Rubriky
Komentáře a články Média

Dítě je povinno dbát svých rodičů

Proslov z workshopu Právní problémy dnešní rodiny. Povinnosti v rodině konaný 6. dubna 2017 v rámci projektu Pražské právnické jaro 2017

 

Často se dovoláváme kořenů naší křesťanské civilizace a tvrzení, že by nám v právu stačilo křesťanské desatero. Ale přiznejme si upřímně, že z desatera jako společnost nedržíme už skoro žádné přikázání. První tři jsou už zcela mimo, páté neplatí do narození a začíná se zpochybňovat ve stáří. A závist je dnes pro některé společenský program, ne zakázaná nectnost.

Čtvrté přikázání „Cti otce svého a matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se Ti vedlo na zemi.“ Všimněme si, že se jedná o přikázání ve vztahu k tomuto světu – abys dlouho živ byl a dobře se Ti vedlo na zemi – a ne k Bohu a světu po smrti, či o spáse duše.

Proto se od počátku, kdy jsem získal možnost zasahovat do rodinného práva, snažím, aby právě povinnosti dětí vůči rodičům byly v zákoně zakotveny. A tak se do Nového občanského zákoníku dostal § 857: Dítě je povinno dbát svých rodičů. A opravuji dnes různé rodináře, kteří mi říkají, je tam chyba, mělo by tam být nezletilé dítě.

Ne, to není chyba, každé dítě je povinno dbát svých rodičů, i já mám tento úkol vůči svým, kdyby byl táta ještě naživu. Je to samozřejmě ne úplně vynutitelná povinnost, ale právě občanské právo by mělo obsahovat spíše zásady dobrého života, než detailní popisy, zákazy a příkazy. Já stále tlačil prof. Eliáše „Úvodních 14 paragrafů je mnohem důležitějších než celých zbylých 3050.

Chci zdůraznit povinnosti dětí a právo rodičů děti vychovávat a moci je i mocenskými prostředky donutit k plnění těchto povinností. Dítě je povinno se těmto opatřením podřídit. Někdy bývají lehce extrémně vykládány naše mezinárodní závazky, že dítě není možné vůbec fyzicky (a snad ani jinak) potrestat. Já jsem opačného názoru. V určitém věku dětí nefunguje a ani nemůže fungovat k výchově nic jiného než pohlavek nebo plácnutí přes zadek. Povinnostem a jejich vynucení musí odpovídat i realita sankce či trestu.

Mluvilo-li se tu hodně o svobodě a respektu ke svobodě druhých, pak nesmíme zapomínat, že zejména malé děti žádnou skutečnou svobodu fakt nemají. Soudkyně Šimáčková zde mluvila o těch rodičích, kteří dětem škodí nebo jsou mu nebezpečné a o jejich izolování od dětí v té či oné podobě. Musím tento názor samozřejmě respektovat, ale současně říkám, že máme být enormně opatrní, kdo už „škodí nebo je nebezpečný“. Čím více budeme toto extenzivně rozšiřovat, tím více jako stát či moc do rodiny zasahujeme a předepisujeme ten jediný správný způsob výchovy.

Na závěr bych chtěl zdůraznit:

1/ Děti musí dbát svých rodičů a poslouchat je.

2/ Rodiče mohou tuto povinnost rozumně vynucovat.

3/ Excesy musí být posuzovány velmi neinvazivně nebo rodinu ohrožujeme.

 

Marek Benda

V Praze dne 7. 4. 2017

Rubriky
Média

ČR Plus: Děti Charty: S vaším otcem je aspoň sranda. Příběh Marka Bendy

Foto: Khalil Baalbaki

 

V bytě rodiny Bendových na pražském Karlově náměstí probíhala zásadní setkávání lidí z disentu, byl také útočištěm pro podobně smýšlející „mimopražské“, kteří si tam jezdili „pro naději“.

 

A není divu, opravdu je tam příjemně a vlídně, byť z původní početné rodiny Bendových se počet trvalých obyvatel podstatně snížil. Dnes se tam v rámci nejužší rodiny schází 32 lidí.

Matematik, filozof, politický publicista Václav Benda vystudoval filozofii a bohemistiku, později teoretickou kybernetiku na Matematicko-fyzikální fakultě. Jeho manželka Kamila byla také matematičkou. Oba provázela jejich životem nejen matematika, ale i filozofie, zájem o věci veřejné, obětavost a katolická víra.

V době uvolňování politických poměrů koncem 60. let se Václav Benda zapojil do opozičního studentského hnutí. Byl předsedou Akademické rady studentů a spoluzakladatelem klubů katolické mládeže. A také se začala rozrůstat jejich rodina, nejstarším synem byl Marek, který se narodil v roce 1968. Následovaly děti Martin (1970), Marta (1972), Patrik (1974) a Filip (1976).

 

 

Zbytek článku včetně rozhovoru Český rozhlas Plus naleznete zde:

http://www.rozhlas.cz/plus/historie/_zprava/deti-charty-s-vasim-otcem-je-aspon-sranda-pribeh-marka-bendy–1702252
Rubriky
Média

Muž, který zničil protikuřácký zákon. Benda znovu navrhuje kuřárny v hospodách

“Kuřáci mají svá práva na světě a dnešní módní tažení, že veškerou vinu světa nesou oni, pokládám za absurdní,” vykládá Benda s cigaretou v ruce těsně před sněmovní schůzí, která se v úterý zákonem zabývá ve druhém čtení.

“Za ideální stav bych pokládal, abychom tu věc nechali úplně být. Trh to řeší naprosto bez problémů sám, dneska už v Praze kuřácký podnik hledáte složitěji než nekuřácký. Ale můj návrh alespoň rozumně řeší konflikt mezi kuřáky a nekuřáky,” dodává Benda.

CELÝ ČLÁNEK VČETNĚ VIDEO ROZHOVORU NALEZNETE NA: https://www.seznam.cz/zpravy/clanek/muz-ktery-znicil-protikuracky-zakon-benda-znovu-navrhuje-kurarny-v-hospodach-3490

Rubriky
Média

Echo24: Stačilo opravdu říci, ‚Andreji jsi ve střetu zájmu, nemůžeš být ministr‘?

foto: Petr Topič, MAFRA

Do Senátu míří ostře sledovaný zákon o střetu zájmů, který zakazuje členům vlády vlastnit média a firmám, v nichž mají alespoň 25 procent, žádat o nenárokové dotace a ucházet se o veřejné zakázky. Podpořily ho více než dvě třetiny poslanců z vládních i opozičních stran zprava i zleva. Andrej Babiš zvažuje, jestli se kvůli němu obrátí na Ústavní soud.

.

V Salonu Týdeníku Echo o něm diskutují právníci s praktickou zkušeností z politiky. Bývalá místopředsedkyně a jedna z nejvýraznějších postav Ústavního soudu, dnes senátorka za Stranu zelených Eliška Wagnerová. Petr Mlsna z Katedry ústavního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy, bývalý šéf Legislativní rady vlády v kabinetu Petra Nečase a člen Ústavně právního výboru sněmovny a poslanec ODS Marek Benda.

.

Řeší zákon nebezpečnou kumulaci politické, hospodářské a mediální moci?

Benda: Já jsem celý život odpůrcem zákona o střetu zájmů. Je zbytečný. Jen popisuje nějaké stavy, o nichž víme, že je strašně snadné je obejít. Neřeší to vůbec nic. Přijímá se jen kvůli hysterickým protikorupčním organizacím. Všechno špatně. Ze zákona se stal souboj o „lex Babiš“. Za normálních okolností bych pro to nikdy nehlasoval. Dostali jsme se ale do situace, kdy se strany vládní koalice snažily zákonem vyřešit problém, který jinak řešit neuměly nebo nechtěly. Vzpomeňte si na rok 2010, když šla ODS a TOP 09 do vlády s Vítem Bártou. Jasně jsme mu řekli, že pokud chce být ve vládě, musí se zbavit své bezpečnostní agentury ABL. To byla podobná situace s oligarchou, byť nesrovnatelně menších rozměrů, než je ten současný, pět let zpátky.

To je srovnání komára s velbloudem. Bárta nečerpal dotace a nevlastnil média.

Benda: To je pravda. A my jsme ho přesto přinutili, aby se své bezpečnostní agentury zbavil. Partneři ve vládní koalici by přece měli říct: Andreji, jsi v příliš velkém střetu zájmů, nemůžeš být ministr financí. Místo toho na něj šijí speciální zákon. Normální zodpovědní politici by měli jasně vidět, že ten člověk nemůže dostat funkci, v níž má pravomoci rozhodovat o věcech, které přímo ovlivňují jeho majetek. Tohle by mělo fungovat automaticky na nepsaných pravidlech. Ostatní by ho do té funkce neměli pustit.

To je ideální svět. Jako když chceme, aby ženy přistěhovalců nechodily po Paříži zahalené v nikábech. Když se ale nepsaná pravidla nedodržují, musí přijít psaná.

Benda: Nakonec jsem pro to taky hlasoval, protože si uvědomuji, že realita je trochu jiná. Že ty věci neformálně nejsme schopni řešit. Střety zájmů a omezení vlastnictví členů vlády jsou neuvěřitelně snadno obejitelné. Pro mě je přijatelná cesta, když chce nějaký člen vlády něco vlastnit, ať to má. Ale nesmí se ucházet o veřejné peníze. Je to mnohem čistší než zákaz vlastnit ve firmě více než 40 procent, který prosazovala ČSSD, lidovci a TOP 09. Tento přístup se dá stejně hájit na všech úrovních politiky. Starosta malého města může mít firmu. Může se ucházet o veřejné zakázky kdekoliv, jenom ne ve svém městě.

.

Celý článek si přečtěte v aktuálním vydání Týdeníku Echo

Rubriky
Média

Vy, co ho tolik nenávidíte… Marek Benda o Václavu Havlovi, kterého dobře znal

foto: Hans Štembera
S Václavem Havlem se poslanec Marek Benda potkával už za minulého režimu, protože jeho otec Václav Benda byl disident a člen Charty 77. V rozhovoru pro ParlamentníListy.cz vysvětlil, čeho si nejvíc na bývalém prezidentovi Československa a České republiky, jehož nedožité 80. narozeniny si připomínáme, váží. „Pro mne bylo podstatné, že Václav Havel byl figurou mimořádně konzistentní, mimořádně ochotnou bojovat za naši svobodu, nasazovat se do tohoto zápasu a díky tomu se stal výrazným symbolem České republiky v zahraničí.“
.
.

Vaše rodina znala Václava Havla ještě z disentu. Co se vám vybaví nejdříve, když se řekne Václav Havel?

Jako první se mi vybaví dřívější setkávání s ním v bytě na nábřeží než jeho pozdější prezidentské období. Ale potkával jsem se s ním velkou část svého života.

Znal jste Václava Havla lépe než většina společnosti. Čeho jste si na něm nejvíc vážil?

Pro mne bylo podstatné, že Václav Havel byl figurou mimořádně konzistentní, mimořádně ochotnou bojovat za naši svobodu, nasazovat se do tohoto zápasu a díky tomu se stal výrazným symbolem České republiky v zahraničí. Myslím, že je zásluhou jeho, mého otce (disidenta a po roce 1989 předsedy Křesťanskodemokratické strany Václava Bendy – pozn. red.) i řady dalších lidí z disentu, že se jednak o České republice na Západě vědělo a mluvilo se o tom, že tady nějaký odpor existuje, a že tu byli lidé do jisté míry připraveni na převzetí moci v roce 1989.

Někteří lidé i bývalí přátelé z disentu Václavu Havlovi vytýkali a možná i dodatečně vytýkají, když vidí, kam se vývoj šestadvacet let po listopadu 89 ubírá, velkou benevolenci vůči protagonistům minulého režimu, která pramenila zřejmě z obavy, aby nedošlo k nějakému násilí. Vytýkáte mu to také, nebo to nebyla jen jeho „zásluha“, že se za tuto cenu zabránilo násilným střetům?

To určitě nebyla jen jeho zásluha, to bylo v podstatě přesvědčení celé tehdejší politické reprezentace, Havel to jen v nějaké podobě artikuloval. Otec i já jsme se hodně snažili, aby některé konkrétní komunistické zločiny, které byly zločiny i v té době, byly postaveny před soud a minimálně odsouzeny. Vždycky jsme říkali, je nám úplně jedno, jestli ti lidé půjdou sedět, jde nám o to, aby bylo řečeno, že zločin je zločinem, i když je kryt státní mocí. Ale současně jsem v listopadu 89 stejně jako Václav Havel a celé tohle společenství usiloval o to, aby se případné revoluční pnutí nepřevrátilo do toho, že si jednotlivci začnou vyřizovat i formou rychlých soudů účty s těmi, kteří je předtím řídili a úkolovali. Měli jsme příliš před očima vzpomínky na rok 1945 a na to, jakým způsobem si lidé, kteří kolaborovali mnohem víc, vyřizovali účty s těmi, kteří kolaborovali minimálně nebo vůbec ne. V tomto směru jsme tedy všichni stáli o to, aby revoluce proběhla rozumnou cestou a nebyl dán prostor k tomu umlčet své protivníky.

Ale nevidíte to zpětně jako chybu, že nebyli viníci potrestáni, nedošlo ani k jejich morálnímu odsouzení, nebylo jasně řečeno, jaké jednání je špatné, takže dnes ti, kteří se měli před listopadem 1989 dobře, se mají často ještě lépe?

Myslím, že se z hlediska odsouzení režimu a nápravy jeho křivd, to jsme vždycky pokládali za mnohem důležitější než potrestání viníků, udělalo neskonale nejvíc z celé východní Evropy. Když to srovnáme se všemi okolními státy, tady proces rehabilitací, odškodnění politických vězňů, uznání třetího odboje, restitucí byl naprosto nesrovnatelný s tím, co se odehrálo ve zbytku bývalé sovětské říše. Jsem opravdu hluboce přesvědčen o tom, že jsme udělali maximum, co s v čase a prostoru udělat mohlo. Problém byl v tom, že celosvětově nebyl poražen komunismus, ale jen jeho dílčí nostalgická odrůda v Sovětském svazu, a že vítězové studené války nedokázali komunismus v roce 1989 označit – stejně jako v roce 1945 nacionální socialismus – za zrůdnou ideologii. To je spíš součást celosvětového procesu, jak moc byl marxismem nebo komunismem byť v umírněné, ne v této diktátorské podobě, zasažen i ten Západ. Proto se tento krok nepodařil a my jsme ho nemohli v naší republice individuálně udělat. I kroky, které jsme udělali, jako třeba lustrační zákon, byly podrobovány výrazné kritice ze zahraničí.

Udělal Václav Havel podle vás nějakou chybu jako prezident? Někdo mu vyčítá, že přispěl k likvidaci zbrojovek na Slovensku, že podpořil bombardování Jugoslávie, nebo že byl odpůrcem politických stran, jeho ideou byla občanská společnost. Je podle vás něco, v čem se Václav Havel mýlil, v čem neměl pravdu, jak se třeba později ukázalo?

My jsme měli s panem prezidentem tehdy velmi odlišné názory na to, jak má vypadat demokracie v České republice, jestli má být založena na nějakém systému ad hoc hnutí nebo ad hoc spojenectví nebo na standardním systému politických stran, jak jsme ho znali ze Západu. Byli jsme hluboce přesvědčeni, že je lépe kopírovat západní vzory než vymýšlet nějaký vlastní, český. A v podstatě jsme tento spor s ním minimálně na dalších dvacet let – až do příchodu úplně populistických hnutí – vyhráli. Ano, v tomhle jsme se lišili a věřím tomu, že se mýlil on, a ne my. Ale to neznamená, že jsme nedokázali ve spoustě jiných oblastí spolupracovat.

Jak vnímáte, že bývalí komunisté, kteří by měli být možná vděční, že nebyli i díky Václavu Havlovi potrestáni za to, co tomuto národu způsobili, dnes kydají na Václava Havla doslova hnůj? A nejen oni, ale i extrémní pravice, dokonce i někteří vaši spolupracovníci, kteří nazývají lidi, kteří si Václava Havla váží, pravdoláskaři, havlisty nebo dokonce havloidy. Proč člověk, který prosazoval pravdu a lásku, spolupráci, usmíření, odpuštění, vyvolává v této části společnosti takovou nenávist?

To je samozřejmě mimořádně složitá otázka už kvůli těm předpokladům pravdy a lásky, nenásilí a dalších věcí. Václav Havel byl i pragmatický politik, který podpořil bombardování v Jugoslávii, což nezpochybňuji, já jsem ho podpořil také. Ale není divu, že ho nenávidí bývalí komunisté. Stejně nenávidí nás všechny, kteří jsme od roku 1989 šli cestou nějaké transformace české společnosti. To jsou lidé, kteří měli pocit, že pro ně rok 89 nebyl novým startem, novým začátkem, novou možností podílet se na svobodě, ale že jim ubral výsady, které do té doby měli a o kterých si mysleli, že je budou mít navždycky. Ti ho budou nenávidět a už zcela zapomenou na to, jak moc se změnila společnost a jaké zásluhy měl na tom, že se změnila tak mírově a klidně. To, že se dneska kdekdo zaklíná jménem Václava Havla při nejrůznějších úplně bláznivých nápadech, v historii holt bývá. Já jsem měl s Václavem Havlem za jeho života spoustu sporů, přesto si ho hluboce vážím za to, co pro svobodu v České republice, pro její transformaci a dobré jméno ve světě vykonal.

Některým lidem zřejmě vadí i to, jak si Václava Havla váží po celém světě. Například poslanec za ČSSD Vítězslav Jandák prohlásil, že Václav Havel nebyl oblíbený, ale vytvořený, že kohokoli, kdo bude ukazován neustále pozitivně v televizi, si národ zamiluje a pak celý svět. Souhlasíte s tím?

Skoro nemá cenu to komentovat. Samozřejmě, že dnešní postavy vytváří veřejné mínění a na tom se podílí média. Málokoho přece znáte úplně osobně, obraz máte většinou zprostředkovaný. A vím, jak bylo složité, nejprve v Občanském fóru, ve studentském hnutí a posléze veřejnost přesvědčit, že prezidentem bude Václav Havel. Kolikrát se skloňovala jména jako Dubček, Císař nebo další, kteří by podle mne byli mnohem horší alternativou. A že se stal Václav Havel symbolem? Tím se stal právě proto, že patřil ke klíčovým mužům odporu proti komunismu a všichni, kteří v tom odporu byli aktivně zapojeni, ho respektovali a vážili si ho. A ti pak spolupomáhali vytvořit ten veřejný obraz.

A kdyby nebyli přesvědčeni, že je tou nejlepší alternativou, tak by za něj asi nebojovali, že?

Přesně tak.

Co by asi tak Václav Havel se svým typickým smyslem pro humor říkal na téměř zbožštění své osoby v části společnosti a na druhé straně k téměř nenávisti ze strany spolupracovníků Václava Klause i samotného Václava Klause?

Myslím, že na to v podstatě ve svém životě byl víceméně zvyklý. Věděl, že ho někteří nekriticky obdivují a jiní ho stejně nekriticky nemají rádi nebo ho dokonce nenávidí. To je bohužel údělem všech lidí, kteří se ocitnou v nějaké podobě ve veřejném prostoru, mají tam něco prosazovat a něco za nimi zůstává. Psal absurdní dramata, takže věděl, jak ten svět do značné míry absurdní je.

Jak si vy osobně připomenete nedožité 80. narozeniny Václava Havla?

Nemám nic úplně speciálního. Vzpomínám na Václava Havla v dobrém. Věřím tomu, že se potkáme někde na věčnosti a že mé úkoly jsou teď tady, na této zemi, a ne ve vzpomínkách na minulost.

Zdroj: http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Vy-co-ho-tolik-nenavidite-Marek-Benda-o-Vaclavu-Havlovi-ktereho-dobre-znal-456628

Rubriky
Komentáře a články

Vy, co ho tolik nenávidíte… Marek Benda o Václavu Havlovi, kterého dobře znal

OSMDESÁTINY VÁCLAVA HAVLA S Václavem Havlem se poslanec Marek Benda potkával už za minulého režimu, protože jeho otec Václav Benda byl disident a člen Charty 77. V rozhovoru pro ParlamentníListy.cz vysvětlil, čeho si nejvíc na bývalém prezidentovi Československa a České republiky, jehož nedožité 80. narozeniny si připomínáme, váží. „Pro mne bylo podstatné, že Václav Havel byl figurou mimořádně konzistentní, mimořádně ochotnou bojovat za naši svobodu, nasazovat se do tohoto zápasu a díky tomu se stal výrazným symbolem České republiky v zahraničí.“

Vy, co ho tolik nenávidíte... Marek Benda o Václavu Havlovi, kterého dobře znal
Foto: Hans Štembera
Popisek: Marek Benda

Vaše rodina znala Václava Havla ještě z disentu. Co se vám vybaví nejdříve, když se řekne Václav Havel?

Jako první se mi vybaví dřívější setkávání s ním v bytě na nábřeží než jeho pozdější prezidentské období. Ale potkával jsem se s ním velkou část svého života.

Znal jste Václava Havla lépe než většina společnosti. Čeho jste si na něm nejvíc vážil?

Pro mne bylo podstatné, že Václav Havel byl figurou mimořádně konzistentní, mimořádně ochotnou bojovat za naši svobodu, nasazovat se do tohoto zápasu a díky tomu se stal výrazným symbolem České republiky v zahraničí. Myslím, že je zásluhou jeho, mého otce (disidenta a po roce 1989 předsedy Křesťanskodemokratické strany Václava Bendy – pozn. red.) i řady dalších lidí z disentu, že se jednak o České republice na Západě vědělo a mluvilo se o tom, že tady nějaký odpor existuje, a že tu byli lidé do jisté míry připraveni na převzetí moci v roce 1989.

Někteří lidé i bývalí přátelé z disentu Václavu Havlovi vytýkali a možná i dodatečně vytýkají, když vidí, kam se vývoj šestadvacet let po listopadu 89 ubírá, velkou benevolenci vůči protagonistům minulého režimu, která pramenila zřejmě z obavy, aby nedošlo k nějakému násilí. Vytýkáte mu to také, nebo to nebyla jen jeho „zásluha“, že se za tuto cenu zabránilo násilným střetům?

To určitě nebyla jen jeho zásluha, to bylo v podstatě přesvědčení celé tehdejší politické reprezentace, Havel to jen v nějaké podobě artikuloval. Otec i já jsme se hodně snažili, aby některé konkrétní komunistické zločiny, které byly zločiny i v té době, byly postaveny před soud a minimálně odsouzeny. Vždycky jsme říkali, je nám úplně jedno, jestli ti lidé půjdou sedět, jde nám o to, aby bylo řečeno, že zločin je zločinem, i když je kryt státní mocí. Ale současně jsem v listopadu 89 stejně jako Václav Havel a celé tohle společenství usiloval o to, aby se případné revoluční pnutí nepřevrátilo do toho, že si jednotlivci začnou vyřizovat i formou rychlých soudů účty s těmi, kteří je předtím řídili a úkolovali. Měli jsme příliš před očima vzpomínky na rok 1945 a na to, jakým způsobem si lidé, kteří kolaborovali mnohem víc, vyřizovali účty s těmi, kteří kolaborovali minimálně nebo vůbec ne. V tomto směru jsme tedy všichni stáli o to, aby revoluce proběhla rozumnou cestou a nebyl dán prostor k tomu umlčet své protivníky.

Ale nevidíte to zpětně jako chybu, že nebyli viníci potrestáni, nedošlo ani k jejich morálnímu odsouzení, nebylo jasně řečeno, jaké jednání je špatné, takže dnes ti, kteří se měli před listopadem 1989 dobře, se mají často ještě lépe?

Myslím, že se z hlediska odsouzení režimu a nápravy jeho křivd, to jsme vždycky pokládali za mnohem důležitější než potrestání viníků, udělalo neskonale nejvíc z celé východní Evropy. Když to srovnáme se všemi okolními státy, tady proces rehabilitací, odškodnění politických vězňů, uznání třetího odboje, restitucí byl naprosto nesrovnatelný s tím, co se odehrálo ve zbytku bývalé sovětské říše. Jsem opravdu hluboce přesvědčen o tom, že jsme udělali maximum, co s v čase a prostoru udělat mohlo. Problém byl v tom, že celosvětově nebyl poražen komunismus, ale jen jeho dílčí nostalgická odrůda v Sovětském svazu, a že vítězové studené války nedokázali komunismus v roce 1989 označit – stejně jako v roce 1945 nacionální socialismus – za zrůdnou ideologii. To je spíš součást celosvětového procesu, jak moc byl marxismem nebo komunismem byť v umírněné, ne v této diktátorské podobě, zasažen i ten Západ. Proto se tento krok nepodařil a my jsme ho nemohli v naší republice individuálně udělat. I kroky, které jsme udělali, jako třeba lustrační zákon, byly podrobovány výrazné kritice ze zahraničí.

Udělal Václav Havel podle vás nějakou chybu jako prezident? Někdo mu vyčítá, že přispěl k likvidaci zbrojovek na Slovensku, že podpořil bombardování Jugoslávie, nebo že byl odpůrcem politických stran, jeho ideou byla občanská společnost. Je podle vás něco, v čem se Václav Havel mýlil, v čem neměl pravdu, jak se třeba později ukázalo?

My jsme měli s panem prezidentem tehdy velmi odlišné názory na to, jak má vypadat demokracie v České republice, jestli má být založena na nějakém systému ad hoc hnutí nebo ad hoc spojenectví nebo na standardním systému politických stran, jak jsme ho znali ze Západu. Byli jsme hluboce přesvědčeni, že je lépe kopírovat západní vzory než vymýšlet nějaký vlastní, český. A v podstatě jsme tento spor s ním minimálně na dalších dvacet let – až do příchodu úplně populistických hnutí – vyhráli. Ano, v tomhle jsme se lišili a věřím tomu, že se mýlil on, a ne my. Ale to neznamená, že jsme nedokázali ve spoustě jiných oblastí spolupracovat.

Jak vnímáte, že bývalí komunisté, kteří by měli být možná vděční, že nebyli i díky Václavu Havlovi potrestáni za to, co tomuto národu způsobili, dnes kydají na Václava Havla doslova hnůj? A nejen oni, ale i extrémní pravice, dokonce i někteří vaši spolupracovníci, kteří nazývají lidi, kteří si Václava Havla váží, pravdoláskaři, havlisty nebo dokonce havloidy. Proč člověk, který prosazoval pravdu a lásku, spolupráci, usmíření, odpuštění, vyvolává v této části společnosti takovou nenávist?

To je samozřejmě mimořádně složitá otázka už kvůli těm předpokladům pravdy a lásky, nenásilí a dalších věcí. Václav Havel byl i pragmatický politik, který podpořil bombardování v Jugoslávii, což nezpochybňuji, já jsem ho podpořil také. Ale není divu, že ho nenávidí bývalí komunisté. Stejně nenávidí nás všechny, kteří jsme od roku 1989 šli cestou nějaké transformace české společnosti. To jsou lidé, kteří měli pocit, že pro ně rok 89 nebyl novým startem, novým začátkem, novou možností podílet se na svobodě, ale že jim ubral výsady, které do té doby měli a o kterých si mysleli, že je budou mít navždycky. Ti ho budou nenávidět a už zcela zapomenou na to, jak moc se změnila společnost a jaké zásluhy měl na tom, že se změnila tak mírově a klidně. To, že se dneska kdekdo zaklíná jménem Václava Havla při nejrůznějších úplně bláznivých nápadech, v historii holt bývá. Já jsem měl s Václavem Havlem za jeho života spoustu sporů, přesto si ho hluboce vážím za to, co pro svobodu v České republice, pro její transformaci a dobré jméno ve světě vykonal.

Některým lidem zřejmě vadí i to, jak si Václava Havla váží po celém světě. Například poslanec za ČSSD Vítězslav Jandák prohlásil, že Václav Havel nebyl oblíbený, ale vytvořený, že kohokoli, kdo bude ukazován neustále pozitivně v televizi, si národ zamiluje a pak celý svět. Souhlasíte s tím?

Skoro nemá cenu to komentovat. Samozřejmě, že dnešní postavy vytváří veřejné mínění a na tom se podílí média. Málokoho přece znáte úplně osobně, obraz máte většinou zprostředkovaný. A vím, jak bylo složité, nejprve v Občanském fóru, ve studentském hnutí a posléze veřejnost přesvědčit, že prezidentem bude Václav Havel. Kolikrát se skloňovala jména jako Dubček, Císař nebo další, kteří by podle mne byli mnohem horší alternativou. A že se stal Václav Havel symbolem? Tím se stal právě proto, že patřil ke klíčovým mužům odporu proti komunismu a všichni, kteří v tom odporu byli aktivně zapojeni, ho respektovali a vážili si ho. A ti pak spolupomáhali vytvořit ten veřejný obraz.

A kdyby nebyli přesvědčeni, že je tou nejlepší alternativou, tak by za něj asi nebojovali, že?

Přesně tak.

Co by asi tak Václav Havel se svým typickým smyslem pro humor říkal na téměř zbožštění své osoby v části společnosti a na druhé straně k téměř nenávisti ze strany spolupracovníků Václava Klause i samotného Václava Klause?

Myslím, že na to v podstatě ve svém životě byl víceméně zvyklý. Věděl, že ho někteří nekriticky obdivují a jiní ho stejně nekriticky nemají rádi nebo ho dokonce nenávidí. To je bohužel údělem všech lidí, kteří se ocitnou v nějaké podobě ve veřejném prostoru, mají tam něco prosazovat a něco za nimi zůstává. Psal absurdní dramata, takže věděl, jak ten svět do značné míry absurdní je.

Jak si vy osobně připomenete nedožité 80. narozeniny Václava Havla?

Nemám nic úplně speciálního. Vzpomínám na Václava Havla v dobrém. Věřím tomu, že se potkáme někde na věčnosti a že mé úkoly jsou teď tady, na této zemi, a ne ve vzpomínkách na minulost.

ZDROJ ČLÁNKU: http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Vy-co-ho-tolik-nenavidite-Marek-Benda-o-Vaclavu-Havlovi-ktereho-dobre-znal-456628

Rubriky
Komentáře a články Média

DVTV: REGISTROVANÉ PARTNERSTVÍ A ADOPCE

Diskuse na téma Registrované partnerství a možnost homosexuálních párů v takovém svazku adoptovat děti. Hosté: Jan Kozubík, zástupce iniciativy Proud,  a Marek Benda /ODS/

 

ico-video

http://video.aktualne.cz/dvtv/benda-registrovane-partnerstvi-bych-zrusil-je-to-modni-zalez/r~b768b1ee3fae11e682380025900fea04/