Archiv rubriky: Komentáře a články

Má stanoviska k aktuálním politickým událostem.

Rubriky
Média

Konzervativci chrání svobodu

VYŠLO V ČASOPISE TÝDEN

Rozhodnutí Ústavního soudu ve věci takzvané směrnice Data retation, tedy zrušení povinnosti operátorů uchovávat údaje o mailech a telefonních hovorech, je pro mě zásadní ve dvou ohledech.

Prvním je skutečnost, že jsme poprvé úspěšně napadli u Ústavního soudu věc, která přímo vychází ze směrnice Evropské unie. Soud sice dal najevo, že směrnici samotnou přezkoumávat nebude, ale současně se jasně vyslovil k její aplikaci v ČR. Tím i podle svého předchozího judikátu v případu Lisabonské smlouvy vymezuje hranice pro aplikaci evropských předpisů na území ČR. Je a bude důležité, aby právě v případě evropských předpisů hlídal Ústavní soud jejich případné zásahy do práv našich občanů a stanovoval jim meze. ÚS svým rozhodnutím jasně ukázal, že hodlá bránit práva našich občanů i proti bruselským směrnicím. Již jen proto je toto rozhodnutí nesmírně důležité.

Druhou neméně významnou skutečností  je samotná podstata rozhodnutí. Zjednodušeně řečeno se řídí dvěma principy. Prvním je, že samotné uchovávání údajů o všech hovorech, mailech, a dokonce i místech, ze kterých byly učiněny, je zásadním zásahem do práva na soukromí. A jako takové by mělo podléhat minimálně stejným pravidlům jako povolování odposlechů. Je totiž srovnatelným zásahem do občanských svobod, což si dodnes ani policejní ani soudní orgány neuvědomují (to je jasné z toho, že odposlechů je povolováno několik málo tisíc, těchto zásahů mnoho desítek tisíc). Druhým je skutečnost, že samotná existence zločinu neopravňuje stát k preventivnímu shromažďování údajů o všech občanech pod heslem Co kdyby se někdy hodily! To je velice důležitý princip, který bývá opakovaně zpochybňován. Slušný občan má právo, aby nebyly shromažďovány údaje o jeho soukromém životě.

Konzervativci jsou příznivci silného státu, ale jen ve vymezených oblastech. Ochrana svobody jednotlivce je pro ně důležitou podmínkou k zachování svobody vůbec. Všechny totalitní režimy začínaly ochranou před zločinci a nepřáteli státu a postupně a nepozorovaně jimi nakonec byli všichni obyvatelé. Před zásahy státu do našeho soukromí je nás všechny třeba dnes a denně hájit.

Rubriky
Komentáře a články

Jak jsem potkával ombudsmana

Se samotným názvem instituce jsem se setkal někdy v polovině devadesátých let, kdy tehdejší právní lídři sociální demokracie v naprosté absenci jiných témat přinášeli do Poslanecké sněmovny stále a opakovaně návrhy na zřízení institutu veřejného ochránce práv – ombudsmana. A tehdejší pravicová vládní koalice je s touto myšlenkou opakovaně odmítala. Vymýšlet státního úředníka, který bude kontrolovat ostatní úředníky, se nám zdálo jako mimořádně pošetilý nápad. Za mnohem zásadnější jsme tehdy pokládali snahu prosadit správní soudnictví s úplnou kontrolou všeho správního rozhodování nezávislou mocí.

Také pokusy poučit se ze zahraničních vzorů končili minimálně rozpačitě. Ať už se jednalo o vůbec původ slova ombudsman, kde panovaly pochyby, zda je z angličtiny či švédštiny a co vlastně znamená. Také původní místo vzniku a smyslu této instituce ve Švédsku, kde bylo jeho úkolem zprostředkovat kontakt s veřejnou mocí úředního jazyka neznalým Laponcům, se nám nezdál jako dostatečné odůvodnění pro Českou republiku konce dvacátého století. A samotný fakt, že jej má řada vyspělých zemí světa, nás také moc nepřesvědčoval, protože zejména úřady se ve vyspělém světě množí zjevně dělením, aniž by někdo zkoumal jejich přínos pro občany. Od té doby jsem navštívil řadu evropských veřejných ochránců lidských práv a přes jejich dokonalé prezentace a ještě dokonalejší a nákladnější publikace nikdy neměl pocit, že bez jejich existence by demokracie či lidská práva v dané zemi byla zásadně ohrožena.

Nicméně se posléze, když se dostala v České republice k moci, podařilo levici úřad veřejného ochránce práv zřídit a obsadit ho vysoce respektovaným právníkem vždy lehce levicového angažmá současně však velmi konzervativních názorů na svět a život – Otakarem Motejlem.

Zde si musím dovolit malou osobní odbočku. Sám si na své první „dospělé“ setkání s Otakarem Motejlem (asi jsem se s ním potkal i dříve, ale do té doby to pro mě byl jen právnický pojem) vybavuji nesmírně intenzivně. Někdy koncem listopadu 1989 jsem byl za stávkující studenty vyslán, abych ho vyzval k účasti na Vyšetřovací komisi k událostem 17. listopadu, zřizované tehdy při Federálním shromáždění. Protože bylo zvláštní doba, kdy čas běžel tak nějak jinak než normálně, dorazili jsme k němu domů, do potemnělého domu se zašlým a špatně osvětleným schodištěm, až někdy před půlnocí. A milého pana doktora vytáhli na chodbu přímo z postele jen v pyžamu a županu. Rychle jsme si vysvětlili, co od něj chceme a potřebujeme, on to odkýval a my zase vyrazili za dalšími úkoly. Ale dodnes mi to schodiště zůstává v paměti. Takže jsem pak vždy k panu Motejlovi měl tento osobní vztah respektu ke starší osobě a spolupracovníkovi na různých věcech mého otce, ale vlastně jakéhosi osobního přátelství.

Když nastupoval do funkce veřejného ochránce práv, tak jsem mu na jednu stranu přál, aby jeho mise byla osobně úspěšná, na druhou stranu jsem chtěl dokázat, že naše odmítání této instituce bylo smysluplné a že ona sama o sobě je k ničemu. A jsem vlastně nesmírně rád, že mi těch deset let existence ombudsmana tyto mé pocity spíše potvrdilo. Nebyl jsem nikdy členem petičního výboru, takže jsem se nezabýval detailně zprávami o činnosti veřejného ochránce práv, ale že by jeho existence vedla k nějaké výrazné kultivaci veřejné správy v naší zemi se mi nezdá. Obráceně je pravda, že když jsem později Otakara Motejla v jeho brněnském „vyhnanství“ (jak o svém pobytu rád sám a často mluvil) navštěvoval ať už soukromě nebo oficiálně jako předseda ústavně-právního výboru Poslanecké sněmovny, tak jsem vždy byl překvapen, že se z něj nestal obyčejný lidsko-právní aktivista a že dokázal úřad brát s nadhledem a také ho tak směrovat. Ať už tím, že se nezastával jen chudých a hlasitých, ale dokázal se stejnou vehemencí bojovat za práva majitelů domů či sterilovaných romských žen nebo, a to hlavně, že dokázal vždy z konkrétních případů (kde asi většinou ani moc pomoci nemohl) vyvodit nějaké obecnější závěry pro fungování systému jako celku. Podnětů ke změnám zákonů, které ve svém důsledku i při správné aplikaci jsou ve skutečnosti nespravedlivé (a je strašná škoda, že tyto nespravedlnosti nedokáže efektivně napravovat soudní moc, ale to by bylo na úplně jinou debatu o přirozenoprávním  nebo pozitivistickém pojetí práva, kterou od naší soudní moci s výjimkou soudu ústavního slýchávám jenom v souvislosti s jejich vlastní nezávislostí) jsme od Úřadu veřejného ochránce práv dostávali mnoho. Je samozřejmě otázka, zda potřebujeme nezávislý úřad (a zvláště, máme-li mnohé další, Nejvyšším kontrolním úřadem počínaje a nejrůznějšími inspekcemi konče), jehož hlavním efektem je upozorňování na chyby v systému (skoro jsem chtěl napsal v Matrixu). Ale přesto musím uznat, že tento úkol mu dokázal Otakar Motejl vnutit a vtisknout a že i mnozí z jeho mladších spolupracovníků si jej vzali za své.

Dopisuji tento text až po smrti Otakara Motejla a mezi koly voleb jeho nástupce. Možná proto vyznívá malinko jako moje osobní rozloučení s váženým přítelem. Ale stejně tak má být i výzvou pro jeho nástupce. A to aby nerezignovali na tento aspekt činnosti Úřadu ombudsmana. Aby i nadále dokázali ze změti stížností, které více či méně úspěšně vyřizují či vyřazují, nalézat systémové nedostatky a upozorňovat na ně exekutivu i zákonodárce.

Rubriky
Komentáře a články

Ústavní krize: Rozhodnutí soudu respektuji

Po nejasném pozastavení prezidentova rozhodnutí by měl Ústavní soud vydat rychlý a jasný verdikt

Říká se, že kdo chce psa bít, hůl si najde. A v pondělním vydání MF Dnes to ukázkově udělal ve svém komentáři šéfredaktor Robert Čásenský, který mne kritizoval za to, že předem vyzývám k nerespektování rozhodnutí Ústavního soudu. A co že by to bylo za pořádek, kde by si každý mohl dovolit ignorovat soudy. Vřele s ním souhlasím! Soudy respektovat musíme, i když se nám jejich rozhodování může nelíbit. Z toho ovšem neplyne, že je nemůžeme kritizovat a s jejich rozhodováním polemizovat. Naopak, smyslem svobodné společnosti je, že mohu nesouhlasit i se státními institucemi a mohu jejich jednání kritizovat. A tam, kde to jde, dosáhnout svoji kritikou změny jejich rozhodnutí nebo alespoň přemýšlení o budoucích řešeních.

O ignorování Ústavního soudu jsem mluvil pouze v souvislosti s jeho předběžným rozhodnutím a v údivu nad nejednoznačností rozhodování soudců o tak citlivé věci, jakou je konání parlamentních voleb, navíc v době, kdy se naplno rozběhly jejich přípravy. Poukazoval jsem na skutečnost, že nikdo neví, jaké mají být právní důsledky jejich „pozastavení rozhodnutí prezidenta republiky“. V tom mi pak dala za pravdu i Ústřední volební komise, která v přípravě voleb nadále pokračuje. Dále jsem kritizoval výroky soudkyně Elišky Wagnerové, že rozhodování soudu může trvat měsíce. Zde mi dal zase za pravdu sám Ústavní soud, který hned vzápětí nařídil veřejné líčení na tento čtvrtek.

Doslova jsem byl Lidovými novinami citován: „Kdyby zákon o zkrácení volebního období prohlásili za neústavní, jsme v bodě nula a můžeme se začít nějak chovat. Takhle ale není nic jasné.“ Je opravdu chybou žádat po soudech včetně soudu Ústavního, aby jejich rozhodnutí byla jasná a vykonatelná? Je to opravdu nesmysl bourající základy státu? Zlobil jsem, že rozhodnutí Ústavního soudu bylo nerozhodnutím, které jen vyvolalo chaos.

Na tomto místě nelze podrobně celou kauzu rozebírat. Má pozice je ve zkratce taková, že Ústavní soud pravomoc přezkoumávat ústavní zákony názoru má, ale má ji využívat jen v případech jasného nabourání podstatných náležitostí demokratického právního státu, kterým – při vší úctě k poslanci Miloši Melčákovi – dokončení jeho mandátu není. K tomu se ale detailněji vrátím po definitivním rozhodnutí Ústavního soudu.

Zkrátka, obviňovat mě, založením konzervativce, který respektuje státní instituce včetně soudů, protože pokládá dělbu moci a úctu k pravidlům za nejpodstatnější smysl moderní demokracie, z anarchie a rozbíjení státu, se mi zdá nespravedlivé.

Rubriky
Komentáře a články

Proč jsem spustil osobní volební kampaň

Marek Benda vysvětluje, proč by měl v pražské volební kampani ODS přiložit ruku k dílu každý nadšenec

Někteří mí kolegové a známí kladou otázku, proč jsem v Praze spustil osobní volební kampaň a snažím se získat preferenční hlasy, které mne posunou na první místa kandidátky ODS. Námitky slýchám v zásadě dvě: za prvé je údajně téměř nemožné pětiprocentní hranici nutnou pro posun na kandidátce překonat a za druhé proč se cpu do parlamentu proti vůli pražské ODS. A přátelé mi říkají: školu máš hotovou, pověst dobrou – až na ten nešťastný zákon o odposleších, kterému skoro nikdo nerozumí, ale novináři tě za něj kritizují, pracovitý jsi vždycky byl, tak proč chceš utrácet peníze i energii v  projektu, jakým je osobní volební kampaň?

Náležitou pozornost také věci věnují mí odpůrci, kteří se mohou těšit, že se mne konečně zbaví. V žertu říkám, že snad i jen to by bylo dobrým důvodem k pokusu o získání dostatečného počtu „kroužků“ a zadostiučinění vůči všem, kteří se dnes z pražské kandidátky ODS radují. A stovky často i neznámých lidí, kteří mi za poslední týdny vyjádřili podporu a kteří mi znovuzvolení přejí, svědčí o tom, že jsem svou práci snad dělal dobře a že nejsem lidem lhostejný. Ale hrát na uraženou ješitnost by bylo samozřejmě málo a jsem si jist, že u voličů by to neprošlo.

Zásadním pro mě ovšem je, že při schvalování pražské kandidátky nedošlo k žádnému demokratickému kompromisu, jako tomu bylo vždy v minulosti, ale že téměř polovina delegátů odcházela otrávena a s pocitem, že kandidátka není sestavena správně. To se samozřejmě promítá v ochotě členů a příznivců ODS aktivně se zapojit do kampaně. A bez práce všech členů jsou naše výsledky vždy horší. Průzkumy současně naznačují, že pokud ODS nezvítězí, nebude žádná varianta, jak sestavit vládu bez Jiřího Paroubka, Davida Ratha a jejich kolegů. Přicházel by v úvahu snad jen slib Paroubkovi, že sice nebude ve vládě, ale bude příštím prezidentem, to by ale podle mne byla ještě horší varianta. Bez vítězství ODS žádná středopravá koalice existovat nebude, protože prostě na ni nebude dost hlasů. A pak už je skoro jedno, jestli sociální demokraté budou mít za partnera slabší ODS (s čímž bych hrubě nesouhlasil), lidovce a TOP nebo komunisty.

Paroubkovsko-tvrdíkovský styl jednání ČSSD, který se řídí jen aktuálními průzkumy veřejného mínění, pro mne není zárukou, že se tato strana nepokusí zvrátit celý polistopadový vývoj v České republice. Zatím si to opatrně testují na vtahování komunistů k moci a zpochybňování naší zahraniční orientace. Už nestačí jen zpochybňování obranné radarové základny, dnes už otevřeně nadbíhají putinovskému Rusku a absolvovali několik cest po komunistické Číně. Když byl v první Topolánkově vládě jmenován ministrem zahraničí Alexandr Vondra, první Paroubkovou reakcí bylo: „Budeme muset pana Vondru hlídat, aby nepokazil, co jsem dokázal vytvořit v naší politice vůči Rusku a Číně.“ Pamatuji si to velmi dobře. A to už vůbec nemluvím o svrhnutí vlády uprostřed evropského předsednictví.

Naše země si zkrátka nemůže v nepříliš jisté době dovolit luxus vlády dnešní sociální demokracie. Maďarsko si to nedávno zkoušelo tak dlouho, až měli premiéra, který se těsně po volbách přiznal, že lhal lidem ve dne v noci, jen aby zachránil volební vítězství. A dnes je Maďarsko před hrozbou státního krachu, občanům dramaticky klesá životní úroveň a ani střední třída nemá na splácení hypoték.

Teče-li do lodi, musí všichni k pumpám. Když nám hrozí Paroubkova vláda, musíme všichni zatnout zuby a zabrat. Proto chci každého, koho jsem schopen oslovit, přesvědčit: Může se vám nelíbit pražská kandidátka, ale to není důvod nevolit ODS. Přijďte k volbám a využijte svých preferenčních hlasů. Když vás to udělá dost, může se pořadí změnit. Jsem připravený věnovat se tomu s plným nasazením. Vítězství ODS je každopádně jedinou zárukou zastavení pana Paroubka a jeho nového socialismu.

Kdo nechcete volit Béma, přijďte volit mě, ve výsledku to pomůže celé České republice. Chtěl bych, aby tuto emoci se mnou sdílelo dost členů i aktivistů, kteří jediní svou prací a nasazením mohou pomoci vylepšit volební výsledek. Pokud budeme vědět (tak jsem se to aspoň kdysi učil na filmu Rocky), že nejlepší boxer není ten, kdo dokáže dát největší ránu, ale ten, který se po každé ráně dokáže znovu zvednout, můžeme vyhrávat i nepříliš optimisticky vypadající boje.

A věřte mi, že já mám se zdánlivě ztracenými boji hlubokou zkušenost už z útlého dětství v hlubokém socialismu.

Rubriky
Komentáře a články

Ještě k „náhubkovému“ zákonu

Během jara vyvolala velký poprask na české politické scéně novela trestního řádu a trestního zákona zjednodušeně novinářskou obcí přejmenovaná na „náhubkový“ zákon. Bohužel se stalo, že jsem se stal mediálním nositelem této iniciativy a to i přesto, že jsem nebyl jejím jediným autorem a podpořili ji téměř všichni poslanci s výjimkou komunistů a několika jednotlivců. To je dáno mou povahou, že když jsem o něčem přesvědčen, tak to hájím i v situacích, které se nedají vyhrát, a neuteču od toho. Což byl přesně případ „náhubkového“ zákona, kdy jsem zůstal v podstatě jako jediný obhájce, protože ostatní si vyhodnotili, že je to bude stát přízeň novinářské obce.

Abych ovšem stručně vysvětlil, o co v celém sporu šlo. PS schválila tři zásadnější upřesnění dosavadních pravidel zveřejňování údajů z trestního řízení. Všechny se týkají pouze osobních údajů jednotlivců zveřejněných bez jejich souhlasu! To je třeba si stále připomínat, odstrašující, varující či na nešvary poukazující charakter si samozřejmě zpravodajství může ponechat, jen nesmí proti jejich vůli sdělovat osobní údaje jednotlivců! Cílem celé novely byla právě vyšší ochrana osobních údajů shromažďovaných v souvislosti s trestním řízením. A stejně tak je v zákoně výjimka, že pokud je to třeba pro účely trestního řízení, pak je možné údaje zveřejnit (typicky výzva, jestli osoba nespáchala ještě jiné podvody, pátrání po oběti únosu apod.).

Jednak bylo zakázáno zveřejňování obětí trestných činů proti lidskému zdraví a osobní integritě (typicky oběti znásilnění či loupežného přepadení). Copak není ona osoba už tak dost traumatizována trestným činem, aby si na tom ještě nějaký bulvár zvyšoval zisk?

Druhou oblastí byl zákaz pro orgány činné v trestním řízení (typicky vyšetřovatele), aby před podáním obžaloby spekulovali o tom, kdo je pachatel. Pokud si nejsou alespoň tak jisti, že podají obžalobu k soudu (což ještě o žádné vině nesvědčí, o ní rozhoduje jen soud), tak nemají říkat, kdo by to případně mohl být. Tady si musíme uvědomit, že takové nepodložené obvinění nesmírně závažně zasahuje do osobnostních práv domnělého pachatele a že mu to už nikdy nikdo takzvaně „neodpáře“. Proto je třeba tyto spekulace omezit jen na případy. kdy už je vyšetřovatel kvalifikovaně přesvědčen  o vině podezřelého.

A dále bylo zakázáno zveřejňovat údaje z policejních odposlechů (nijak se netýká skrytých kamer a podobně), pokud nebyly použity jako důkaz v řízení před soudem. Věc, která vyvolala nejvíce emocí i u seriózních medií, ale přitom téměř nejjasnější a nejméně zpochybnitelná (navíc evidentně již před účinností novely nezákonná). Buď mají odposlechy sloužit k odsouzení pachatele, a pak není správné, že budou dříve zveřejněny, neboť mu to nahrává v jeho obhajobě (minimálně právo na spravedlivý proces, neovlivňování soudu a podobně). Nebo žádný pachatel není a pak má být odposlech skartován. Nic jiného ani nesmí platit, odposlech nesmí sloužit k jinému účelu než pro trestní řízení. Všechno ostatní je nezákonné a neetické. Dokonce jsme ani novinářům nezakazovali odposlech držet a využít jako návod, kde pátrat, zda-li se neděje něco nekalého, ale není možné vytržené řeči z nezákonně získaných odposlechů šířit pro zvýšení svého zisku!

A od počátku jsem i novinářskou obec upozorňoval, že toto je pouze obecný princip, vztahující se na každého občana této země. A tam, kde případně převáží veřejný zájem (typicky právě u trestného činu veřejného činitele, poslance, ministra apod.), bude možné údaje zveřejnit s odvoláním na  Listinu základních práv a svobod. Ale veřejný zájem je v tomto případě pouze výjimkou z jinak obecně platné zásady, ne naopak, tisknu všechno a ať se proti mně někdo hájí u soudu.

Když vidím všechnu tu špínu, kterou dnes kydají bulváry, a přečtu si občas „cenzurováno oslíkem Markem Bendou“, tak mám vždy radost, že jsem dokázal nějakou konkrétní osobu ochránit před zvůlí těchto „takynovinářů“.

To je celý příběh takzvaného „náhubkového“ zákona a já jsem hluboce přesvědčen, že mi Ústavní soud dá v obecnosti za pravdu a poukáže právě na možnost v konkrétním případě ochrany veřejného zájmu porušit obecné principy.

A vy, milí čtenáři, zkuste přemýšlet se mnou, jestli jsem někde udělal chybu…

Rubriky
Komentáře a články

Všichni na jedné lodi

Mám rád papírové noviny. Průběžné sledování informací, které se na nás chrlí z desítek různých médií, je sice mým každodenním chlebíčkem, ale v klidu si posedět a přečíst si v novinách i něco jiného než běžné zpravodajství je luxusem, který si dopřávám jen o víkendech ráno. A samozřejmě v tramvaji, kterou jezdím z Nuslí, kde bydlím, do práce na Malou Stranu docela často.

Mám rád papírové noviny a jejich čtyřiadvacetihodinový rytmus, který dovoluje novinářům trochu s nadhledem vybírat to důležité ze zpráv a zpráviček, které třeba na internet jdou hodně rychle a bez ladu a skladu.

A mám rád papírové noviny také proto, že si na jejich bílé okraje píšu poznámky z telefonátů a nemusím  vždy odbíhat pro blok nebo k počítači. Své zvyky měním nerad a tak doufám, že tu papírové noviny vydrží navždy a nepřeválcuje je internet. Mých deset, dvacet korun a do budoucna i nějaký ten euráček denně mají jistých.

Rád diskutuji s novináři a udělá mi vždycky radost, když se mi je podaří o něčem přesvědčit. Mají moje uznání za to, že pracují mnoho hodin denně – a pravděpodobně víc, než průměrný zaměstnanec – aby poskytli svým čtenářům obraz dění doma i ve světě. Na označení médií jako „sedmé velmoci“ je mnoho pravdy a měli bychom obzvláště svobodu tisku hýčkat a podporovat ji. Bez ní bychom byli prostě namydlení. Ale stejně v jako každé jiné lidské činnosti se svoboda musí pojit s odpovědností a tohle vědomí mi u některých novinářů možná chybí.

Ač se to nemusí vždycky zdát, mám novináře rád. Jsou to naši partneři, píší o naší práci, kontrolují nás, koukají se nám pod prsty. Občas nám někteří podsunou něco, co jsme neřekli nebo neudělali, ale na to jsem si zvykl. Většinou to není zlý úmysl, ale spíš omyl, liknavost nebo příliš rychlý úsudek. Často si za to také můžeme sami tím, že věc špatně vysvětlíme, nebo naopak málo zjednodušíme. Nemá smysl lamentovat, lze to jen příště udělat lépe a spoléhat se, že také naši partneři – novináři, budou vždy dbát na to, aby psali pravdu.

Stejně jako v politice působí úplně normální lidé z masa a kostí, chybující, skvělí, excelentní, průměrní, tak i novinářská obec je složena z  lidí s běžnými starostmi, dříčů i flinků, výborných redaktorů, myslitelů nebo naopak těch, kteří své řemeslo umí jen průměrně.

Důležité ale je, že jsme všichni – politici, novináři i voliči – na stejné lodi, která pluje přirozeně neklidnými vodami demokracie a která již téměř dvacet let s drobnými výchylkami a zajížďkami udržuje správný kurz.