Rubriky
Média

Fotopříběh: Bendův den

Parlamentní listy sledovali poslance Marka Bendu, jak má ve sněmovně napilno…

Pozoruhodná fotosérie z jednoho pracovního dne.

Rubriky
Média

Kšeft století? Ano, pro stát!

VYŠLO V ČASOPISE REFLEX

V posledních měsících se blížíme k završení historického úkolu, kterým vláda Petra Nečase splácí starý dluh: jedná se o narovnání vztahů státu s církvemi.

Již v roce 1992 bylo záměrem zařadit navracení církevního majetku po bok standardním restitucím, které se mimochodem ukázaly jako nejspravedlivější a zároveň nejméně zpochybňovaná forma privatizace. Tenkrát celou věc zmařila slovenská komora Sněmovny národů, podle pamětníků čistě kvůli vnitroslovenským politickým hrátkám. Reakce tehdejšího Federálního shromáždění byla jednoznačná: naši zvolení zástupci tenkrát rozhodli, že majetek, který patřil církvím, se bude navracet na základě zvláštního zákona a do té doby s ním nebude možno nakládat. Tak vznikl onen proslulý „blokační paragraf“, který již po dlouhých dvacet let dusí rozvoj řady obcí a měst a nechává obrovský majetek bez možnosti plného využití, ke škodě nás všech.

Nechci čtenáře unavovat historickými spekulacemi, kdo, kdy, za co mohl, faktem však zůstává, že až do dnešního dne žádná vláda nedokázala tento problém vyřešit. Mimochodem – na rozdíl právě od Slováků, kteří ihned po rozdělení státu své pochybení napravili a v téměř totožném právním prostředí církevní restituce naprosto bez problémů provedli.

Česká republika, resp. její parlament, tedy dnes nestojí před otázkou, zda majetek patřil církvím a zda jej má vracet. Odpověď na tuto otázku obsahuje zákon platný již dvacet let. To ostatně konstatuje i rozhodnutí Ústavního soudu, na jehož základě se mohou církve o jednotlivé majetky začít soudit a zcela nepochybně budou soudy vyhrávat. Jen díky trpělivosti církví k tomu ještě nedošlo. Za to si církve, především římskokatolická, zaslouží veliké uznání. Výsledek tohoto živelného vymáhání by totiž přinesl jen dvojí: stát by patrně musel vydat a zaplatit více (včetně nákladů soudů), zároveň by jeho rozpočet byl i nadále zatížen vyplácením platů duchovních, včetně nových církví.

Abychom jinak vskutku trpělivé církve nedotlačili k tomuto meznímu řešení, dospěli jsme po letech vyjednávání k rozumnému kompromisu. Stát navrženým zákonem vrací církvím tu část jejich majetku, kterou má v držení, a za tu část, která patří obcím, krajům či soukromým osobám, vyplácí náhradu.  Tím stát přebírá vinu za ukradení majetku výhradně na sebe a nekomplikuje situaci nikomu jinému. Zároveň však zákon konstatuje, že společně s vyplácením náhrad za nevydaný majetek bude postupně zastaveno financování církví ze státního rozpočtu. Tím se konečně dostáváme do stavu, předpokládaném v naší Listině základních lidských práv a svobod, tedy k církvím nezávislým na státu, k jejich finanční soběstačnosti v kultovních záležitostech bez nároků na veřejné rozpočty.

Z tohoto hlediska je dohoda všech státem placených církví na vzájemném vyrovnání nesmírně důležitá, bez ní by celý proces nemohl fungovat. Katolická církev se z vyplácených náhrad velkoryse vzdává významné části, která umožní budoucí působení i menším církvím. Naopak České republice se toto nastavení celého vyrovnání s církvemi vyplatí, jak prokazují výpočty ministerstva kultury i ekonomických analytiků: za třicet let bude její „dluh“ splacen, přitom ale již mnohem dříve bude na církve vydávat celkově méně než dnes. Bohužel na české levici není nikdo, kdo by byl ochoten uvažovat v horizontu delším než je volební období.

Sama skutečnost, že chceme církve odpovědné samy za sebe, se mnohým zastáncům všeobjímajícího státu nelíbí. Rétorika nejrůznějších odpůrců přesáhla už všechny meze a připomíná padesátá léta včetně konspirativních teorií o roli státu Vatikán v celosvětových spiknutích. Podobné výplody by sotva stály za komentář, nicméně dává-li ČSSD inzerát se zcela a ve všech ohledech lživým výrokem nebo otiskuje-li tak solidní časopis, jakým je Reflex, takové nesmyslné a nenávistné výplody, jakých se dopustila paní Lenka Procházková, je třeba přidat ještě dvě poznámky.

Není pravdou, že by majetek, o němž je řeč, v minulosti nepatřil církvím, resp. církevním právnickým osobám. Až do dnešních dnů o tom nikdy nikdo nepochyboval, jak je patrné z pozemkových reforem, zabírání za komunismu, běžných obchodních vztahů, jako je prodej, směna, koupě, za všech forem vlád v posledních sto letech. Jistá omezení v nakládání církví s majetkem nebyla nikdy zpochybněním vlastnictví, ale naopak vyjádřením habsburské touhy po přiblížení trůnu a oltáře a po nich komunistickou snahou o dohled státu nad církvemi.

Holým právním nesmyslem je strašení lidí, že církevní majetek začne patřit Vatikánu. Majetek bude samozřejmě vydáván českým právním subjektům a bude spravován podle českého právního řádu. Je to podobný blábol, jako když někdo vypráví, že vstupem německé firmy do české automobilky ztrácíme státní suverenitu.

Rubriky
Média

Stát se s církvemi vyrovnat musí. Z právních i morálních důvodů.

VYŠLO V ČASOPISE REFLEX

Podle zákona o vyrovnání s církvemi, který leží v poslanecké sněmovně, se církvím v příštích pěti letech vrátí lesy, pole a nemovitý majetek v hodnotě 75 miliard korun. Církvím bude současně v průběhu příštích třiceti let vyplacena náhrada v celkové výši 59 miliard korun. Podle předsedy ústavněprávního výboru Marka Bendy tak dojde k definitivnímu vyřešení vztahu státu a církví. Po mnoha letech přešlapování se zároveň vyjasní majetkoprávní vztahy, které blokují rozvoj řady českých obcí.

Církevní restituce vyvolaly podle očekávání bouřlivou celospolečenskou debatu. Co říkáte opakovanému argumentu, že církev na majetek zabavený komunistickým režimem nemá právo, protože ho pouze spravovala, ale nevlastnila?

Zásadně s ním nesouhlasím. Vždy se jednalo o názor okrajový, zastával ho za první republiky například Prof. Antonín Hobza, který později figuroval v proticírkevních procesech. V roce 2008 byly  sněmovní komisi k majetkovému narovnání předloženy odborné posudky tří právnických fakult a v žádném z nich nebylo vlastnictví církevních subjektů zpochybněno. Historické vlastnictví církví opakovaně potvrdil také ústavní soud, který v některých případech dokonce rozhodl o vydání majetku. Jedná se například o majetek řádu premonstrátů či farnost Heřmanovice. Nepochybovala 1. republika a dokonce ani socialistické Československo, které majetek církevních subjektů vyvlastňovaly a uzavíraly s nimi darovací a kupní smlouvy.

Církev byla ale podle kritiků restitucí v nakládání s majetkem vždy omezena…

Veřejnoprávní omezení daná zákonem existují dodnes a vztahují se na řadu majetků, typově například na pozemky v chráněných krajinných oblastech nebo objekty v památkových rezervacích. Nijak to ale nezpochybňuje vlastnické právo vlastníka. Všichni, kdo dnes nároky církve zpochybňují, by si měli přečíst dřívější nálezy ústavního soudu. Ty jednoznačně potvrzují, že bez přijetí příslušného zákona bude trvat protiústavní stav, který je v rozporu s mezinárodními závazky k ochraně majetku. Jinými slovy, pokud zákon o majetkovém vyrovnání nepřijmeme, budou hrozit hromadné žaloby, které by církve jistě vyhrávaly.

Možná i v důsledku rozpačité argumentace ministryně kultury vyvolává otazníky stanovená hodnota odebraného majetku. Můžete připomenout, jak se k ní došlo?

Tato hodnota byla stanovena vládní komisí již v roce 2007 na základě detailních podkladů od církví a náboženských společností a zároveň dotčených státních orgánů, jako je Pozemkový fond ČR nebo Lesy ČR. Současná koalice pouze tento výpočet přijala a zvolenou metodu výpočtu potvrdila jako vyhovující i renomovaná auditorská společnost Ernst&Young. Je logické, že stanovená suma u nevydaného majetku je pouze kvalifikovaným odhadem. Pokud bychom ale měli odhadovat cenu každé jednotlivé nemovitosti či pozemku, které nemohou být z různých důvodů navráceny, byla by výsledná částka pro stát jednoznačně méně výhodná. Nejvíce napadaná položka „nadceněných“ lesů a polí: lesy a pole budou vydány, takže se za ně žádná finanční kompenzace platit nebude! Tak možná dostanou církve majetek za méně než 75 miliard, ale to je státu de facto jedno. Navíc férovost původního odhadu potvrdilo, že církve převezmou raději pole a lesy než finanční kompenzaci.

Budou mít církve dostatečné kapacity na to, aby majetek, který často už roky chátrá, dobře spravovaly?

Jsem přesvědčen, že ano. Uplynulo už víc než 20 let od původních restitucí a církve se za tu dobu správu majetku naučily a také ji dnes a denně v praxi ukazují. Navrácení majetku do rukou církve a související finanční vyrovnání naopak umožní nastartovat rozvoj mnoha českých obcí. Téměř pětina z nich má dnes na svém území pozemky fakticky nevyužitelné díky blokačnímu paragrafu ze zákona o půdě. Na místě navrácených chátrajících budov pak budou moci vznikat například hospice či jiná sociální zařízení, která církev tradičně provozuje. Zákon o vyrovnání s církvemi proto podporují starostové i Svaz měst a obcí.

Proč by nemohl dotyčný majetek spravovat veřejnoprávní fond, který by zároveň činnost církví financoval, jak navrhují sociální demokraté?

Veřejnoprávní fond pouze konzervuje nynější stav, v němž jsou církvím protiústavně upírána vlastnická práva, a jde proti principu nezávislosti církví a státu. Vždy jej prosazovaly dvě skupiny: ti, co se už těšili, jak budou takový fond spravovat a postupně tunelovat, a ti, kteří chtějí zachovat moc státu i nad církvemi. Účelem zákona není pouze narovnání minulých křivd, ale především zrušení zákona o hospodářském zabezpečení církví (z roku 1949!). Proto také došlo uvnitř církví a náboženských společností ke společné dohodě o rozdělení finanční náhrady, která všem církvím umožní fungovat i po ukončení financování duchovních. Katolická církev se tak de facto vzdala značné části svého majetku ve prospěch ostatních církví. Změnu financování církví prosadila mimochodem právě ODS, která na ní trvala od samého začátku.

Církevní restituce nemají ovšem podporu veřejnosti, navíc k nim dochází v ekonomicky obtížné době.

Samozřejmě vnímám, že nálada ve společnosti není příznivá, ale to je také důsledek 20 let přešlapování na místě. Vyrovnání s církvemi představuje dlouhodobý problém, s jehož řešením už není možné z právních i morálních důvodů vyčkávat. V důsledku tento krok státu uleví, protože umožní přestat vyplácet platy duchovních ze státního rozpočtu, a v praktické rovině přinese prospěch řadě obcí a jejich obyvatelům. Procházíme tímto procesem jako poslední země bývalého východního bloku. Všechny ostatní státy již restituci církevního majetku provedly, a to dokonce i země, které jinak obecné restituční principy neuplatnily nebo je uplatnily jen ve velmi omezené míře.

Rubriky
Komentáře a články

Rovnováha moci a odpovědnosti

V poslední době se rozhořela vášnivá debata o dalším směřování státního zastupitelství. Systémová diskuse je však často přehlušována výhradně personálními výkřiky. Místo věcné diskuse vidíme hrdiny a bídáky, čerty a anděly. Ti hodní, nebo dokonce jen mediálně sympatičtí, musejí mít pravdu, ti zlí se nutně mýlí.

Zkusme si ale jednotlivce na obou stranách barikády prohodit a najednou máme úplně jiný obraz. Co kdyby pana Zemana vyhazoval pan Rampula a na místo budoucího protikorupčního šéfa směřoval místo paní Bradáčové pan Grygárek? Z mé strany toto není hodnocení žádného z výše uvedených jmen, zůstávám k nim maximálně neutrální, jen se snažím zdůraznit, že žádný systém se nesmí budovat na míru konkrétním lidem. Všechny konzervativní systémy jsou budovány naopak u vědomí, že člověk je tvor hříšný. Proto vysoké moci musí odpovídat také vysoká odpovědnost a možnost být k této odpovědnosti pohnán. Ty postavy v systému, které žádné odpovědnosti nepodléhají (např. předsedové soudů, zejména Ústavního), obvykle žádnou osobní moc téměř nemají. Naopak osoby s vysokou osobní mocí (premiér, hejtmani, starostové) odpovídají přímo svému zastupitelskému sboru, který je může odvolat, a skrze něj v posledku i voličům.

Do roku 1989 byl u nás aplikován model sovětské prokuratury, který se vyznačoval vysokou mírou centralizace, kdy generální prokurátor byl úplným pánem nad soustavou a mohl do kteréhokoli případu ze své pozice zasahovat. Hlavním přínosem porevoluční úpravy zákona o státním zastupitelství byla právě decentralizace soustavy. Ale již od dob působení Marie Benešové – dnes mimochodem vysoké představitelky ČSSD – v čele státního zastupitelství je snaha tento model změnit. Znovu a znovu se objevují pokusy výrazně posílit postavení nejvyššího státního zástupce. Proč má však mít nejvyšší státní zástupce pravomoc vstoupit do každé skončené věci a znovu ji otevřít? A proč by měl být současně prakticky neodvolatelný? Nehrozí právě v takovém případě, že celá struktura může být ovládnuta jediným člověkem? Nebo dokonce nějakou vlivovou skupinou (ekonomickou, politickou, mafiánskou) prostřednictvím jedné nastrčené figurky?

Osobně jsem zastáncem maximální procesní autonomie jednotlivých státních zástupců, řekněme podle vzoru soudů. Respektuji však i opačný názor, že je třeba státní zastupitelství centralizovat. Ale chce-li někdo silného nejvyššího státního zástupce, který bude železnou pěstí spravovat celou soustavu, pak musí nutně odpovědět na otázku, komu a jak se bude takto mocná osoba zodpovídat.

Rubriky
Komentáře a články

Poslušnost dětí jako střet ideologií

“Dokud se dítě nestane svéprávným, mají rodiče právo usměrňovat své dítě výchovnými opatřeními, jak to odpovídá jeho rozvíjejícím se schopnostem, včetně omezení sledujících ochranu morálky, zdraví a práv dítěte, jakož i práv jiných osob a veřejného pořádku. Dítě je povinno se těmto opatřením podřídit.”

Tyto dvě nevinné, v podstatě bezzubé a pouze faktický stav konstatující věty, citované z návrhu nového občanského zákoníku, se staly tématem široké veřejné diskuse a místy až hysterické kritiky. Hlavním bodem kritiky byla obava, že rodiče na základě tohoto ustanovení začnou žalovat své děti, že “neposlouchají”. Různí psychologové, sociologové, politologové či občanské aktivistky se vyjadřovali proti, zejména s odkazem na to, že poslušnost dětí v rodině nelze vynutit zákonem.

Rád bych se zde vymezil vůči této kritice. Jednak z toho důvodu, že je právně nesmyslná, jednak proto, že s ní nelze souhlasit ani ideově. V občanském právu a zvláště pak v právu rodinném je celá řada ustanovení, která nejsou bezprostředně vynutitelná. Za všechny bych jmenoval povinnost věrnosti mezi manželi, která je v naše právním zakotvena již po dlouhá desetiletí. Je to nepochybně ustanovení, které je dnes v reálném životě nevynutitelné, ale přesto ho nikoho nenapadne rušit. Ustanovuje totiž zásadu dobrého a tradičního manželství a navíc má mnoho interpretačních důsledků v případných sporech o děti, majetek, výživné a podobně. Kritici ustanovení o „poslušnosti“ dětí toto buď nevědí, nebo má jejich napadání hlubší ideový základ.

Signifikantní je, že celou vlnu odstartovaly senzační titulky v bulváru. Nezaznamenal jsem žádnou kritiku z úst právníků či odborníků, znalých návrhu. Smysl návrhu je totiž úplně jiný, než si věci neznalí kritikové myslí. Ani já si samozřejmě nepřeji, aby rodiče žalovali neposlušné děti u soudu – ostatně by se jim nepochybně každý soud vysmál. Je to obráceně: dětem dává řada moderních zákonných ustanovení taková práva, že je možno představit si nejrůznější žaloby puberťáků na rodiče, ať už že dostali pohlavek či nesměli na diskotéku. Právě pro tyto případy jsme do kodexu prosadili zmíněné ustanovení, aby bylo jasné, že má-li dítě řadu práv zákonně zakotvenu, pak i pro zcela přirozenou povinnost poslušnosti dětí existuje zákonná opora.

Tímto konstatováním bych mohl skončit. Kritici nepochopili smysl zákona, zmýlili se, já jsem jim to vysvětlil a hotovo. Celá věc je však bohužel složitější. Ve skutečnosti se obávám, že za celým útokem stojí stará marxistická doktrína o potřebě zrušit rodinu k vybudování té nové, nejlépe beztřídní společnosti. Všechny moderní politické systémy vykazující prvky totalitního (tj. všeovládajícího) myšlení si vzaly jako svůj cíl zrušit všechny fungující vnitrospolečenské instituce a rodinu zvláště (tím se dají snadno rozpoznat od různých diktatur, které nebyly někdy nic moc pěkného, ale nesnažily se destruovat, resp. překonstruovat společnost jako celek). Tato ideologie, kterou nadšeně přebírá moderní levice, prosazuje volné svazky bez závazků, zrovnoprávňování svazků párů nezpůsobilých mít děti (z podstaty, ne z nějaké situace) nebo v našem případě povinnost vychovávat děti jediným možným státem nařízeným způsobem, nejlépe bez možnosti rodičů ovlivňovat vlastní děti a jejich životní postoje. Je to pořád ta stará snaha rozbourat rodinu jako společenství, které se díky své vnitřní soudržnosti nejvíce dokáže bránit totalitním nárokům. Proto jsem pokládal za zcela zásadní se o tuto myšlenku střetnout i u vědomí, že budu nazýván nemoderním staromilcem, který se snaží prosazovat cosi nevynutitelného. Ale i to nevynutitelné, i jen interpretační pravidlo určuje společenský úzus, který pokládám pro přežití západní civilizace za zcela zásadní.

Na závěr bych se rád ideově zamyslel nad věčnou obranou práv těch či oněch, ať jsou to děti, menšiny, zaměstnanci, ženy, listonoši či kdokoli jiný. Právní řády, zejména ústavy a listiny západních demokracií jsou plné nejrůznějších práv a generálně opomíjejí povinnosti občanů. Právě tato neomezeně rostoucí práva, nedoprovázená odpovídajícími povinnostmi, považuji za jeden z klíčových problémů moderního západního světa. Děti se tomuto trendu nevymykají – existují deklarace o právech dětí, zdůrazňují se povinnosti rodičů, ale neustále je snaha omezovat výchovné prostředky. Jako (snad stále ještě extrémní) příklad bych uvedl stoupající tlaky na zamezení tělesným trestům vůči dětem. Já osobně tělesné tresty jako otec čtyř dětí zcela schvaluji a snahy o jejich zákaz považuji za zhůvěřilost patrně bezdětných intelektuálů. Je to však typický příklad toho, jak se s vaničkou vylévá dítě – na základě jakéhosi práva dětí na ničím neomezované užívání života se zcela zapomíná nejen na práva rodičů, ale i na právo dítěte na dobrou výchovu.

I kvůli vymezení se vůči těmto nepřijatelným moderním trendům jsem chtěl svým návrhem jasně deklarovat, že i děti mají své povinnosti, nicméně zároveň rodiče jsou povinni usměrňovat je způsobem, který odpovídá jejich věku. Právům mají odpovídat také povinnosti a v rodině to platí dvojnásob.

Rubriky
Média

Krásný ztráty

Přehrát pořad >

Politolog a historik Jacques Rupnik s politikem Markem Bendou v baru u Michala Prokopa.

Krásný ztráty Krásný ztráty Krásný ztráty

 

Rubriky
Komentáře a články

Změny schválené Ústavněprávním výborem v novém Občanském zákoníku

Seriál pozměňovacích návrhů je značný, ale v mnoha případech jsou spíše technického charakteru. Proto bych se rád pokusil připomenout věcné změny, které jsme pomohli prosadit. Vím, že to není zcela obvyklé, ale pokládám rekodifikaci Občanského práva za nejdůležitější právnický úkol tohoto volebního období a chtěl bych o ní co nejlepší informovanost. Současně poznamenám, že jej i po dalších čtyřech měsících detailního čtení a poslouchání všech kritik pokládám za dílko mimořádně zdařilé, za které se opravdu nebudeme muset stydět. A s ohledem k jeho rozsahu jsou navržené změny opravdu jen dílčí.

1)      Posílení osobnostních práv – jednak se v dílčím způsobem mění ve prospěch osoby samotná definice osobnostních práv (zejména obrazového a zvukového záznamu či podobizny), za druhé se posilují občanskoprávní sankce za jejich narušení, a to zvláště v případě narušení hromadnými sdělovacími prostředky. Chceme tlačit do stavu, kdy narušení těchto práv bude citelněji než dnes sankcionováno a tím i poškozený získá větší odškodnění.

2)      Změna pojetí veřejné prospěšnosti – na základě dlouhé diskuse s neziskovým sektorem jsme ponechali definici veřejné prospěšnosti, ale případné přístupy k výhodám (ať už daňovým nebo subvenčním) ponechali na speciální zákony.

3)      Posílení postavení zvířete – po vyčerpávajících diskuzích se všemi ochránci (ale také pejskaři) zvíře nadále zůstává pro účely občanského práva v postavení obdobném věci (tedy samo žádných práv nabývat nemůže a naopak je předmětem vlastnického práva včetně čerpání plodů a užitků a zcizování), ale je položen důraz na jeho hodnotu samu o sobě jako smysly nadaného živého tvora.

4)      Zvýraznění práv rodičů vůči dětem – není to jen mediálně diskutovaná otázka povinnosti dětí podřídit se pokynům rodičů odpovídajícím jejich stupni vývoje, kterou ovšem v dnešním stavu samých práv a žádných povinností považujeme za hodně principiální, ale také zamezení snahám dále ulehčovat odebírání dětí rodičům. Současně nebyla do návrhu začleněna možnost dítěte po dosažení zletilosti zpochybnit otcovství bez omezení. Pokládáme ji pouze za snahu nechat vydělat různým laboratořím pro výzkum DNA a v principu za nesprávnou.

5)      Povinnost dětí „poslouchat“ svoje rodiče si asi vyžaduje trochu podrobnější výklad, neboť byla médii, počínaje bulvárem, opět použita ke zpochybnění zákoníku i mě osobně. Obecně občanský zákoník obsahuje řadu spíše deklaratorních pravidel, která nejsou přímo soudně vynutitelná, ale slouží při řešení jiných sporů. Neboť šíře případů, které se mohou dostat před soud, je tak nepřeberná jako život sám. Proto je v OZ definováno právo na hledání vlastního štěstí, povinnost manželů zachovávat si věrnost a tisíce dalších pravidel, která nemají odraz v žádném „konkrétním“ soudním rozhodnutí. Asi všichni souhlasíme s pravidlem, že rodiče mají právo při výchově svých dětí používat přiměřená výchovná opatření a děti mají povinnost se jim podřídit. A nic jiného změna neříká. Těžko si představit soud proti vlastnímu nezdárnému  potomku, na druhou stranu před různými samozvanými taky ochránci dětí bude uvedené ustanovení vítanou ochranou.

6)      Posílení práv dětí v dětských domovech – jejich přidělení nebude jako dnes na neurčito (tedy do dosažení zletilosti), ale maximálně na tři roky a soud pak bude muset znovu rozhodnout. Souvisí to s celkovou naší snahou směřovat k vyklízení dětských domovů.

7)      Opuštěné nemovitosti bez vlastníka připadají státu – původně vládní návrh předpokládal, že budou připadat obci, na jejímž katastru se nacházejí, ale objektivně je jasné, že celá řada zvláště menších obcí by vůbec nebyla schopna je nějak převzít, proto je nutné do této pozice postavit stát jako univerzálního představitele veřejné moci.

8)      Omezení domácího násilí pouze na něj samotné a ne na jeho hrozbu – pokud už máme definici domácího násilí jako fyzického a duševního, pak je zbytečné upravovat i hrozbu tímto násilím a naopak to vede ke snaze tento institut zneužívat.

9)      Inženýrské sítě se nestávají součástí pozemku – v souvislosti se zásadou, že stavba následuje povrch (tedy, že vlastníci nemohou být odlišní, která se ovšem zavádí jako princip do budoucna a bude ještě trvat, než dojde ke sjednocení dosavadního postkomunistického nepořádku, nikoho k ničemu nechceme nutit) bude výluka pro inženýrské sítě (vodovody, kanalizace, elektrické vedení), které fakticky nemají s pozemkem jako takovým nic společného a pouze přes něj vedou na další pozemky jako věcné břemeno.

10)  Bude zaveden princip limitace zvyšování nájemného – po německém vzoru bude stanoveno, že zvyšování nájemného – po dosažení jeho obvyklé hodnoty – bude moci být maximálně dvacet procent za tři roky. Šlo hlavně o zásadní podmínku části ČSSD, která je připravena zákoník podpořit, ale i věcně pokládáme takové ustanovení za užitečné, protože tvoří jasný (a vyzkoušený) návod pro předcházení soudním sporům. Netýká se nájemného nesmluvního, stanovovaného podle dosavadních předpisů.

11)   Roční lhůta pro zrušení předkupního práva spoluvlastníků – dojde ke zrušení předkupního práva spoluvlastníků, které je ústavně neudržitelné a vytváří v případě nedohledatelných spoluvlastníků neřešitelné situace. Ale pro situaci mnoha obcí se toto zrušení posouvá ještě rok za účinnost zákona, která bude od 1.1.2014, takže jsou fakticky tři roky na vyřešení dnešních problémů.

12)  Vypadnutí „ztráty radosti z dovolené“ – na žádost představitelů cestovních kanceláří byla vypuštěna ztráta radosti z dovolené, která byla ovšem nahrazena obecnějším pojmem narušení dovolené, což nepředstavuje žádný pokles ochrany zákazníků, jen se tam ztrácí ten emocionální akcent.

13)  Zavedení povinných advokátních smluv u převodu nemovitostí – jediný návrh, který pokládám za sporný a budu navrhovat oddělené hlasování (a který také nezískal podporu našeho ministra). Argumentováno je vyšší ochranou práv účastníků smlouvy, ale já jsem přesvědčen, že si mají účastníci svá práva hlídat sami (včetně případného přizvání advokáta) a že povede jen ke zdražení prodejů nemovitostí. Navíc vyvolává zřetelný nesouhlas obcí, bank a realitek  (asi z pochopitelných důvodů).

Na závěr bych rád doporučil všem hlasovat pro všechny pozměňovací návrhy s jedinou zmíněnou výjimkou a nic dalšího z pléna už neakceptovat, protože geniální nápady na poslední chvíli nemohou u kodexu tohoto rozsahu dopadnout dobře.