásadně ohrožena.

Nicméně se posléze, když se dostala v České republice k moci, podařilo levici úřad veřejného ochránce práv zřídit a obsadit ho vysoce respektovaným právníkem vždy lehce levicového angažmá současně však velmi konzervativních názorů na svět a život – Otakarem Motejlem.

Zde si musím dovolit malou osobní odbočku. Sám si na své první „dospělé“ setkání s Otakarem Motejlem (asi jsem se s ním potkal i dříve, ale do té doby to pro mě byl jen právnický pojem) vybavuji nesmírně intenzivně. Někdy koncem listopadu 1989 jsem byl za stávkující studenty vyslán, abych ho vyzval k účasti na Vyšetřovací komisi k událostem 17. listopadu, zřizované tehdy při Federálním shromáždění. Protože bylo zvláštní doba, kdy čas běžel tak nějak jinak než normálně, dorazili jsme k němu domů, do potemnělého domu se zašlým a špatně osvětleným schodištěm, až někdy před půlnocí. A milého pana doktora vytáhli na chodbu přímo z postele jen v pyžamu a županu. Rychle jsme si vysvětlili, co od něj chceme a potřebujeme, on to odkýval a my zase vyrazili za dalšími úkoly. Ale dodnes mi to schodiště zůstává v paměti. Takže jsem pak vždy k panu Motejlovi měl tento osobní vztah respektu ke starší osobě a spolupracovníkovi na různých věcech mého otce, ale vlastně jakéhosi osobního přátelství.

Když nastupoval do funkce veřejného ochránce práv, tak jsem mu na jednu stranu přál, aby jeho mise byla osobně úspěšná, na druhou stranu jsem chtěl dokázat, že naše odmítání této instituce bylo smysluplné a že ona sama o sobě je k ničemu. A jsem vlastně nesmírně rád, že mi těch deset let existence ombudsmana tyto mé pocity spíše potvrdilo. Nebyl jsem nikdy členem petičního výboru, takže jsem se nezabýval detailně zprávami o činnosti veřejného ochránce práv, ale že by jeho existence vedla k nějaké výrazné kultivaci veřejné správy v naší zemi se mi nezdá. Obráceně je pravda, že když jsem později Otakara Motejla v jeho brněnském „vyhnanství“ (jak o svém pobytu rád sám a často mluvil) navštěvoval ať už soukromě nebo oficiálně jako předseda ústavně-právního výboru Poslanecké sněmovny, tak jsem vždy byl překvapen, že se z něj nestal obyčejný lidsko-právní aktivista a že dokázal úřad brát s nadhledem a také ho tak směrovat. Ať už tím, že se nezastával jen chudých a hlasitých, ale dokázal se stejnou vehemencí bojovat za práva majitelů domů či sterilovaných romských žen nebo, a to hlavně, že dokázal vždy z konkrétních případů (kde asi většinou ani moc pomoci nemohl) vyvodit nějaké obecnější závěry pro fungování systému jako celku. Podnětů ke změnám zákonů, které ve svém důsledku i při správné aplikaci jsou ve skutečnosti nespravedlivé (a je strašná škoda, že tyto nespravedlnosti nedokáže efektivně napravovat soudní moc, ale to by bylo na úplně jinou debatu o přirozenoprávním  nebo pozitivistickém pojetí práva, kterou od naší soudní moci s výjimkou soudu ústavního slýchávám jenom v souvislosti s jejich vlastní nezávislostí) jsme od Úřadu veřejného ochránce práv dostávali mnoho. Je samozřejmě otázka, zda potřebujeme nezávislý úřad (a zvláště, máme-li mnohé další, Nejvyšším kontrolním úřadem počínaje a nejrůznějšími inspekcemi konče), jehož hlavním efektem je upozorňování na chyby v systému (skoro jsem chtěl napsal v Matrixu). Ale přesto musím uznat, že tento úkol mu dokázal Otakar Motejl vnutit a vtisknout a že i mnozí z jeho mladších spolupracovníků si jej vzali za své.

Dopisuji tento text až po smrti Otakara Motejla a mezi koly voleb jeho nástupce. Možná proto vyznívá malinko jako moje osobní rozloučení s váženým přítelem. Ale stejně tak má být i výzvou pro jeho nástupce. A to aby nerezignovali na tento aspekt činnosti Úřadu ombudsmana. Aby i nadále dokázali ze změti stížností, které více či méně úspěšně vyřizují či vyřazují, nalézat systémové nedostatky a upozorňovat na ně exekutivu i zákonodárce.

Rubriky
Komentáře a články

Ústavní krize: Rozhodnutí soudu respektuji

Po nejasném pozastavení prezidentova rozhodnutí by měl Ústavní soud vydat rychlý a jasný verdikt

Říká se, že kdo chce psa bít, hůl si najde. A v pondělním vydání MF Dnes to ukázkově udělal ve svém komentáři šéfredaktor Robert Čásenský, který mne kritizoval za to, že předem vyzývám k nerespektování rozhodnutí Ústavního soudu. A co že by to bylo za pořádek, kde by si každý mohl dovolit ignorovat soudy. Vřele s ním souhlasím! Soudy respektovat musíme, i když se nám jejich rozhodování může nelíbit. Z toho ovšem neplyne, že je nemůžeme kritizovat a s jejich rozhodováním polemizovat. Naopak, smyslem svobodné společnosti je, že mohu nesouhlasit i se státními institucemi a mohu jejich jednání kritizovat. A tam, kde to jde, dosáhnout svoji kritikou změny jejich rozhodnutí nebo alespoň přemýšlení o budoucích řešeních.

O ignorování Ústavního soudu jsem mluvil pouze v souvislosti s jeho předběžným rozhodnutím a v údivu nad nejednoznačností rozhodování soudců o tak citlivé věci, jakou je konání parlamentních voleb, navíc v době, kdy se naplno rozběhly jejich přípravy. Poukazoval jsem na skutečnost, že nikdo neví, jaké mají být právní důsledky jejich „pozastavení rozhodnutí prezidenta republiky“. V tom mi pak dala za pravdu i Ústřední volební komise, která v přípravě voleb nadále pokračuje. Dále jsem kritizoval výroky soudkyně Elišky Wagnerové, že rozhodování soudu může trvat měsíce. Zde mi dal zase za pravdu sám Ústavní soud, který hned vzápětí nařídil veřejné líčení na tento čtvrtek.

Doslova jsem byl Lidovými novinami citován: „Kdyby zákon o zkrácení volebního období prohlásili za neústavní, jsme v bodě nula a můžeme se začít nějak chovat. Takhle ale není nic jasné.“ Je opravdu chybou žádat po soudech včetně soudu Ústavního, aby jejich rozhodnutí byla jasná a vykonatelná? Je to opravdu nesmysl bourající základy státu? Zlobil jsem, že rozhodnutí Ústavního soudu bylo nerozhodnutím, které jen vyvolalo chaos.

Na tomto místě nelze podrobně celou kauzu rozebírat. Má pozice je ve zkratce taková, že Ústavní soud pravomoc přezkoumávat ústavní zákony názoru má, ale má ji využívat jen v případech jasného nabourání podstatných náležitostí demokratického právního státu, kterým – při vší úctě k poslanci Miloši Melčákovi – dokončení jeho mandátu není. K tomu se ale detailněji vrátím po definitivním rozhodnutí Ústavního soudu.

Zkrátka, obviňovat mě, založením konzervativce, který respektuje státní instituce včetně soudů, protože pokládá dělbu moci a úctu k pravidlům za nejpodstatnější smysl moderní demokracie, z anarchie a rozbíjení státu, se mi zdá nespravedlivé.

Rubriky
Komentáře a články

Proč jsem spustil osobní volební kampaň

Marek Benda vysvětluje, proč by měl v pražské volební kampani ODS přiložit ruku k dílu každý nadšenec

Někteří mí kolegové a známí kladou otázku, proč jsem v Praze spustil osobní volební kampaň a snažím se získat preferenční hlasy, které mne posunou na první místa kandidátky ODS. Námitky slýchám v zásadě dvě: za prvé je údajně téměř nemožné pětiprocentní hranici nutnou pro posun na kandidátce překonat a za druhé proč se cpu do parlamentu proti vůli pražské ODS. A přátelé mi říkají: školu máš hotovou, pověst dobrou – až na ten nešťastný zákon o odposleších, kterému skoro nikdo nerozumí, ale novináři tě za něj kritizují, pracovitý jsi vždycky byl, tak proč chceš utrácet peníze i energii v  projektu, jakým je osobní volební kampaň?

Náležitou pozornost také věci věnují mí odpůrci, kteří se mohou těšit, že se mne konečně zbaví. V žertu říkám, že snad i jen to by bylo dobrým důvodem k pokusu o získání dostatečného počtu „kroužků“ a zadostiučinění vůči všem, kteří se dnes z pražské kandidátky ODS radují. A stovky často i neznámých lidí, kteří mi za poslední týdny vyjádřili podporu a kteří mi znovuzvolení přejí, svědčí o tom, že jsem svou práci snad dělal dobře a že nejsem lidem lhostejný. Ale hrát na uraženou ješitnost by bylo samozřejmě málo a jsem si jist, že u voličů by to neprošlo.

Zásadním pro mě ovšem je, že při schvalování pražské kandidátky nedošlo k žádnému demokratickému kompromisu, jako tomu bylo vždy v minulosti, ale že téměř polovina delegátů odcházela otrávena a s pocitem, že kandidátka není sestavena správně. To se samozřejmě promítá v ochotě členů a příznivců ODS aktivně se zapojit do kampaně. A bez práce všech členů jsou naše výsledky vždy horší. Průzkumy současně naznačují, že pokud ODS nezvítězí, nebude žádná varianta, jak sestavit vládu bez Jiřího Paroubka, Davida Ratha a jejich kolegů. Přicházel by v úvahu snad jen slib Paroubkovi, že sice nebude ve vládě, ale bude příštím prezidentem, to by ale podle mne byla ještě horší varianta. Bez vítězství ODS žádná středopravá koalice existovat nebude, protože prostě na ni nebude dost hlasů. A pak už je skoro jedno, jestli sociální demokraté budou mít za partnera slabší ODS (s čímž bych hrubě nesouhlasil), lidovce a TOP nebo komunisty.

Paroubkovsko-tvrdíkovský styl jednání ČSSD, který se řídí jen aktuálními průzkumy veřejného mínění, pro mne není zárukou, že se tato strana nepokusí zvrátit celý polistopadový vývoj v České republice. Zatím si to opatrně testují na vtahování komunistů k moci a zpochybňování naší zahraniční orientace. Už nestačí jen zpochybňování obranné radarové základny, dnes už otevřeně nadbíhají putinovskému Rusku a absolvovali několik cest po komunistické Číně. Když byl v první Topolánkově vládě jmenován ministrem zahraničí Alexandr Vondra, první Paroubkovou reakcí bylo: „Budeme muset pana Vondru hlídat, aby nepokazil, co jsem dokázal vytvořit v naší politice vůči Rusku a Číně.“ Pamatuji si to velmi dobře. A to už vůbec nemluvím o svrhnutí vlády uprostřed evropského předsednictví.

Naše země si zkrátka nemůže v nepříliš jisté době dovolit luxus vlády dnešní sociální demokracie. Maďarsko si to nedávno zkoušelo tak dlouho, až měli premiéra, který se těsně po volbách přiznal, že lhal lidem ve dne v noci, jen aby zachránil volební vítězství. A dnes je Maďarsko před hrozbou státního krachu, občanům dramaticky klesá životní úroveň a ani střední třída nemá na splácení hypoték.

Teče-li do lodi, musí všichni k pumpám. Když nám hrozí Paroubkova vláda, musíme všichni zatnout zuby a zabrat. Proto chci každého, koho jsem schopen oslovit, přesvědčit: Může se vám nelíbit pražská kandidátka, ale to není důvod nevolit ODS. Přijďte k volbám a využijte svých preferenčních hlasů. Když vás to udělá dost, může se pořadí změnit. Jsem připravený věnovat se tomu s plným nasazením. Vítězství ODS je každopádně jedinou zárukou zastavení pana Paroubka a jeho nového socialismu.

Kdo nechcete volit Béma, přijďte volit mě, ve výsledku to pomůže celé České republice. Chtěl bych, aby tuto emoci se mnou sdílelo dost členů i aktivistů, kteří jediní svou prací a nasazením mohou pomoci vylepšit volební výsledek. Pokud budeme vědět (tak jsem se to aspoň kdysi učil na filmu Rocky), že nejlepší boxer není ten, kdo dokáže dát největší ránu, ale ten, který se po každé ráně dokáže znovu zvednout, můžeme vyhrávat i nepříliš optimisticky vypadající boje.

A věřte mi, že já mám se zdánlivě ztracenými boji hlubokou zkušenost už z útlého dětství v hlubokém socialismu.