VYŠLO V ČASOPISE REFLEX
V posledních měsících se blížíme k završení historického úkolu, kterým vláda Petra Nečase splácí starý dluh: jedná se o narovnání vztahů státu s církvemi.
Již v roce 1992 bylo záměrem zařadit navracení církevního majetku po bok standardním restitucím, které se mimochodem ukázaly jako nejspravedlivější a zároveň nejméně zpochybňovaná forma privatizace. Tenkrát celou věc zmařila slovenská komora Sněmovny národů, podle pamětníků čistě kvůli vnitroslovenským politickým hrátkám. Reakce tehdejšího Federálního shromáždění byla jednoznačná: naši zvolení zástupci tenkrát rozhodli, že majetek, který patřil církvím, se bude navracet na základě zvláštního zákona a do té doby s ním nebude možno nakládat. Tak vznikl onen proslulý „blokační paragraf“, který již po dlouhých dvacet let dusí rozvoj řady obcí a měst a nechává obrovský majetek bez možnosti plného využití, ke škodě nás všech.
Nechci čtenáře unavovat historickými spekulacemi, kdo, kdy, za co mohl, faktem však zůstává, že až do dnešního dne žádná vláda nedokázala tento problém vyřešit. Mimochodem – na rozdíl právě od Slováků, kteří ihned po rozdělení státu své pochybení napravili a v téměř totožném právním prostředí církevní restituce naprosto bez problémů provedli.
Česká republika, resp. její parlament, tedy dnes nestojí před otázkou, zda majetek patřil církvím a zda jej má vracet. Odpověď na tuto otázku obsahuje zákon platný již dvacet let. To ostatně konstatuje i rozhodnutí Ústavního soudu, na jehož základě se mohou církve o jednotlivé majetky začít soudit a zcela nepochybně budou soudy vyhrávat. Jen díky trpělivosti církví k tomu ještě nedošlo. Za to si církve, především římskokatolická, zaslouží veliké uznání. Výsledek tohoto živelného vymáhání by totiž přinesl jen dvojí: stát by patrně musel vydat a zaplatit více (včetně nákladů soudů), zároveň by jeho rozpočet byl i nadále zatížen vyplácením platů duchovních, včetně nových církví.
Abychom jinak vskutku trpělivé církve nedotlačili k tomuto meznímu řešení, dospěli jsme po letech vyjednávání k rozumnému kompromisu. Stát navrženým zákonem vrací církvím tu část jejich majetku, kterou má v držení, a za tu část, která patří obcím, krajům či soukromým osobám, vyplácí náhradu. Tím stát přebírá vinu za ukradení majetku výhradně na sebe a nekomplikuje situaci nikomu jinému. Zároveň však zákon konstatuje, že společně s vyplácením náhrad za nevydaný majetek bude postupně zastaveno financování církví ze státního rozpočtu. Tím se konečně dostáváme do stavu, předpokládaném v naší Listině základních lidských práv a svobod, tedy k církvím nezávislým na státu, k jejich finanční soběstačnosti v kultovních záležitostech bez nároků na veřejné rozpočty.
Z tohoto hlediska je dohoda všech státem placených církví na vzájemném vyrovnání nesmírně důležitá, bez ní by celý proces nemohl fungovat. Katolická církev se z vyplácených náhrad velkoryse vzdává významné části, která umožní budoucí působení i menším církvím. Naopak České republice se toto nastavení celého vyrovnání s církvemi vyplatí, jak prokazují výpočty ministerstva kultury i ekonomických analytiků: za třicet let bude její „dluh“ splacen, přitom ale již mnohem dříve bude na církve vydávat celkově méně než dnes. Bohužel na české levici není nikdo, kdo by byl ochoten uvažovat v horizontu delším než je volební období.
Sama skutečnost, že chceme církve odpovědné samy za sebe, se mnohým zastáncům všeobjímajícího státu nelíbí. Rétorika nejrůznějších odpůrců přesáhla už všechny meze a připomíná padesátá léta včetně konspirativních teorií o roli státu Vatikán v celosvětových spiknutích. Podobné výplody by sotva stály za komentář, nicméně dává-li ČSSD inzerát se zcela a ve všech ohledech lživým výrokem nebo otiskuje-li tak solidní časopis, jakým je Reflex, takové nesmyslné a nenávistné výplody, jakých se dopustila paní Lenka Procházková, je třeba přidat ještě dvě poznámky.
Není pravdou, že by majetek, o němž je řeč, v minulosti nepatřil církvím, resp. církevním právnickým osobám. Až do dnešních dnů o tom nikdy nikdo nepochyboval, jak je patrné z pozemkových reforem, zabírání za komunismu, běžných obchodních vztahů, jako je prodej, směna, koupě, za všech forem vlád v posledních sto letech. Jistá omezení v nakládání církví s majetkem nebyla nikdy zpochybněním vlastnictví, ale naopak vyjádřením habsburské touhy po přiblížení trůnu a oltáře a po nich komunistickou snahou o dohled státu nad církvemi.
Holým právním nesmyslem je strašení lidí, že církevní majetek začne patřit Vatikánu. Majetek bude samozřejmě vydáván českým právním subjektům a bude spravován podle českého právního řádu. Je to podobný blábol, jako když někdo vypráví, že vstupem německé firmy do české automobilky ztrácíme státní suverenitu.
