Rubriky
Média

Marek Benda ve Dvaceti minutách Radiožurnálu

Ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier se pustil se vší parádou do práce a vypadá to, že hodlá zahrnovat sněmovnu a Senát hromadou zákonů a návrhů na jejich změny. Chce například garantovat dětem místa v jeslích nebo ve školkách už od dvou let věku, garantovat právo každého dítěte na rovný přístup ke vzdělání a také hodlá pracovat na zákonu o sociálním bydlení. Asi největší otázky i v samotné vládní koalici budí návrh na adopci dítěte jednoho z lidí v registrovaném partnerství druhým partnerem.

/Přepsáno bez jazykových korektur z odposlechu./

……………………………………………………………………………………………………

ico-audio

PŘEHRAJTE SI CELÝ POŘAD ZE STRÁNEK RADIOŽURNÁLU.

……………………………………………………………………………………………………

Začíná Dvacet minut Radiožurnálu s Martinem Veselovským. Dnešním hostem ve studiu je poslanec za Občanskou demokratickou stranu Marek Benda. Dobré odpoledne.

Dobré odpoledne vám i posluchačům.

Jak se vám ten poslední návrh ministra Jiřího Dienstbiera líbí?

Tak já myslím, že si stačí poslechnout ty návrhy všechny a že je jasné, že prostě se tam dostal ministr, který je přesvědčen, že svět se sestává z práv, která stát má garantovat, že trošku zapomíná na to, že sice sestává v prvé řadě taky z nějaké odpovědnosti a povinností a nejenom z práv, které vám stát bude garantovat. Když to vezmeme jedno po druhém, představa práva na školku a jesle od dvou let dítěte, no, to vždycky znamená, že to někdo musí zaplatit. Navíc …

Omlouvám se, pane poslanče, a není to třeba tento moment, který jste tedy vybral, to znamená to, že by dobře od hranice dvou let věku dítěte prostě byla k dispozici místo ve školce nebo v jeslích, není to právě to, co by možná stát měl jako službu svým občanům dělat?

Jakmile to zadefinuju jako právo, tak to přece musím zajistit všude plošně po celé zemi a říkám, že to je nějaké právo, na který je nějaký nárok. Samozřejmě školky, teď nemluvím o jeslích, ale školky provozují dnes obce, pokoušejí se je provozovat upřímně řečeno ten problém je dneska daný v podstatě baby boomem, který za dva tři roky odezní a zjistíme, že máme naopak volná místa ve školkách, prostě Jiří Dienstbier pluje naprosto po povrchu věcí a pokouší se je chytat tak, že je definuje jako lidská práva, místo aby řešil skutečný problém.

Na druhou stranu vy sám o tom bezesporu taky víte, ve větších městech, Praha mezi ně patří, ale i další větší česká i moravská, slezská města je problém umístit děti do školky, dokonce i v některých menších obcích, která mají například nějaká nově vybudovaná, nově vybudované čtvrti a není prostě toto cesta, není toto cesta, aby stát vyčlenil prostě nějakou část peněz na to, aby řekl dobře, je to baby boom.

Není to cesta, protože ta část bude vyčleněna hrozně neefektivně. Když teď rychle postavíte školky a spousta těch obcí se o to pokusila, já jsem z Prahy 4 a tam se počet míst ve školkách za poslední 4 nebo 5 let snad zdvojnásobil a dělalo se to různými způsoby, že se vestavělo …

A to je špatně?

No, to není špatně. Teď mluvím, mluvím o tom, že problémy se mají řešit a ne je definovat jako práva. Dobře víte, že ve sněmovně leží kromě tohoto návrhu v uvozovkách práv Jiřího Dienstbiera leží návrh na ty dětské skupiny, který by měl naopak umožnit, aby tam, kde to nemá smysl zřizovat kvůli tomu školku, těch dětí je 510, nemá smysl kvůli tomu stavět instituci, tak, aby se umožnilo liberálnějším přístupem k tomu vytvořit nějaké sdružení rodičů, dětskou skupinu v rámci podniku nebo fabriky nebo zaměstnavatele a tam umožnit, aby děti byly aspoň na ty 4 hodiny saturované. Víme, že je třeba řešit problém lidí, kteří se chtějí vracet do práce, nebo matek, které se chtějí vracet do práce, ale není to žádné právo, proti tomu já protestuji, není to žádné právo, které máme definovat jako ústavní princip a které budeme říkat v každé obci, která má 100 obyvatel, zřídíme školku, pokud tam bude jedno jediné dítě, že jo?

A když bychom zůstali u té samotné deklarace, protože není úplně zjevné, není ta příprava, mělo by to být pravděpodobně vtěleno do novely občanského zákoníku, není ta formulace úplně jasná, když bychom zůstali u té deklarace, že by tam mělo být právo, není to prostě signál ze strany zákonodárců, že by i ostatní zákony měly být prostě změněny tak, aby něco takového mohlo být, protože váš argument, pane poslanče, že to je baby boom, který může za 23 roky opadnout, pak třeba bude za dalších 10 let další, je opravdu platný? Na to se dá říct no, a co? Ale teď momentálně je nedostatek míst ve školkách a jeslích.

Teď momentálně díky baby boomu je nedostatek míst ve školkách a v jeslích a snaží se to ty, kteří to mají řešit, což jsou zejména obce, se snaží nějakým způsobem řešit. Abych řešil konkrétní problém, který vznikl, tím, že ho prohlásím za lidské právo, které musí být naplněno, no to je přesně představa pana Dienstbiera a jeho týmu lidskoprávníků kolem něj, kteří si takhle představují svět. Vydefinuje si …

Jenom pardon, kdyby tady místo mě naproti vám seděl rodič, znám situaci zejména z pražských čtvrtí, z jakéhokoliv pražské čtvrti, jehož dítě asi ve třetí školce za sebou zůstalo pod čarou a nebylo přijato, tak byste argumentoval podobně?

Nezbývalo by mi nic jiného, než argumentovat podobně. To přece jako svět se nesestává z práv, to je pořád ta představa, proti které já se strašně bráním. Nejsou žádná práva na sociální bydlení, nejsou žádná práva na školku. To jsou nějaké služby, které ten stát, respektive …, zrovna v případě těch školek, to není služba státu, je to přece služba obce, kterou ta obec se pokouší poskytovat, pokouší se ji poskytovat svým obyvatelům, je to jakési hlídání navíc. Myslím, že každá obec se snaží, aby pokud možno všechny děti ve svém teritoriu obhospodařila, ale přestaňme z toho dělat vymahatelné právo.

Dobře, jen říkám, že posloucháte Dvacet minut Radiožurnálu, dnes je mým hostem poslanec za ODS Marek Benda. U těch deklarovaných práv ještě zůstaneme, protože dalším právem, o kterých, nebo o kterém ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier, je právo na sociální bydlení. Své k tomu připojil i zástupce ombudsmanky Stanislav Křeček, který v tomto týdnu definoval nějaké své představy o tom, jak by sociální bydlení mělo vypadat. Proč si myslíte, pane poslanče, že by právo na sociální bydlení nemělo vůbec existovat?

Zase co to znamená? Co to bude znamenat? Já jsem velmi opatrný, tak, jak už jsme se bavili 5 minut, já jsem velmi opatrný na definování práva na něco, vynutitelného závazku státu, to znamená nás všech, který my všichni zaplatíme, že každému poskytne …, já nevím, jestli podle jeho potřeb nebo podle jeho chuti nebo podle jeho zájmu.

Pardon, podezříváte ministra Dienstbiera, že by to udělal či začal prosazovat v Poslanecké sněmovně tak, že to bude poskytnuto sociální bydlení podle chuti?

Já nevím, jak to bude prosazovat. Zatím slyšíme jenom nějaké návrhy, zatím slyšíme návrhy na to, že by ubytovny měl stát vykoupit, to byl jediný konkrétní návrh, který jsem slyšel, který teda vůbec netuším, jestli je v zájmu těch ubytovaných, vůbec nevím, jestli je …

Pardon, pane poslanče, nezlobte se na mě, ale buďme korektní. Ten návrh nezněl tak, že by stát měl vykoupit ubytovny. Ten návrh a to, jak říkal zástupce ombudsmanky, pan Křeček, říkal, že by sociální bydlení měl spravovat nebo vlastnit stát, to je přece něco jiného, než že by ty soukromé ubytovny, které známe z mnoha měst, měl stát vykupovat, nebo tomu špatně rozumím?

Já nevím, ale stát nevlastní dneska to sociální bydlení. Tak buď ho musí postavit, anebo já se, já nevím, kdo to nakukal, nebo by musel tyto ubytovny a já mám trochu pocit, že za tím opravdu trošku stojí i představitelé těch ubytoven, kteří zjistili, že už to nebude …

Tento nápad, který /nesrozumitelné/ pan Křeček, že za tím stojí majitelé ubytoven?

Že už to nebude tak krásný byznys, který z toho udělaly za ty poslední 3 nebo 4 roky právě díky široce definovanému příspěvku, příspěvku na bydlení, který umožnil, že naprosto, naprosto neférovým způsobem odsávali z toho systému peníze, které vůbec nesměřovaly k …

Nezlobte se na mě, pane poslanče, tak k tomu se dá dodat jediné, že i vy jste celou tu dobu seděl v Poslanecké sněmovně, a dokonce po značnou část toho období, o kterém vy mluvíte, byla Občanská demokratická strana chvílemi u vlády.

Ano, to já souhlasím.

To znamená, že to, řekněme, jde tak trochu za vámi, že ta situace vůbec mohla takto vzniknout a z toho příspěvku na bydlení mohou ti podnikatelé se sociálním bydlením tak dobře žít?

Tak nejprve z těhle příspěvků na bydlení nejprve pochopil, že to je dobrý byznys obce, které zjistily, že je to docela dobrý způsob, jakým způsobem dostat do obecního rozpočtu státní, státní finance, a pak se toho teprve chytli soukromníci, stal se z toho velikánský problém, podle mě jakoby problém nejenom výdajů státního rozpočtu, ale i problém dramaticky sociální, protože tam začli sestěhovávat takové množství lidí do tak nevyhovujících podmínek, že prostě nebyla šance se z těch domů, z těch ubytoven vlastně dostat vůbec ven, jo. To je podle mě ten hlavní a klíčový, klíčový problém.

Dobře, co je tedy principiálně, dobře principiálně, to asi není správná formulace. Vy jste to už několikrát říkal, že nemáte rád, když je definováno nějaké nebo zaručováno nějaké právo, dobře. Tak, co je špatně na tom chtít, že by sociální bydlení, ať už to budou byty nebo ubytovny, že by je vlastnil stát a že by přímo dohlížel nad tím, jakým způsobem tam bude hospodařeno s penězi, které jsou, které by byly vydávány tedy ze sociálního systému?

Protože to je socialistická a naprosto nerozumná myšlenka.

A proč je socialistická?

Myšlenka, že cokoliv, co chci provozovat jakoby v uvozovkách pro dobro jiných, musí stát vlastnit, je přece myšlenka, která říká v posledku znárodněme nebo převeďme na stát všechna zařízení sociálních služeb, všechny charity, všechny neziskové organizace, všechno tohle, protože do toho stát přece také dává peníze na pomoc těm lidem a když to nemůže dostatečně kontrolovat …, no, to je přece úplně v rozporu s tím, co se tady 20 let snažíme dělat. Snažíme se, aby pomoc šla konkrétním lidem.

Nezlobte se na mě, pane poslanče, pro mě je v rozporu se zdravým rozumem, když slyším vás, který jste mi před malou chvílí odkýval, že jste také seděl v Poslanecké sněmovně a že vaše politická strana měla po značnou dobu vliv na to, jak právě ten zákon o příspěvku na bydlení bude vypadat.

My jsme teda nebyli správci ministerstva práce a sociálních věcí, to byla TOP 09, ale jenom …

Vaši poslanci neměli zákonodárnou iniciativu?

Ano, ano, měli jsme ale spoluzodpovědnost, nebyli jsme představitelé ministerstva práce a sociálních věcí.

Dobře.

Já jenom, abychom nemohli za všechno v této zemi. Já už jsem na to skoro zvyklý, ale malinko …

Toho se, myslím, pane poslanče nedopustil, teď se ptám na tuto jednu věc a vy mi zároveň říkáte, že udělat to jinak je socialistický výmysl.

Já neříkám, že udělat to jinak je socialistický výmysl. My jsme měli a byl v minulém volebním období ve sněmovně předložen návrh zákona a bude předložen nejspíš znovu, který by měl vyřešit situaci, nesmyslnou situaci těch, těch ubytoven, říct, že prostě příspěvek se poskytuje jenom v nějaké výši, jenom na nějaký, na nějaké množství lůžek, které tam jsou a jenom za situace, kdy tam jsou únosné sociální podmínky, že prostě není možné čerpat příspěvek 15 tisíc na ubytovací kapacitu, za kterou by vám na trhu nikdo nezaplatil ani 2 tisíc, možná ani tisíc korun. Že se v tom systému, ano, objevila díra, kterou začali někteří chytráci využívat, ta se objevila, tu bychom měli zalepit, tomu by se měl pan ministr Dienstbier věnovat. A ne tomu, že řekne, abychom mohli provozovat, tak všechno musí vlastnit stát. To je přece …

Znovu buďme korektní. Já nevím, jak vy, ale já jsem toto slyšel z úst zástupce ombudsmanky, ne z úst ministra pro lidská práva.

Tak pan exposlanec Křeček. Já jsem předpokládal, že pokud byli na jedné tiskové konferenci, takže …

Ne, oni nebyli spolu na jedné tiskové konferenci, pan exposlanec Křeček byl na tiskové konferenci Sdružení na ochranu nájemníků.

Tak já nevím tedy pak, mě velmi podivil tento návrh, tento návrh, že by měl všechno …

Rozumím.

… sociální bydlení vlastnit stát.

Posloucháte Dvacet minut Radiožurnálu, poslanec za Občanskou demokratickou stranu Marek Benda je jejich hostem. Tak a pojďme ještě k jednomu návrhu a ten návrh je, nebo takhle, on vlastně není nový, protože podobný návrh už byl v minulém volebním období v Poslanecké sněmovně, tehdy byl ze strany některých poslanců a také poslanců za uskupení LIDEM a jeho součástí je návrh, aby v páru dvou registrovaných partnerů, pokud ten jeden z partnerů má své biologické dítě, tak, aby ten druhý partner ho mohl adoptovat. Je to dobrý nápad?

Já pro tento návrh hlasovat nebudu, to říkám na rovinu.

To jsem se chtěl zeptat až za chvíli, teď se ptám, jestli je to pro vás dobrý nápad?

Pro tento návrh hlasovat nebudu. Je to celé součástí, součástí tažení této menšiny nebo respektive jejích představitelů, kteří pořád mají pocit, že si společenskou prestiž vydobydou pomocí přijímání nových a nových zákonů. Já jsem říkal v okamžiku, kdy byla předložena poprvé …

Pardon, pane poslanče, jak jste na to přišel?

No, protože ten průběh je přesně takový. Říkal jsem, když byl poprvé předložen návrh zákona o registrovaném partnerství, tak jsem říkal počkejte, do 10 let přijde adopce dětí. Nedočkali jsme se ani 10. Já jsem nehlasoval ani pro zákon o registrovaném partnerství a pokládám ho za chybu českého právního systému. Jo, odhlasovala si ho Paroubkova a komunistická většina na konci, na začátku roku 2006 hlasy sociálních demokratů a komunistů v Poslanecké sněmovně.

To ho nějak diskriminuje kromě toho, že vám se nelíbí ten zákon?

Já myslím, že to svědčí o tom, jaký způsob pohledu na svět prosazuje. Prosazuje způsob pohledu na svět, který má destruovat tradiční společnost a právě naopak postavit znovu tento koncept práv, práv, práv, které každý má.

Dobře, teď pojďme jenom prosím konkrétně k onomu návrhu. Když v minulém roce byl v Poslanecké sněmovně ten první návrh, který potom s koncem Poslanecké sněmovny padl pod stůl, tak vy jste, pane Bendo, v Parlamentních listech řekl, že jste rozhodně proti tomu návrh stejně jako dnes a řekl jste: “Pokládám to za nesmysl, který by dětem jen uškodil.” Tomu nerozumím.

Ten návrh byl …

Byl strukturován velice podobně.

Aspoň v době, kdy se o něm mluvilo, byl návrh na obecnou adopce, a moje reakce pouze říká, pokud se týká Parlamentních listů, se týkala obecné adopce.

To se týkalo obecné adopce?

Ano.

To samé byste neřekl pro adopci dítěte jednoho z toho registrovaného páru?

To pokládám za naprosto zbytečné řešit a jenom jako prestižní otázky. Změny občanského zákoníku se nedělají kvůli desítkám osob a víc jich v této zemi v registrovaném partnerství s potomky z bývalých manželství nežije. Pokud je to cesta, která má prolomit, a to já jsem hluboce přesvědčen, že je to cesta, která má prolomit cestu k obecné adopci homosexuálních stejnopohlavních párů, pak tuto cestu pokládám za špatnou, protože prostě si myslím, že každé dítě má právo na rodiče, má právo na rodičovský vzor tatínka a maminky, nemá mít dva tatínky, nemá mít dvě maminky a na tomhle já si budu trvat.

A když se tedy s dovolením ještě jednou vrátím k tomu návrhu, který je teď na stole ze strany ministra pro lidská práva Jiřího Dienstbiera, tak, i kdyby to tak opravdu bylo, že by se měl týkat řekněme desítek reálných případů, tak proč ne? Ty případy, kdy se může stát …

Otázka zní proč jo? Kromě toho, že …

Hned to dořeknu, pane poslanče, může se stát, že jeden z toho registrovaného partnerství zemře a v tu chvíli to zbylé dítě po tom zemřelém je naprosto cizí vůči tomu jednomu z partnerů toho registrovaného partnerství a bavíme se o institutu, který vám se nelíbí, ale je součástí českého právního řádu. Tak se ptám, proč ne?

Tak s velkou pravděpodobností, teda s jistotou to dítě má někde druhého rodiče, na to nezapomínejme. Jedním z deklarovaných práv dítěte je právo na oba rodiče. To dítě nepochybně má někde jiného rodiče, ke kterému může přejít. Upřímně řečeno to jsou vždycky takové smutné příběhy, které nám, které nám líčí a které nás mají strašně dojmout.

Počkejte, pane poslanče, to, co já jsem řekl, může být sice smutný příběh, ale je to příběh celkem standardní, že jeden z rodičů zemře anebo jeden z partnerů zemře.

Ale není přece vůbec na příběhu nic standardního, že by ten druhý k tomu dítěti neměl vůbec žádná práva. Každý rozumný soud, pokud žili ve společné domácnosti, ho svěří do péče té druhé osoby, to přece, je to jenom prestižní otázka.

Takže to je ten důvod, který jste teď popsal, proč si myslí, že to je opravdu jen prestižní a v podstatě zbytečný krok?

Ano, je to úplně zbytečný krok a máli to být cesta k adopci stejnopohlavních párů dětí, tak já říkám jednoznačně ne.

To znamená, že panu ministrovi nevěříte v tom, co říká? Vy si myslíte, že je v područí, jak říkáte, menšiny, která se snaží skrze nějaká práva a zákony /nesrozumitelné/, jak jste to říkal, větší, větší …

Já si myslím, že pan ministr v tomto směru naskakuje na úplné zbytečnosti, místo, aby řešil skutečné problémy této země, tak řeší problém stejnopohlavních párů vychovávající nějaké dítě, které, nevím, kde se v tom páru vzalo, zcela zjevně v něm nemohlo vzniknout, to znamená někde toho tatínka nepochybně nebo maminku nepochybně má a řeší prostě pseudoproblémy, které mají jenom zviditelnit agendu jeho, jeho agendu lidských práv místo, aby řešil skutečné problémy, jako jsou právě problémy třeba sociálně vyloučených lokalit, Romů, konfliktů s většinovou populací, to jsou přece problémy, které má řešit a ne si vymýšlet, vymýšlet, že hlavním problémem této země je adopce stejnosexuálních párů.

Tak opět, abychom byli na závěr úplně korektní, toto on neřekl a i v našem rozhovoru máme toto téma zařazeno na třetím místě. Díky za váš čas, pane poslanče, hezký podvečer.

Hezký podvečer vám i posluchačům.

Rubriky
Média

Novou vládu vidí jako výrazně levicovou a kandidaturu Jiřího Pospíšila do TOP09 očekával.

Hostem Press klubu Frekvence 1 byl poslanec za ODS Marek Benda

……………………………………………………………………………………………………

ico-audio

CELÝ ROZHOVOR SI MŮŽETE POSLECHNOUT NA PODCASTU FREKVENCE 1

……………………………………………………………………………………………………

Na Frekvenci 1 právě teď začíná Press klub s moderátorem Lubošem Xaverem Veselým a naším dnešním hostem je poslanec za Občanskou demokratickou stranu pan Marek Benda. Dobrý den.

Pane Bendo, zpráva tohoto týdne, ono jich teda bylo několik: důvěra vládě a také kandidatura vašeho bývalého kolegy a dlouholetého souputníka doktora Pospíšila do Evropského parlamentu za TOP 09. Když se to objevilo v médiích, co jste tomu říkal? To přece musí být šok.

Já jsem to samozřejmě očekával…

…vy jste to očekával?

Já jsem to samozřejmě očekával, poté, co se rozhodl vystoupit z ODS, když nebyl zvolen místopředsedou. A když se ještě ukázalo, že nepodepsal ani ten zmiňovaný čestný závazek, který sám na výkonné radě prosazoval, že poslanec, který odejde z klubu ODS, se vzdá mandátu, tak mi bylo jasné, že tohle má připravené minimálně od voleb. A že se tím pádem nejspíš na nějaké kandidátce objeví. Že se objevil na kandidátce TOP 09 mě trochu překvapilo, spíš z hlediska TOP 09, protože úplně nerozumím tomu, jak je možné, že strana, která si hraje na hlavní pravicovou stranu, není schopna poskládat kandidátku z vlastních členů. Ale to je jejich problém.

No, a jak máme rozumět celé té anabázi s doktorem Pospíšilem, co v tom je? V tom jeho odchodu z ODS? Ono to má různé interpretace.

Těžko bych bez něj a bez toho, aby se k tomu mohl vyjádřit, dělal nějaké velmi přísné soudy. Na druhou stranu si myslím, že pan doktor Pospíšil chtěl být vždy úplně v čele. Vždycky chtěl být na těch nejvyšších postech, vždycky toužil po tom být zejména ministrem, jeho zásadní touhou a potřebou bylo vždycky mít auto s řidičem. A když najednou zjistil, že ODS v tomhle postavení není, že mu tohle postavení neni schopna zabezpečit, tak jsem očekával, že je to otázkou dní, kdy se sebere a půjde někam jinam.

Mluvil jste s ním o jeho odchodu mezi čtyřma očima? Na kongresu nebo později…

Nemluvil, už delší čas nejsem schopen férově s panem doktorem Pospíšilem mluvit, protože přestože se známe dlouhou dobu a spoustu let jsme spolu dokázali politicky žít, i když ze začátku měl pocit, že mu jdu po krku a že mu chci sebrat jeho místo, pak pochopil, že to tak není a dlouhá léta jsem mu v té sněmovně jako předseda Ústavněprávního výboru v době, kdy on byl ministrem spravedlnosti, kryl záda a v okamžiku, kdykoliv byl jakýkoliv malér, tak jsem ho vzal vždycky na sebe a neměl jsem s tím problém. Prostě myslím si, že todlecto patří, patří k věci a že takové, takhle ta politika má fungovat. Nicméně poslední, řekněme, rok a půl nebo dva v podstatě nejsme spolu schopni jakoby férově mluvit.

Pane Bendo, zlobíte se na doktora Pospíšila?

Tak, samozřejmě, že se zlobím. V tom smyslu, že pokud jsme si před volbami dali nějaký závazek a všichni společně, a pan doktor Pospíšil u toho byl, tu výkonnou radu řídil, na které já jsem byl už tehdy jenom s poradním hlasem, který řekl, pokud opustíme řady strany nebo pokud budem obžalováni z trestného činu, tak se vzdáme mandátu. A nyní se zatváří, že on sice ten závazek prosadil, ale nepodepsal ho, takže, takže …

Ale jak nepodepsal ho, tak jaký je teda pořádek v ODSce? Tam nikdo nekontroluje papíry, co mají být podepsaný v šuplíku?

No, asi to nikdo v té Plzni nezkontroloval. Prostě myslím, že to nikoho ani nenapadlo, ale nikoho …

A myslíte, že už tenkrát pan doktor Pospíšil si říkal, já to nepodepíšu, oni to ostatní podepíšou, mohl už v tom tenkrát být nějaký kalkul?

No, právě proto, že si myslím, že už to tehdy nepodepsal, přestože na tom byla shoda a nikdo, nikdo o tom nepochyboval, tak si myslím, že už to měl připravené, tenhle scénář, že buď bude předsedou ODS, a když nebude předsedou, tak že odejde do jiné strany, měl připravený už před volbami.

Pane poslanče, s jakým pocitem přijímala nejenom vy, ale celá ODSka tedy vyslovení důvěry vládě v tomto týdnu? Ono to bylo dramatické. Protože to trvalo do pozdních nočních hodin. Mezitím se válčilo na Ukrajině, mezitím se válčilo ještě v Soči, tak byl to, byl to nějaký tlak na vás, poslance? Nebo jste to tak jako brali …

Tak, já se přiznám, že mnohem zásadněji a kritičtěji beru situaci na Ukrajině než vyslovování důvěry v České republice, protože tam si myslím, že opravdu hrozí velká krize a velký problém pro celý středoevropský region, takže mnohem, mnohem intenzivněji sleduju, co se odehrává na Ukrajině. V České republice bylo jasné, že ta vláda důvěru získá. To, že se prostě mluví 12 hodin o důvěře, no, to se mluví vždycky, když první vláda předstupuje. Tady bylo jasné, že ta vláda má nejenom své vládní poslance, ale že hnutí Úsvit odchází ze sněmovny a vlastně tím pádem tu vládu toleruje, že komunistická strana poprvé v dějinách České republiky se zdržela hlasování a nehlasovala proti vládě, jo, ta vláda má prostě 150 hlasů, pro které si kdykoliv může sáhnout a jediní, kdo jsou v opozici, je ODS a TOP 09. Já myslím, že je třeba to takhle říkat. Jako už ta první volba místopředsedů Poslanecké sněmovny, kdy doktor Filip, předseda komunistické strany a agent Státní bezpečnosti získal 150 hlasů. Ukázala, jaké poměry v té sněmovně jsou. A jaké budou, budou pro ty další 4 roky. Pravice je tam v absolutní menšině, opozice vůči té vládě je tam v absolutní menšině a bude hodně záležet na nás, jak se, jak se s tím dokážem vypořádat.

Na druhou stranu, abychom tedy zkusili stát někde uprostřed, pane Bendo, neměla právě pravice a právě ODSka dostatek času k tomu, aby nás, občany, přesvědčila, že to myslí dobře? Naopak jsme se dočkali, když jsme to pozorovali, jak v médiích jisté jakési arogance, nekomunikativnosti, třeba se zbytkem těch poslanců a ještě nakonec skandály a pád vlády a vaše Nečasová, Nagyová a tak?

Ale tak já souhlasím, že to pravice si do značné míry zkazila sama, že si za to můžeme sami, samozřejmě každý přemýšlíme o tom, kolik je na tom naše vina, kde jsme možná mohli udělat něco, něco …

To mě zajímá, kolik je na tom vaše vina?

Já myslím, že určitě vina ODS je. Na druhou stranu si přiznejme, že prostě žijeme v Evropské unii. Jsme čtvrtý rok v ekonomické krizi, kterou se všichni pokoušíme nějak řešit a zrovna si myslím, že Česká republika, když se podíváme na ta objektivní čísla, tak ji řešila poměrně velmi přesvědčivě. Nezaměstnanost, pátá nejnižší v Evropě. Míra ohrožení chudobou jako asi první nebo druhá nejnižší v Evropě. Země se nerozpadá, přesto jakoby chybí to světélko na konci tunelu, chybí to, k čemu jdeme pořád všichni, a to přece cítíme mezi lidma velmi intenzivně, lidé mají strach z toho, co bude příště, mají strach o ztrátu zaměstnání, mají strach, jestli se ta země nějak vyhrabe a samozřejmě, že tohle nutně dopadá na ty vládní garnitury. A myslím, že bychom prohráli, i kdybychom byli svatý Jan Zlatoústý. Jo?

To si myslíte? Že …

Myslím si, že v atmosféře, jak byla nastavena, se to prostě vyhrát v reálu nedalo. Že jsme tomu …

A co nastavuje atmosféru, pane poslanče?

To, co se snažím teď popsat. Prostě obecný stav, stav ekonomiky, stav vyhlídek, vyhlídek celé Evropy, který vypadá velmi skepticky, a kte…, jo, ty hospodářství nerostou, to, že jsme byli zvyklí na 20 let stálého, stálého růstu, pořád jsme někam směřovali, prostě čeká nás zřejmě poměrně dlouhé období takové stagnace nebo polostagnace, pořád jsme čekali, jestli příští čtvrtletí už bude lepší a pořád, pořád ta příští čtvrtletí ještě nebyla lepší, teď snad se něco odehrálo. To, že zatím současně na tom máme obrovský díl vlastní viny, že jsme spoustu věcí zkazili, nedokázali s tou veřejností zkomunikovat, že jsme věnovali 80 procent hádání uvnitř ODS, uvnitř vládní koalice, což bylo trochu možná způsobené tím, že tam byly Věci Veřejné, ale nejenom, když, i když odhlédnu od Věcí Veřejných, že jsme prostě příliš se věnovali sami sobě a příliš málo se věnovali jako vysvětlování, vysvětlování a obhajování svých kroků na veřejnost, to bych řek, že je nepochybné a za to si zasloužíme, že jsme v opozici a že potřebujeme jakoby nějaký čas se nadechnout.

Vy jste, pane Bendo, takový zkušený matador, jednak v Poslanecké sněmovně, jednak uvnitř ODSky, jste tam léta, leccos o tom víte, prosím, nemáte pocit, že posledních, řekněme, 6 let má ODSka prostě a jednoduše smůlu na lidi? Teď se ukazuje, že jste se netrefili s Pospíšilem, ukazuje, že jste se netrefili s Nečasem, Mirek Topolánek odcházel s jistou hořkostí, myslím, že na obou stranách. Není to trošku v tom?

Tak možná, že částečně ano. Na druhou stranu tady politici už dneska neodcházejí vůbec normálně, nikomu není dána šance, aby se v klidu stáhnul nebo aby, prostě každý je skandalizován. Když se podíváme na případ Alexandra Vondry. Podle mě člověk, který nikdy nic neprovedl, pro tu zemi odvedl neuvěřitelné množství práce za Havla, za dalších, jo, pak se v rámci nějakého vnitrokoaličního boje vytáhne kauza ProMoPro, kde tedy Alexandr Vondra není ani obviněn, ani obžalován, nic, přesto je dehonestován, že se možná pod ním někde kradlo. To, jestli se kradlo, není vůbec jasné. Ale patří přesně k té nové generaci politiků, když jako odhlédnu od Nečase, který si myslím, že sám osobně také nic neprovedl, možná nezvládl svůj rodinný život, to je špatně, to je samozřejmě důvod k tomu, aby konzervativní premiér padl …

Má svůj sekretariát ještě.

Jenom nevím, jestli má padat za účasti policejních jednotek a za takového dramatu, jaký nám plukovník Šlachta a pan doktor Ištván předvedli. To jsem pokládal za naprosto neoprávněné a naprosto neadekvátní.

No, ale zase jsme, pane Bendo, v tom kolečku. Plukovník Šlachta a pan Ištván nám něco předvedli, ale kdo v tu dobu řídil zemi? Kdo v tu dobu byl ještě nad Šlachtou, ještě nad panem Ištvánem? Kdo by vlastně za to měl nést odpovědnost?

Tak, nesmíme zapomenout, že orgány činné v trestním řízení neřídí přímo politici a je to tak dobře, že je neřídí. Že si například ministr vnitra nemůže povolat policejního důstojníka a říct mu, tohle dělat nebudete.

To ne, ale nechcete mi říct, že šéf policejního útvaru je na stejné úrovni jako předseda vlády?

Bohužel se v tom červnu ukázalo, že je, a že si myslí, že jsou výš než předseda vlády. Že si tito pánové vysvětlili svou míru nezávislosti, kterou jim dala Nečasova vláda, a já myslím, že správně dala, tím, že oni budou rozhodovat, co je a co není správného v této zemi.

Umíte si představit, kdyby jakákoli ozbrojená složka tímto způsobem chtěla vpadnout do Bílého domu, co by se stalo?

Ne, neumím si to představit.

Já si myslím, že by je postříleli hned u branky.

Pokládal jsem to za naprosto absurdní.

No, ale koho je to tedy chyba? Já se pořád neumím dopátrat.

Skutečnost, že do vojenské kontrarozvědky a rozvědky přijdou civilové a bůh ví, co tam dělají, bůh ví, co tam sbírají, je pro mě úplně nepředstavitelná a myslím, že poškozující naši rozvědku na 20 let.

Jak byste mě potěšil, kdybyste nám řekl, kde je chyba.

Já to pořádně nevím.

Kdo měl prásknout do stolu?

Možná kdybych seděl na úřadu vlády 13. června já, tak řeknu premiérovi, nepusťte sem ty policejní důstojníky. Kdybych seděl na ministerstvu obrany, tak bych nepochybně vydal rozkaz, že do vojenského obranného zpravodajství policejní orgány nesmí. To bych cítil jako svoji povinnost vůči zemi. I kdyby mě to mělo druhý den stát odvolání.

Slovo chlapa. Tak to oceňuju. A tak tady je první chyba Petra Nečase.

Ale ty chyby jsou do jisté míry nás všech. Nesvádějme všechno na Petra Nečase, tohle už byl jenom závěr, nešťastný konec. Všichni žili v obrovské hrůze, co tedy ti policajti mají a nakonec se ukázalo, že nemají vůbec nic, kromě takzvaného obvinění z trafik, které je opravdu na hranici absurdity.

Abychom zakončili tady tu kapitolu. Co si tak jako lidsky myslíte vůbec o tom případu, když teda vezmeme jenom tu paní Nagyovou? Znal jste ji? To bylo opravdu, ona je tak démonizovaná? Já slyším, co všechno, že dokonce měla od BISky nějaké materiály, to já, mně už se o ní zdá někdy jako, o paní Nagyové.

Paní Nagyová, já jsem ji znal poměrně málo. Já jsem se celkem zdárně vztahům a stykům s ní vyhýbal, protože jsem měl přímý vztah k Petru Nečasovi a …

Neměla někde nějaké tlačítko nebo něco? Na zádech …

Mohl jsem mluvit přímo s ním. To, že si vydobyla, že byla šéfka, šéfka sekretariátu premiéra, vrchní ředitelka sekretariátu, jak se nechávala titulovat, a že si vydobyla velmi exkluzivní místo po boku premiéra, je jasné. Upřímně řečeno. Ale takovýchhle dam jsem za svoji politickou kariéru zažil řadu, řadu šéfek sekretariátů, kde premiéři mi odpovídali na SMSku do půl hodiny a šéfky sekretariátu tak za 3 dny s termínem, s termínem za měsíc, jo. Jenom aby bylo jasné, že to je prostě, že to trošku souvisí s tím, že se tam ty osoby jako propadnou pocitu vlastní důležitosti. Že byla paní Nagyová, dnes Nečasová, mírně v ODS démonizována, co všechno dokáže a co nedokáže, já si to úplně, úplně nemyslím, protože jsem spoustu věcí řešil s premiérem přímo a přestože myslím, že jí naslouchal, tak naslouchal i jiným a nakonec ta rozhodnutí byla na něm. Ale že si mnozí mysleli, a ona kolem sebe vytvářela pocit, že všechna rozhodnutí mají směřovat přes ni, to tak bylo.

A kde se taková ženská prostě vezme a kde získá ten, rozumíte, tu odvahu do toho takto jít? Já si to pořád neumím představit, že tam prostě byl takto silný člověk, takhle silně prostě chráněn někým.

Zase, paní Nagyová šla s premiérem už do ministerstva práce a sociálních věcí. Už tam mu dělala šéfku sekretariátu. Už tam jsem s ní několik jakoby dílčích střetnutí měl, ale zase jsem rozuměl tomu, že premiér jí důvěřuje, tehdy ministr práce a sociálních věcí, že je to jeden z filtrů, který si kolem sebe vytváří, aby prostě si taky uchoval zdravý rozum. Kam to nakonec přerostlo, myslím, že je trošku lidská tragédie jeho, ale co se s tím dá dělat, to se prostě holt v životě stává, i když to neschvalujeme a budeme vždycky říkat, že to je špatně. Ale ty lidé rostou postupně, i jejich moc roste, roste postupně. A mnohdy v politice přece, a nejenom v politice, ale i ve všem, závisí na tom, co se o vás říká, než o vaší, než vaše konkrétní skutečná úloha, ale jestli dokážete kolem sebe vytvořit dostatečné přesvědčení o tom, že jste vlivný, tak vás všichni jako vlivného začnou brát.

To je pravda. A pane Bendo, jen tak mezi náma, zbila vás někdy ta paní Nagyová nebo něco?

Ne, ne, ne, já jsem s ní mluvil …

To ona prej i tělesný tresty měla na jednotlivé členy ODSky.

To jsem nikdy, nikdy neslyšel. Ani v ODS jsem tohle nikdy neslyšel. A já jsem s ní měl vždycky jakoby korektní vztah, s tím, že jsme se spíše …

Takže ani pro prstýnky jste nechodil nebo něco …

S tím, že jsme spíše sobě vyhýbali, protože já jsem měl pocit, že její vliv na premiéra je příliš velký a myslím, že ona měla z druhé strany stejně, stejně pocit, že mám k premiérovi příliš blízko a nefiltrovaně, takže mě v podstatě také příliš nemilovala.

A já vím ještě z velmi zaručených zdrojů, že se o ní píše film. A bude se točit. Třeba se tam někde objevíte.

Tak, pochybuji, že bych já hrál někdy v nějakém filmu, ale samozřejmě když se pohybujete v politice tak dlouho, jako já, tak se vám nakonec může stát, že se dostanete i do nějakého filmu.

Pojďme ještě k tomu, k té, k tomu vyslovení důvěry vládě Bohuslava Sobotky. Vidíte tam nějaké reálné nebezpečí, kdy jste slyšel, jakým způsobem obhajuje pan Sobotka ten jejich, tu jejich prohlášení, když jste četl koaliční smlouvu a všechny ty dokumenty okolo?

Tak, vidím v tom reálné nebezpečí. Ta vláda bude …

Ptám se na nebezpečí. Nikoli na třeba nějaké dílčí špatné kroky.

Ne, to vládní programové hlášení je nesmírně obecné. To znamená, že se z něj strašně špatně dá vyčíst, co budou chtít. Ale ta vláda bude výrazně levicová. To já myslím, že je zcela nepochybné. Přestože ANO a pan Babiš se pokoušejí si hrát na pravici, tak žádnou pravicí nejsou. A podle mě jakoby jediným, jediným úkolem té vlády bude zvýšit míru přerozdělování vůči příjmově slabším skupinám, což teda ta levice dělá vždycky, pravice šetří a levice to pak vždycky všechno rozdá a já se trochu obávám, že druhým úkolem, který tam bude zajišťovat zejména ministr financí, bude zvýšit míru přerozdělování nebo transferů vůči silným ekonomickým skupinám, což je také většinou doménou, doménou levice, ale obávám se, že jestli jsme se někdy bavili o kmotrech, o oligarších, kteří něco možná ovlivňují, tak tentokrát v té vládě přímo sedí. Jo, představa …

Tak je to další krok dopředu.

No, to nevím, jestli je to krok dopředu nebo dozadu. Představa toho, že se, a teď když odhlédnu od pana Babiše, že na ministerstvo životního prostředí přichází do okamžiku, než se jím stal, hlavní lobbista za chemický průmysl, předseda Svazu chemického průmyslu, je přece jako téměř nemyslitelné. Jo, to je jako na úrovni, jestli pořád máme pocit, že ty lobbisti mají bejt někde odděleně, a já nemám nic proti lobbistům, já myslím, že lobbisté zprostředkovávají názor jisté části společnosti a že úkolem politika je vždycky si poslechnout všechny ty skupiny, které tam mají nějaké zájmy, a pokusit se mezi nimi najít to nejspravedlivější řešení. Řešení, které …

Lobbista je přítel člověka, se říká.

No, lobbista je v podstatě člověk, který zprostředkovává názor nějaké zájmové skupiny. To je v pořádku. Jenom politici nesmějí se stát nástroji v rukou těch lobbistů. Ale to, že je slyší, to, že kdykoliv dělá cokoliv v právní oblasti, tak si poslechnu od soudců přes advokáty, notáře, až po exekutory, protože to jsou přece ty hlavní skupiny, které tam hrají roli. A má, stojí za to jako vědět, co si oni o tom myslí. A že člověk se nemá stát tím, že bude prosazovat zájmy jedné z těch skupin, ale hledat mezi nimi i nějaký kompromis.

Počkejte, takže jedno nebezpečí vidíte v těch, z téhle té ekonomické oblasti.

V té ekonomické oligarchizaci vidím obrovské nebezpečí, pro mě je teda obrovské nebezpečí celý, celé uskupení pana Babiše, celé ANO prostě …

No, ale v čem?

Představa toho, že …

Třeba kroky pana Stropnického teď na ministerstvu obrany mně přijdou velmi jako sympatické. Alespoň z toho, co říká.

Z toho, co říká, uvidíme, co bude dělat. To samozřejmě zatím pořádně nevíme, jestli je představa, že dojde k sloučení akvizic a vyzbrojování pod jednu osobu. A ještě se zdá pravděpodobné, že touto osobou bude někdo přímo blízký panu Babišovi. No, tak já říkám, že se ekonomický systém ministerstva obrany, který se dlouho snažil právě Alexandr Vondra nastavit tak, aby si tam aspoň ty jednotlivé uskupení konkurovaly a musely si aspoň v rámci nějak kontrolovat, tak pak teda říkám, že to je zase další z monopolizací moci na ministerstvu obrany, velmi nebezpečná, která může mít potenciálně velmi nebezpečné následky.

Ekonomické.

Ekonomické. No, samozřejmě, prostě pokud určíte jednu osobu, která zodpovídá …

A v čem ještě vidíte, v čem ještě vidíte to nebezpečí, to, že právě pan Babiš vstoupil do vysoké politiky a je ministrem financí?

Pan Babiš představuje jednoho z významných, nevím, jestli říkat správně oligarchů nebo ekonomických hráčů na české politické scéně.

Ekonomických hráčů zní líp.

Ekonomických hráčů. No, já myslím, že bohužel to už je právě na hranici oligarchie. A to v okamžiku, kdy koupil rozhodující tisk. Do té doby by sem byl ještě ochoten přiznávat, přiznávat pozici ekonomického hráče. V okamžiku, kdy koupil dvoje rozhodující pravicové, když to tak chceme nazvat, noviny, tak si myslím, že se stává mnohem více Berlusconim než normálním ekonomickým hráčem. A to je přece strašně nebezpečné. Taková koncentrace ekonomické, politické a mediální moci do jedněch rukou je nebývalá, nikdy jsme to tady nezažili. A nevím, co od toho můžeme očekávat, ale obávám se, že si těžko můžeme myslet, že to povede k dobrému.

Na druhou stranu ten argument, který říká občanům takové to, on už je dostatečně bohatý, on nejde do politiky krást, myslím tím pana Babiše, tak to taky jako nějak drží pohromadě, ten argument, ne?

Tak, možná, že ano. Ale pak je to představa, a vím, že tato představa pronásledovala zejména Karla Schwarzenberga v době jeho prezidentské kandidatury, on je už dostatečně bohatý, aby nemusel v politice krást, je to pěkné, mně se to líbí, já si myslím, že by bylo správné, aby v politice byli jenom bohatí lidé, kteří na tom nejsou tak, nejsou závislí. Na druhou stranu přece zločin nevzniká z nedostatku. Zločin vzniká z chtivosti. Není pravda, že většina lidí na světě krade proto, že má hlad. Kradou proto, že chtějí víc, než v tu chvíli mají. To je, to je prostě notorieta (známá skutečnost), která platí, a jestli je někdo hodně bohatý a bude chtít své bohatství ještě rozmnožit, tak ho přeci bude rozmnožovat v jiných úrovních a v jiných kategoriích než ti, kteří nejsou moc bohatí a chtějí své bohatství rozmnožit. V tom jako samotné bohatství ničemu nebrání, protože lidská hříšnost a lidská chtivost přece postihuje každého, i toho chudého, i toho bohatého.

Pane Bendo, na samý závěr, zbývá nám minuta, řekněte, když se teď Občanské demokratické straně tak úplně nedaří, napadá vás, že byste s tím seknul jednoduše?

Já jsem o tom strašně moc přemýšlel loni o prázdninách, jestli to mám úplně položit nebo nemám. Byl jsem rozhodnutý, že odcházím do advokacie. Pak jsem se nechal přesvědčit svým nejbližším okolím, že jsem řekl, ano, půjdu si vyzkoušet, půjdu na nevolitelné místo kandidátky a jestli mě tam ti lidé ještě chtějí, tak, spíš proto, abych jakoby neopustil tu ODS v těžkých dobách, tak tam vydržím.

No, a jste tam. A s jakým pocitem teď?

S pocitem strašného závazku vůči těm 5,5 tisícům lidí, kteří mě osobně přišli v Praze volit. Za ty tam jsem. Vůči těm se cítím zavázán. A vůči těm necítím fér to teď sbalit a říct doby jsou těžké, půjdu dělat radši něco jiného.

No, a nejde to tak samo, jako když jste byli u (vlády – nebylo tomu rozumět).

No, tak to samozřejmě, že nejde samo, ale já jsem zvyklý bojovat o pozici. Bojoval jsem o pozici před rokem 89, mnohokrát po roce 89, v ODS jsem mnohokrát byl v pozici, kdy mě všichni zesměšňovali a měli pocit, že to, co říkám, jsou hlouposti. Já nepotřebuju být na výsluní. To není a nikdy nebylo mojí touhou.

Tak, pěkná věta na závěr. Pane Bendo, mějte se moc hezky, děkujeme za to, že jste přišel na Frekvenci 1 a těšíme se na příště.

Já taky děkuju a zdravím všechny posluchače, na shledanou.

Rubriky
Komentáře a články Média

Co si myslet o státní službě

[Pravý břeh] Rozbíhá se (pokolikáté už?) další kolo diskusí o zákonu o státní službě. Jistě zajímavé téma, protože podstata je jasná a rozumná, nicméně ďábel bude skryt v detailu. Bohužel místo věcné debaty zatím největší emoce vyvolává otázka lustračního osvědčení pro jednoho ministra. Leč čas, kdy je strana v opozici, má být využíván spíše k formulování obecných postulátů než k vylepšování vládních návrhů. Chtěl bych se o jednu takovou úvahu pokusit, ať víme, z čeho při dalším projednávání vycházet.

Žijeme v podivném světě, kde jsme stále více pod palbou dvou extrémů. Jedním jsou nápady okamurovců a dalších na rozhodování pokud možno o všem na základě referend. Tedy bez ohledu na odbornost a vhled všechno rozhodují všichni. Druhým je podivný tlak byrokratů, evropských struktur, ale i mnohých „neziskovek“ (příkladem budiž lobbistická Rekonstrukce státu) na rozhodování všeho „odborníky“, tedy nikým nevolenými úředníky. Asi podle vzoru slavného britského seriálu „Jistě pane ministře“.

Obojí extrém je samozřejmě špatně. Slušný konzervativec hledá zlatou střední cestu, protože ví, že sebelepší nápady svět nevylepší a mohou být onou pověstnou cestou do pekel dlážděnou dobrými úmysly.

Je dobré, aby státní správa či státní služba byla nezávislá na volbách a občan mohl víceméně počítat, že stejný případ bude v různých časech rozhodován obdobně (to je také jeden z velkých požadavků na soudní soustavu, která nakonec správní rozhodování kontroluje). Proto je dobré, aby úředníci, kteří vykonávají státní správu a rozhodují ve správním řízení, byli vyměnitelní jen při zjevných chybách nebo excesech a ne podle libovůle vládnoucí garnitury.

Současně je ovšem nezbytné, aby ony koncepční kroky – zejména tedy příprava nových zákonů a předpisů, podle nichž se státní správa i občané řídí – byly pod vlivem výsledků voleb. Jinak volby nemají smysl a scvrknou se opravdu jen na boj o rozdělení ministerských křesel kandidujícím politikům. Ale smyslem voleb je, že si voliči vybírají mezi koncepty míry přerozdělování, úcty k tradicím, způsobu regulace jednotlivých oborů činnosti i zahraničně politické orientace. Proto by s novými volbami i s novými ministry měl vždy přicházet i tým, který bude na další volební období určovat, kam budou síly a pozornost v resortu upřeny.

A nyní už jsme u toho ďábla v detailu, jak přesně toto rozlišení na resortech udělat. Avšak shodneme-li se na principu, bude se nám hledat řešení detailu mnohem lépe. Podmínkou ovšem je, aby zákon o státní službě nezrušil smysl voleb.

Rubriky
Komentáře a články

Jak dál s ODS

Pozn. Předložený materiál považuji za pouhou úvahu k diskusi. Pro snazší orientaci v poměrně rozsáhlém textu se jej pokusím strukturovat do jednotlivých kapitol, aniž bych tím chtěl naznačit, že jde o vyčerpávající analýzu, projekt či odbornou práci.

1. Východiska

Nepochybně jsme utržili velmi krutou porážku. Můžeme dnes jen spekulovat, nakolik se na ní podepsaly naše vlastní chyby, bezprecedentní zásah policie a státních zástupců spojený s pádem Nečasovy vlády či dramatické odchody některých našich dávných či nedávných představitelů v čele s Václavem Klausem. Asi budeme každý mít podle míry svých zkušeností s kritikou od voličů i podle vlastního naturelu odlišný názor na jejich význam. Ale sporem o interpretaci volební prohry se nikam neposuneme.

1.1 Výhody

Na úvod chci shrnout výhody, které ODS stále ještě má. Chápu, že v tomto čase zpytování svědomí to může být i ve vnitrostranické diskusi poměrně nepopulární. Přesto nemohu dál rozvíjet své kritické úvahy, aniž bych definoval i silné stránky našeho současného postavení. Nehodlám vyjmenovat všechny, jen ty klíčové, které se přímo dotýkají mého dalšího přemýšlení. V následující analýze budu vycházet z toho, že:

  • ODS je demokratickou stranou s více než 20 tisíci členy. Máme hluboce zakořeněnou demokratickou strukturu, která, ač možná místy poraněna velrybáři a tajnými dohodami, vždy v celé naší historii byla schopna překvapit jak novináře, tak i účastníky oněch dohod. Nejsme stranou na jedno použití, nejsme marketingovým projektem. Osobně znám minimálně mnoho set našich členů – a zdaleka nejen pražských a nejen funkcionářů – a tento můj nemalý statistický vzorek mě přesvědčuje o tom, že členská základna nemizí, nerezignuje a že je naopak připravena převzít iniciativu i v časech zlých;
  • ODS je stranou spojovanou nejen s vládou Petra Nečase, ale i s vládami předchozími, především s ekonomickou transformací 90. let. Obojí nás mohlo v těchto volbách poškodit, přesto jsem si jist, že voličů spokojených s budováním naší demokracie a tržní ekonomiky je stále dost. Pokud jde o naši poslední vládu, věřím, že faktických úspěchů bylo o tolik více než programových, mediálních či osobních chyb, že se v průběhu několika let její pověst u přemýšlivých voličů napraví;
  • ODS je stranou, která již dvacet let má ve vínku základní teze (zastupitelská demokracie, svoboda, právo na soukromí a majetek), které jako samozřejmé ani příliš nedeklarovala, ale které jsou přesto dnes dramaticky zpochybňovány. Čím více se stanou předmětem sporu, tím lépe pro nás – budeme opět nositeli programu, který už není samozřejmý;
  • ODS je stranou, která se poprvé prezentovala pod heslem Nový vítr do starých struktur. Pochopitelně je toto heslo po dvaceti letech zneužitelné i proti nám, nicméně étos odmítání ať již jasných bolševiků typu pohlavárů KSČM či agentů StB (do jisté míry proti našemu otci-zakladateli), nebo jejich skrytých výhonků typu diktátorských ekologistů či NGOistů (ve shodě s otcem-zakladatelem) je nám vlastní.

1.2 Problémy

Navzdory zmíněným výhodám dominovaly v těchto volbách očividně naše problémy. Osobně jsem zaregistroval tři hlavní výhrady, které jsem slyšel přímo od voličů během kampaně. Neřadím je podle důležitosti, ale podle toho, jak se s nimi můžeme vyrovnávat.

1. Trest za vaše chyby a hříchy.

2. Neexistence jasného lídra, chybějící jednotný tah na branku.

3. Není proč vás volit, už nezastupujete žádnou voličskou skupinu, zabýváte se jen sami sebou.

I povolební průzkumy ukazují, že nejsilnější motivací, proč nás volit, bylo „volil jsem je vždycky“. To je pěkné, ale dává nám to necelých 8 %, což je pro stranu s naší ambicí velmi málo.

2. Odpovědi na problémy

Nabízí se otázka, co s tím. Soustředíme-li se pouze na tři výše zmíněné výhrady, lze odpovědět následovně:

2.1 Hříchy a chyby

Hříchy a chyby jsou dnes už proaktivně neřešitelné, musíme počkat, jestli nám voliči časem odpustí. Porážek zákulisních hráčů i omluv za minulé chyby už bylo tolik, že jsou dnes už kontraproduktivní. Nemůžeme přestat v očistě ODS tam, kde je to zapotřebí, ale musíme zapomenout na to, že proklamovaná očista může být tématem.  Věřme, že čas léčí rány a že se k nám po čase na trestné lavici náš volič zase vrátí (navíc lze předpokládat, že voliči brzy uvidí, že ani ony nové a čisté strany nejsou složeny z andělů). Zde je tedy receptem pouze důsledná budoucí důvěryhodnost a trpělivost.

2.2 Vedení strany, její vystupování navenek

Systémové řešení problému s čitelným a věrohodným vedením ODS budeme řešit změnou stanov ve věci výkonné rady. Žádná změna však není samospasitelná a neobejde se bez toho nejzákladnějšího: mnohem větší loajality všech reprezentantů, ale i členů ODS. Ať již nás v budoucích měsících a letech povede kdokoli, musíme se naučit, že respektujeme svého šerifa, neboť s ním rosteme i padáme. Typickou ukázkou byla loňská zima, kdy po sérii pochybovačných článků našich místopředsedů spadly naše preference až na 8 %, aby v okamžiku, kdy tyto články ustaly, vystoupaly zpět na 13 % (a pak – možná i proto – přišel Ištván). Musíme se znovu vrátit k zásadě, že špinavé prádlo se pere doma. Hádejme se, diskutujme, hlasujme. Ale když je odhlasováno, tak si jeden každý dejme bobříka mlčení a prosazujme většinou přijatý postup. Není možné si pořád nahánět osobní popularitu na úkor ostatních: já jsem ten lepší, programově poctivější, čestnější, čistší než zbytek. Výsledkem je vždy pokles celku. Není náhodou, že ve volbách teď uspěly strany jednoho vůdce a rozhádané strany v nich fatálně tratily. Voliči na vnitřní hádky nejsou zvědavi, zajímá je výkon, ne spor. Bez toho, abychom toto všichni přijali za své a začali se tím řídit (ale také trestat ty, kteří tak nečiní!), nemáme šanci.

2.3 Nemáme žádnou cílovou skupinu

Tento problém je samozřejmě nejsložitější, protože vyžaduje jak naše rozhodnutí kudy dál, tak slušný intelektuální výkon. Je nutné se zaměřit na aktualizaci našeho volebního programu, stejně jako na taktické i strategické plánování, a to vše s ohledem na naše ideové směřování a na naše voliče. Pro nejbližší chvíle – pracovně řekněme krátkodobý plán, jejž může posvětit kongres – se musíme pokorně soustředit na stabilizaci našeho volebního potenciálu tak, aby propříště neexistovala možnost našeho volebního propadu pod pětiprocentní hranici. Nezní to dobře, ale kdo nyní bude vykřikovat o návratu k dvaceti či pětatřiceti procentům, lže si do kapsy.

Musíme se na naše kroky přestat dívat starou „nováckou“ optikou „Co tomu řekne bába Dymáková“. Budeme minimálně několik let v opozici, proto je třeba dočasně zapomenout na naše (dříve obdivuhodné) postoje typu „Co si počne poslední babička“, „Jak sladit populistický názor ODA (lidovců, Zelených, Věcí veřejných) s naším programem“ atd. Nic takového nás dlouho trápit nebude, pojďme tedy jasně definovat své voliče a pro ně cizelovat program!

3. Návrh plánu

Tuto část své úvahy si také dovolím rozčlenit na tři části:

  • kam se strategicky ubírat;
  • jak neopakovat personální chyby;
  • s jakým programem.

3.1 Strategická rozvaha

Musíme se konečně přestat zabývat sami sebou. Boj o očistu ODS byl úspěšný a nepochybně důležitý, ale dnes už ho musíme opustit, přinejmenším jako téma. Všichni, kdo s námi jdou jen pro osobní prospěch, brzy odpadnou zcela přirozeně, protože už nemáme podíl na moci a tudíž ani na zdrojích. Není od věci s těmi zbylými místními kmotříčky definitivně zatočit, ale už je to záležitost nemoderní a neprodejná. Je-li to třeba, dodělejme to, ale nesmí to být naše téma.

Především bychom si měli otevřeně přiznat, jaké je naše současné postavení v politickém spektru. Byli jsme obráni až na kost z obou stran, zprava i ze středu. Zároveň se ale pořád domnívám, že napravo od nás není žádná relevantní politická síla. Machovi Svobodní sice hodně posílili, ale ještě nejsou zásadně vidět. Ve středu je naopak maximálně přeplněno. Brousí tam TOPka, ANO i lidovci. Soustřeďme se proto teď na stabilizaci našeho pravého boku a pak se případně vydejme znovu do centra, až začnou odpadávat voliči těchto stran, opět jako obvykle zklamaní jejich výkonem.

Zabezpečení našeho pravého boku předpokládá v první řadě znovuobsazení ideových pozic, které na nás dobyli Svobodní, a znovuzískání jejich voličů. Zde se nabízí cesta „mírová“ – tedy nějaká forma programové nebo později možná i personální kooperace, nebo naopak cesta konfrontační, tedy programově je s použitím výhody naší účasti ve Sněmovně opět marginalizovat. Obojí je možné a záleží jen na příštím vedení, jakou cestu zvolí.

Stejně tak musíme vědět, že nám v tuto chvíli zůstalo jen naprosto konzervativní (ne nutně ideově, možná lépe řečeno tradiční) voličstvo, které nás má spojené s celou érou úspěchů předchozích dekád, které v žádném případě nesmíme zklamat nějakými programovými excesy. Přinejmenším ve střednědobém horizontu se musíme jednoznačně vymezit jako menšinová strana, zapomenout na „rozkračování“ do středu a soustředit se na 15 – 20 % liberálně-konzervativních jasně nesocialistických voličů. Nyní není možné ani vhodné pokoušet se zalíbit čtenářům Respektu. Ta chvíle třeba jednou přijde, ale nepokoušejme se rozkračovat, dokud jsme jednou nohou v hrobě a druhou na šlupce od banánu.

3.2 Personálie

Není předmětem mého textu, kdo bude nebo nebude zvolen do čela ODS. Jsem dalek toho, abych v programovém dokumentu kopal za Petra či Pavla. Shrnu zde však výše řečené a přidám jednu praktickou radu.

Skončila doba vyrovnávání se s „kmotry“. Ne že by nebyli různí zákulisní hráči, ne že by nás nepoškodili, ale to hlavní, co nás poškodilo, byla příliš otevřená a zveličovaná řeč o nich. Tak či onak je toto téma již dílem neaktuální – s řadou divných hráčů jsme si poradili –, dílem nemódní a nezajímavé. Pojďme ho vrátit tam, kam patří, tedy především do čistě vnitrostranických mechanismů. Kdo je místně podezřelý či nepopulární, asi už nepatří na jakoukoli kandidátku. Držme to tak, už z toho nedělejme klíčové politické téma!

Zároveň bych na základě analýzy těchto voleb doporučil, abychom už neopakovali onu chybu s tzv. starostenským populismem: Tyto volby ukázaly více než zřetelně, že komunálně úspěšní politici zklamali! Ponechme stranou naše renegáty z hnutí Hlavu vzhůru, jež jen v Praze masivně prodávaly tváře tří starostů velkých městských částí a dalších komunálních politiků a dopadli, jak dopadli. Ani naši (ale ani jiných stran) rádoby oblíbení starostenští kandidáti žádnou díru do světa neudělali. Buď jsou oblíbení jen místně, nebo je naopak voliči mají rádi tolik, že je nehodlají z radnice pustit. Až na absolutní výjimky, jako je pan Hanzlík v Radotíně nebo pan Adamec na Hradecku, nepřinesli ani dramaticky větší zisky ve svých obcích, ani dostatek preferenčních hlasů pro sebe samé. Tento malinký pokus o populismus, o nějž jsme se pokusili, skončil alespoň u našich kmenových voličů fiaskem. Naši zbylí voliči cítí – a možná jsme i pár váhajících sehnali –, že na celostátní úroveň mají kandidovat politici s celostátním přesahem. Zapomeňme na populistické experimenty.

Naopak úkolem do budoucích let bude vytvořit našim komunálním politikům takovou celostátní pozici ODS, aby těm úspěšným nebyla přítěží, ale spíše pomocí nejen v jejich každodenním výkonu funkce, ale i v obhajobě mandátu či v kroku o stupeň výš. Je jasné, že klíčovou hodnotou je pro nás dnes členská základna, reprezentovaná nyní zejména úspěšnými komunálními politiky. Umělá gesta „Jsi úspěšný starosta, pojď nám pomoci sehnat hlasy do Parlamentu“ však očividně nefungují. Překračují totiž mnoho článků stranické práce, na něž se musíme opět orientovat.

3.3 Program

Jako programové východisko doporučuji čtyři Poděbradské artikuly, které byly rozumným a přitom jednoduchým sdělením. Zjevně nás rychlost a tlak, pod nímž byly sepsány, vedly k úsporným formulacím, které přetrvaly i nepřízeň času. Pokud si je dnes přečteme a vypustíme-li konkrétní opatření, mimochodem povětšinou naplněná, tak můžeme plynule navázat. Nemá cenu před kongresem, který má určit další směřování, vypočítávat jednotlivé agendy, kterými budou artikuly naplňovány. To bude úkolem až nového vedení, resortních mluvčích a našich parlamentních klubů. Nyní si stačí stanovit, kde stojíme a jaké principy hájíme.

Pro úplnost připomínám Artikuly:

  • soukromí je nedotknutelné;
  • levný stát;
  • nezadlužená budoucnost;
  • solidarita zodpovědných.

K jasnému východisku Poděbradských artikulů však navrhuji přidat ještě další tři artikuly. Pro nás uvnitř možná vypadají samozřejmě a ODS je vždy hájila, ale v dnešním prostoru a čase je asi musíme (na rozdíl od roku 1998) i přes jejich samozřejmost vzít jako součást naší identity a našeho odlišení od zbytku politického spektra.

První bych pracovně nazval „Národní zájmy v globálním světě“. (Bylo k tomu již vytvořeno mnoho rozumných materiálů pro různé volby, takže lze jen čerpat a aktualizovat.) Skutečnost, že jsme národním státem a máme také své zájmy, se stává nesamozřejmou. Žijeme pod obrovským tlakem globalizovaného světa, ať už se jedná o Evropskou unii, OSN, konkurenci rychle se rozvíjejících států či ruské expanzivní choutky v podobě ekonomické dominance. Ve všech těchto oblastech musíme zdůrazňovat, že naši předci a prapředci vydupali Českou republiku jako samostatný subjekt a že za to mnohdy zaplatili velmi vysokou cenu. Už vůči nim jsme povinováni ji udržet jako suverénní útvar a nedopustit její nové porobení jakoukoliv cestou. Všechny úvahy o tom, že si vládnout neumíme a že pro nás je lepší, aby nám vládl někdo zvenčí, jsou arogantním podceňováním schopností našich občanů, jakkoliv o nich po volbách možná někteří pochybujeme.

Druhý, respektive šestý článek nazývám „Zastupitelská demokracie založená na soutěži politických stran“. Zase pro každého ódéesáka samozřejmost, kterou by asi nikoho nenapadlo zmiňovat, kdyby nedošlo k událostem posledních voleb. Je pro nás klíčové pokusit se obhájit model zastupitelské demokracie s jasným mandátem na určitou dobu, ze kterého jsou po uplynutí této doby skládány účty. Pro demokracii jako takovou, jejímiž jsme jedni z posledních obhájců, je nutné bránit se všem nápadům na přímou demokracii či odvolatelnost politiků, pokud se zrovna znelíbí. Pokud by se Česká republika vydala touto cestou, pak už nikdy nepřijmeme žádné dlouhodobější či nepopulární opatření. To je cesta do naprosté stagnace, kdy se každá politická reprezentace bude snažit jen zalíbit hlavnímu proudu. A s ohledem na fakt, nakolik je mainstream ovlivňován sdělovacími prostředky a k jakým vlastnickým změnám v médiích v posledních letech dochází, pak jde opravdu o oligarchizaci systému, která nemá obdoby.

Stejně tak musíme obhájit systém politických stran jako zprostředkujícího mechanismu mezi společností a jejími představiteli.

Každý z nás víme, jak jsou politické strany složitým a zranitelným mechanismem. Současně ovšem víme, že nic lepšího dosud ve světě nebylo vymyšleno. Politické strany jsou jedinou cestou, jak zprostředkovat spojení mezi jednotlivými úrovněmi volených veřejných orgánů na bázi společně sdílených zásad. Současně jsou jedinou možností, jak hájit dlouhodobé programy a představy, neboť ony nepředstavují nejen personální, ale i programovou trvalost. Snažme se je i po zkušenosti ODS s jejími zákulisními hráči posilovat, ale nevzdávejme boj o jejich smysl pro správu věcí veřejných. Nad to se ještě sluší dodat nesamozřejmou věc, že je konkurenčně velmi nefér, pokud mají politické strany velmi regulované podnikání i přijímání darů a proti nim ve stejné soutěži čím dál častěji vystupují oligarchové, kteří mohou libovolně využívat zdroje z jiných oblastí podnikání.

Posledním artikulem, který sice Poděbrady obsahují, ale ne s důrazem, který bych mu chtěl v nové situaci dát, je „Politika jako služba“. Opět možná něco, co působí už skoro jako klišé, ale možná jsme se právě tomuto základnímu předpokladu politiky z hlediska voličstva nejvíce zpronevěřili. Příliš často jsme budili pocit, že politika je jen kolbištěm různých více či méně privátních zájmů, nikoli primárně a především správy věcí veřejných pro blaho země a jejích občanů. Musíme do politiky vrátit důraz na program a hodnoty, které považujeme za správné a ve výsledku přínosné pro všechny. Jen tak máme šanci uspět proti oligarchům, kteří se mnohdy ani netají tím, že si přicházejí ošetřit své partikulární potřeby. Neznamená to, že budeme prosazovat politiku jako neplacenou zájmovou činnost, kterou si mohou dovolit jen bohatí nebo ti, které platí nějaký zákulisní hráč. Konečným zájmem a cílem skutečné politiky by vždy měla být opravdu dobrá správa věcí veřejných a my k ní takto vždy znovu přistupujme.

Je-li řeč o politice jako o službě, je pro pravicový program třeba zmínit i tzv. princip subsidiarity, který se prolíná s mnoha našimi artikuly. Opět je tak vágní a samozřejmý, že ho vlastně ignorujeme. Osobně ten termín nemám rád, nicméně na něj nesmíme zapomenout. Jde o zlaté pravidlo, aby se politici – a zejména úředníci – nesnažili uzurpovat od nižších složek více moci, než jim přísluší.

To, co mohou jednotlivci či společenství provést z vlastní iniciativy a vlastním přičiněním, se nemá přenášet na stát. Každý státní zásah má přinášet pomoc jednotlivým složkám společnosti, nikdy je však nemá ničit a pohlcovat. Na základě této zásady všechny společnosti vyššího řádu musí zaujímat vůči nižším společnostem postoj služby, tedy ochrany, podpory a rozvíjení. Iniciativa, svoboda a odpovědnost menších společenských útvarů (jednotlivce, rodiny, skupiny, spolku…) nesmí být potlačována. Každá osoba, rodina a zprostředkující složka společnosti má něco originálního, co může nabídnout celé společnosti. Zkušenost dokládá, že popření subsidiarity nebo její omezování ve jménu demokratizace nebo rovnosti všech členů společnosti omezuje, a někdy dokonce popírá ducha svobody a iniciativy.

Apriorní nedůvěra k nižším článkům společnosti (rodiny, škola, nemocnice, radnice) se naopak dostáváme stále výše, až nakonec – všude se najdou chybující lidé – někteří skeptici nevěří ani vlastnímu státu a přemýšlejí o přesunutí pravomocí někam do nadoblačných výšin, třeba směrem k EU či OSN. Toto uvažování nesmíme připustit.

Na závěr bych se pokusil znovu shrnout zásady, které bych viděl jako klíč k obnově ODS a jejího vlivu v české a moravské společnosti. Protože mi jich nakonec vyšlo 7, stejně jako je klíčů či klíčníků od korunovačních klenotů, a protože už Poděbradské artikuly se definovaly jako jedny klíče pro mnoho dveří, navrhuji název

Sedm univerzálních klíčů ODS:

1. nedotknutelné soukromí;

2. levný stát;

3. nezadlužená budoucnost;

4. solidarita zodpovědných;

5. národní zájmy v globálním světě;

6. zastupitelská demokracie založená na soutěži politických stran;

7. politika jako služba občanům.

 

Jak dál s ODS – dokument ve formátu PDF ke stažení.

 

Rubriky
Aktuality - volby 2013 Komentáře a články

Tři důvody proč nevolit Andreje Babiše

Nikdo není nepopsaný list papíru. Ani Andrej Babiš, sám sebe vydávající za spasitele české politiky. Co o něm vlastně víme, kromě toho, že je úspěšným miliardářem?

Babiš kolaborující

Babiš byl mnoholetým agentem Státní bezpečnosti. Jeho svazek byl ale skartován (což mimochodem svědčí o tom, že byl až do poslední chvíle aktivním tajným spolupracovníkem, neboť právě „živé“ svazky se ničily jako první, ostatní už StB uklidit nestihla), proto Andrej Babiš této kapitoly svého života nebojí a se slovenským Ústavem paměti národa se dokonce rozhodl soudit o své dobré jméno. Mohl se očistit ještě před volbami, ale o svém vítězství na poslední chvíli zapochyboval a raději rozdával koblihy v pražském metru, než aby odjel k soudu na Slovensko. Proč asi? Podle všeho dostal signál, že se v ostatních svazcích přece jen něco průkazného našlo.

Po dvaceti letech se možná mnohým jeví směšné zabývat se otázkou, jak se kdo choval za normalizace, zda byl členem Komunistické strany nebo spolupracoval se Státní bezpečností. Ale z druhé strany: co jiného než chování v mezní situaci o nás a našem charakteru svědčí více a lépe? Vlastizrádná kolaborace se zločineckou organizací, plnící vůli okupantů, nepochybně vypovídá o ochotě člověka zaprodat svoji duši ďáblu za materiální výhody, o jeho schopnosti vnitřně si obhájit jakoukoliv levotu, pokud mu přinese osobní výhody. A to pro vrcholného politika, jako představitelé mocenské elity, jistě není dobré vysvědčení. Proto jsme již začátkem devadesátých let přijali lustrační zákon.

A Babišova sebereflexe? U bolševiků byl, protože mu to poradila maminka, spolupráci se Státní bezpečností tvrdošíjně popírá.

→ Čtěte také: Nové důkazy: našly se záznamy o Babišových hlášeních StB

Babiš podnikající

Většina Babišova veřejně známého podnikání se neodehrává na volném trhu ve férovém konkurenčním prostředí. Naopak jeho doménou je trh regulovaný a státem dotovaný. Jako ryba ve vodě se cítí tam, kde je možno přisávat se na státní dotace, zdroje, kde mu k zisku majetků pomáhá leštění klik a kamarádíčkování se s politiky. Je přímo prototypem těch podnikatelů, kteří jsou dnes podle představ široké veřejnosti zodpovědni za všechny nešvary v naší zemi: kmotrů, šíbrů žijících v polosvětě mezi politikou a byznysem, lidí, kteří si umějí vydělávat zejména z peněz daňových poplatníků.

Obecně nemám nic proti tomu, že si někdo vydělává na státních dotacích: to je problém státu, pokud takové dotace poskytuje (a je to chyba nás – politiků). Ale dojímá mě krátkozrakost a neuvěřitelně naivní představy těch spoluobčanů, kteří unisono opakují, že nebude krást jako ostatní politici, protože je miliardář. Možná nepotřebuje cinknout tu či onu zakázku. Ale jakékoliv zvýšení dotací v zemědělství nebo v některých segmentech obnovitelných zdrojů mu přináší ne milióny, ale minimálně desítky či stovky milionů zisku. A proč by si jako budoucí vrcholný politik vypouštěl vlastní rybník?

Stát je třeba řídit jako firmu

Stát nikdy nemůže fungovat jako firma, protože jeho úkoly jsou jiné. Z hlediska Babišovy podnikatelské praxe to má ale jeden pikantní háček. Podle mých informací neumí s žádnými firmami normálně spolupracovat a vždy jen směřuje k jejich pohlcení. Znám mnohé, kteří se dnes už bojí o tom mluvit. Ale je zřejmým faktem, že komu „pomohl“, toho posléze levně koupil. Chceme toto riskovat i s Českou republikou?

Babiš nastupuje do voleb nikoli v čele strany, ale hnutí. Strany již jen svou demokratickou strukturou, členskou základnou, svou minulostí a touhou po budoucnosti garantují jistou pevnost názorů a konzistentnost postojů. Narychlo shůry vytvořená hnutí negarantují vůbec nic. Jak jsme viděli po minulých volbách, Věci veřejné mohly měnit názor každý den, protože se nikomu nemusely zodpovídat. Velké strany mají s každým ústupkem koaličním partnerům problémy, protože ho obtížně obhajují před svou členskou základnou, což dokonce někdy může vést až k jejich sebedestrukci. Hnutí mohou měnit názor podle toho, jak se jejich lídr vyspí. A rána mohou být smutnější než večer.

Rubriky
Aktuality - volby 2013 Komentáře a články

Jak jsem se nemýlil v politice

Každý z nás se občas mýlí. Lékař udělá špatnou diagnózu, burzovní makléř vsadí na špatnou investici… Mýlit se je lidské. Pan prezident Zeman dokonce vydal celou knihu Jak jsem se mýlil v politice. Fakticky jí chtěl ale jen říci, že on osobně je neomylný.

To já o sobě rozhodně netvrdím. V politice jsem ale už dlouho a za ta léta jsem se snad i něčemu naučil: součástí mé politické práce je pokud možno neomylně rozpoznat, co ta či ona změna zákona přinese a k čemu může dovést.

Navzdory názorům veřejnosti a tlaku médií jsem ve Sněmovně opakovaně hlásal, že přímá volba prezidenta může vést k zásadnímu rozkolísání moci ve státě a ke snaze o úplné překreslení celého demokratického systému. Nejednou jsem říkal, že se velmi snadno může stát, že přímo zvolený prezident tu „žvanírnu“ na Malé Straně za potlesku občanů rozežene a bude chtít vládnout po svém. Musím ovšem zcela sebekriticky přiznat, že jsem posléze podlehl tlaku koaličních partnerů a přímou volbu podpořil. Pokládám to za svoji velkou chybu.

Přečtěte si: Projev ve sněmovně k přímé volbě prezidenta (22. 9. 2010)

Stejně tak jsem opakovaně varoval před zcela nekontrolovatelnou mocí státního zastupitelství. Vždy jsem trval na tom, že se zvyšující se mocí se musí pojit také zvýšená odpovědnost. Má-li mít kdokoli v zemi pravomoc druhému zcela převrátit život a z bezúhonného občana učinit vyvrhela, pak musí jednoznačně odpovídat za své případné chyby. Bohužel i tady jsme tak dlouho podléhali módní vlně, že je třeba všechny bohaté podnikatele a pokud možno i nějaké ty „hnusné“ politiky stíhat, až jsme dospěli k absurdnímu zásahu na Úřadu vlády a pádu premiéra Petra Nečase. A to všechno bez jakéhokoli obvinění za nějakou významnou korupční činnost.

Přečtěte si: Rovnováha moci a odpovědnosti (6. 8. 2012)

Poukazuji na dva příklady, před nimiž jsem varoval, ale nedokázal jim zabránit. Jejich spojením jsme dnes svědky naprosté dominance prezidenta a státních zástupců nad státem a závažného rozkladu politiky jako takové.

Vidím ovšem další pokračování této hry, které mě naplňuje snad ještě většími obavami. Je evidentní, že cílem Miloše Zemana je ovládnout levicovou část politického spektra a diktovat tudy budoucí vývoj. Bohužel vše nasvědčuje tomu, že na pravé straně spektra má tentýž záměr Václav Klaus (netvrdím, že oba pánové pracují ve shodě, i když některé indicie tomu napovídají). Jeho podpora směšnému slepenci zvanému Hlavu vzhůru, složenému z nacionalistické kandidátky komunistů, jejích přívrženců a poslušných loutek bývalých zákulisních hráčů ODS, se zdá nepochopitelná i pro tradiční podporovatele Václava Klause, mezi něž se počítám. Václav Klaus ale většinou přesně ví, co a proč dělá. Možná, že cílem není dostat do Sněmovny pár podivných figurek, ale „jen“ rozložit pravici na atomy. Žádné sjednocující se pramínky, ale pravý opak, co nejvíce samostatně kandidujících subjektů a co největší oslabení ODS. Výroky o mezivolbách, které ho absolutně nezajímají a v nichž není žádné zásadní téma, dostávají v tomto světle najednou úplně jiný smysl.

Spojme to se zprávami od současného prezidenta. Svým ministrům slibuje vládnutí minimálně do dubna, neboť podmínky pro sestavení nové vlády nastaví tak přísně, že je nedokáže nikdo splnit. Oba zmínění pánové už v minulosti prokázali, že umí své kroky koordinovat. Není skutečným cílem znovu přenastavit politický systém k obrazu svému? A nebudou náhodou předčasné volby s opět novými subjekty znovu příští rok na podzim? Neblížíme se opakování opoziční smlouvy v novém provedení?

Jak rád bych se tentokrát mýlil.

Rubriky
Média

Daňovou progresi odmítám!

Exposlanec a bývalý předseda poslaneckého klubu ODS Marek Benda prý rozhodně nehází flintu do žita. „Já jsem absolutní optimista, myslím si, že volební výsledek bude velmi dobrý, v Praze se určitě budeme pohybovat kolem dvaceti procent, celostátně budeme spíš na patnácti procentech,“ neobává se politik, že by hlasy ODS přebralo „hnutí jednoho muže“, miliardáře Andreje Babiše. A v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz objasnil, za jakých podmínek si dokáže představit velkou koalici ODS a ČSSD.

Volební lídryně ODS a Prahy Miroslava Němcová prohlásila, že pro ODS je naprosto nepřijatelná spolupráce s politickými subjekty Úsvit, ANO, Hlavu vzhůru! a SPOZ, protože je považuje za nesystémové subjekty, které rozleptávají politický systém. Souhlasíte s tímto hodnocením?
Domnívám se, že to, co řekla Mirka Němcová, je naprosto pravda. Jestli se chceme bavit o nějakém stranickém systému, u subjektů, o kterých mluvila, není vůbec jasné kromě kultu osobnosti, co je spojuje.

Takže jsou to takové strany jednoho muže nebo ženy?
Ano, strany jednoho muže či ženy. Strany určené k tomu, aby úspěšný podnikatel nebo v minulosti úspěšný politik jako Miloš Zeman se dostali na místo, jaké si představují. O jejich programu, o tom, jak se budou chovat, nevíme vůbec nic. Naše zkušenosti z tohoto volebního období s Věcmi veřejnými a jejich postupným rozpadáváním byly opravdu velmi tristní.

Kdo vám připadá jako případný partner ke spolupráci, i když v této situaci asi nelze mluvit o vládním koaličním partnerovi, ale spíš o partnerovi v řadách opozice, s kterým byste mohli ladit společná stanoviska proti případné levicové vládě? Zůstává jen TOP 09, nebo vidíte i nějakou jinou možnost?
Já bych rozhodně neházel flintu do žita. To je první věc. Uvidíme po volbách, jestli budeme v opozici nebo kdo bude ve vládní koalici. Samozřejmě že relativně přirozeným partnerem je TOP 09, přirozeným partnerem je KDU-ČSL, pokud se dostane do sněmovny, partnerem, s kterým máme nějaké zkušenosti, i když ne vždycky úplně dobré, je potenciálně Strana zelených. I Svobodní, určitě se s nimi známe, určitě se s nimi v řadě věcí shodujeme.

Co si myslíte o průzkumech volebních preferencí politických stran? Podle STEM jste v této chvíli na třetím místě, dokonce mírně posilujete, jiné průzkumy vás řadí až na páté místo za ČSSD, komunisty, TOP 09 a ANO.
Já myslím, že průzkumy ukazují jedno, politická situace je velmi nejasná a voliči jsou v mnoha případech ještě nerozhodnutí.

Věříte, že se vám podaří ve vždy pravicové Praze, kde máte silnou kandidátku v čele s Miroslavou Němcovou, dosáhnout slušného výsledku, třeba patnácti procent hlasů?
Já jsem absolutní optimista, myslím si, že ten výsledek bude velmi dobrý. V Praze se určitě budeme pohybovat kolem dvaceti procent a celostátně budeme spíš na patnácti procentech. Naším cílem není být osmiprocentní stranou, naším cílem je být vážnou protiváhou sociální demokracii a levici jako celku. To je náš jednoznačný cíl a myslím, že o tom voliče přesvědčíme.

Opravdu si myslíte, že takový volební výsledek ODS je v současné době reálný?
Ano, pokládám ho za reálný.

Hovoří se o tom, že ODS po vzoru německých konzervativců CDU-CSU, kteří vsadili na tvář Angely Merkelové, zaměří volební kampaň víc na osobnost Miroslavy Němcové, která se těší důvěře veřejnosti. Je to tak?
Paní Němcová je lídrem pražské kandidátky, nepochybně ji využijeme.

Podobných podnikatelských projektů, jako je ANO miliardáře Andreje Babiše, se objevilo v Evropě víc. Naposledy strana rakousko-kanadského byznysmena Franka Stronacha  uspěla o víkendových sněmovních volbách v Rakousku s necelými šesti procenty hlasů. Myslíte si, že se i u nás podaří Babišovu hnutí vstoupit do Parlamentu?
Já nejsem prognostik, prognózy ať dělají jiní. Já se snažím, abychom my uspěli. Jestli se Babišovu hnutí podaří nebo nepodaří uspět, to uvidíme, já jeho hnutí pokládám za nesmírně problematické, protože hnutí založené na jednom muži je vždycky problém. Ale jak voliči ohodnotí Babišovu minulost a jeho podnikání, prognózovat nebudu.

Ale neobáváte se, že vám toto hnutí může odlákat bývalé voliče? Podle některých průzkumů ODS opouští kolem sedmi set tisíc voličů, kteří jí v minulých volbách dali hlas, přecházejí zčásti k TOP 09, zčásti právě k Babišovu hnutí. Například zarytý příznivec ODS, majitel firmy Jablotron Dalibor Dědek v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz potvrdil, že ODS už volit nebude a podpoří pana Babiše. Nemůže se podobně zachovat víc podnikatelů?
Já jsem ještě žádného živého voliče pana Babiše osobně neviděl. Ale mnozí mi vyprávějí, že takoví lidé existují, právě z těch středně podnikatelských kruhů. Ale mně se k tomu ještě nikdy nikdo nepřiznal.

Politika bývalé koaliční vlády ODS, TOP 09 a LIDEM příliš podnikatelům a živnostníkům nepřála. Teď znovu říkáte, že chcete ponechat DPH na 15 a 21 procentech, že nebudete škodit živnostníkům. Co chcete udělat pro to, aby vám uvěřili, když v minulém volebním období ODS porušila svůj slib, že nebude zvyšovat daně, a pak zvedla sazby DPH?
Sazby DPH jsme zvedli, to je pravda, na druhou stranu jsme vždycky říkali, že daně je třeba přesouvat z daní přímých na daně nepřímé, to znamená na zdaňování spotřeby. Tím jsme se nikdy netajili a myslím si, že i v této vládní koalici, když si vzpomeneme, kolikrát vymýšlel pan Kalousek dodatečné zdanění živnostníků, snižování paušálů a další věci, jsme minimálně živnostníky uhájili proti všem takovým nápadům. Já věřím, že si to nakonec uvědomí a že se to u voleb promítne.

Zachovali byste se v budoucnu ve vládní koalici jinak, kdyby zase někdo z koaličních partnerů přišel s nápadem, který by byl v rozporu s vaším vlastním programem týkajícím se podnikatelů a živnostníků?
Vládní koalice je vždycky o nějakém kompromisu. Ale kromě DPH jsme živnostníky v minulém volebním období nějak dramaticky nepoškodili. A co jim hrozilo a hrozí do budoucna při všech těch výrocích z řad sociální demokracie, že jsou to paraziti, je mnohem nebezpečnější než zvednutí DPH, které jsme provedli.

Zvýšení jakýchkoli přímých daní je pro vás tedy tabu. Nepodpořili byste ani progresivní zdanění příjmů, které prosazují sociální demokraté?
Progresi zdanění zásadně odmítáme.

Ve volebním programu máte opět slučování ministerských resortů. I když se to pravidelně opakuje ve vašich programech od roku 2003, zatím k tomu nedošlo, asi i kvůli koaličnímu vládnutí, aby každá strana mohla dostat určitý počet křesel. Není to jen nesplnitelný slib, nebo věříte, že byste to už dokázali prosadit?
Minulá vláda jedno ministerstvo – informatiky – zrušila, Nečasova vláda na to byla připravena. Vážně jsme chystali, a mělo to být do řádných voleb hotové, sloučit ministerstva dopravy a průmyslu a obchodu a zrušit Ministerstvo pro místní rozvoj. Bohužel se to z časových důvodů a kvůli rozpadu vlády už nepodařilo, ale chceme to určitě dokončit.

Nestihli jste dokončit víc věcí, protože po rezignaci premiéra Petra Nečase odmítl prezident Miloš Zeman jmenovat Miroslavu Němcovou premiérkou, i když v té době měly strany původní vládní koalice ve sněmovně “stojedničkovou” většinu. Kritizovali jste postup prezidenta, když si vytvořil vládu ze svých podporovatelů a kamarádů, TOP 09 dokonce připravila změnu Ústavy na omezení prezidentských pravomocí. Byla by ODS pro takovou úpravu?
Já jsem sám za sebe strašně opatrný na to, aby se každá krize v zemi řešila změnou Ústavy. Už jsme na to takhle jednou naskočili v případě přímé volby prezidenta. Já už jsem v minulosti navrhoval některé změny, které by mi přišly rozumné a které by měly stabilizovat vládní systém, ať už to byl kancléřský systém, tedy aby současně k nedůvěře vládě byl navržen nový premiér, to jsou myslím dílčí změny, které se v Ústavě dají dělat a které by měly stabilizovat systém jako celek. Ale abych proto, že Miloš Zeman si s Ústavou a ústavními zvyklostmi pohrává, jak chce, honem měnil pravomoci prezidenta, na to jsem trochu opatrný.

Ale mluví se o tom, že by Ústava nějaké změny stejně potřebovala.
O tom už se mluví dvacet let. Já bych to nepřeceňoval. Pokud bude dostatečně silný a sebevědomý Parlament, respektive Poslanecké sněmovna, ve které budou strany, které jsou zastánci systému, a ne zastánci silné ruky, tak podle mého názoru dokáží ten boj s prezidentem vybojovat.

I kdyby se vaše víra o patnácti procentech, které získá ODS ve volbách, vyplnila, zřejmě zůstanete v opozici. Jste připraveni na opoziční roli?
Chceme jít do voleb, abychom zastavili nástup levice, chceme být stranou, která zabrání minimálně ústavní většině levice, ale samozřejmě počítáme, jako v kterýchkoli jiných volbách s tím, že můžeme být v opozici. A pak se musíme jednoznačně proti vládě vymezit.

Dokážete si představit, že by za nějakých podmínek šla ODS do vládní spolupráce se sociálními demokraty? Může podle vás nastat situace, kdy byste spolu uzavřeli velkou koalici?
Já myslím, že programově je velká koalice se sociálními demokraty v podstatě vyloučena, ta míra shody s nimi je velmi nízká. Na druhou stranu říkám, pokud by to byla jediná cesta, jak zastavit Miloše Zemana a jeho představy o tom, jak si bude se zemí dělat, co chce, a jmenovat své vlády, tak by na překlenovací období nějaká míra spolupráce se sociální demokracií byla asi možná. Ale programově celé čtyři roky si vůbec nedokážu představit.