Rubriky
Média

ČT: Události, komentáře – téma programové prohlášení vlády

Pět dní před hlasováním o důvěře schválila vláda Jiřího Rusnoka své programové prohlášení. Chce hlavně oživit ekonomiku, snížit nezaměstnanost, lépe čerpat eurodotace a také obnovit důvěru ve veřejné instituce. Jaké jsou šance Rusnokova kabinetu na získání důvěry? Budou sociální demokraté hlasovat jednotně? A proč se koalice nechce o vládním programovém prohlášení vůbec bavit? Hostem bude ministr vnitra Martin Pecina, předseda poslaneckého klubu ODS Marek Benda a místopředsedkyně ČSSD a Senátu Alena Gajdůšková.

  Pecina vyšetřovatelům věří, při blamáži by ale zvažoval jejich posty

> přehrát pořad

 

Rubriky
Média

Fotopříběh: Bendův den

Parlamentní listy sledovali poslance Marka Bendu, jak má ve sněmovně napilno…

Pozoruhodná fotosérie z jednoho pracovního dne.

Rubriky
Média

Kšeft století? Ano, pro stát!

VYŠLO V ČASOPISE REFLEX

V posledních měsících se blížíme k završení historického úkolu, kterým vláda Petra Nečase splácí starý dluh: jedná se o narovnání vztahů státu s církvemi.

Již v roce 1992 bylo záměrem zařadit navracení církevního majetku po bok standardním restitucím, které se mimochodem ukázaly jako nejspravedlivější a zároveň nejméně zpochybňovaná forma privatizace. Tenkrát celou věc zmařila slovenská komora Sněmovny národů, podle pamětníků čistě kvůli vnitroslovenským politickým hrátkám. Reakce tehdejšího Federálního shromáždění byla jednoznačná: naši zvolení zástupci tenkrát rozhodli, že majetek, který patřil církvím, se bude navracet na základě zvláštního zákona a do té doby s ním nebude možno nakládat. Tak vznikl onen proslulý „blokační paragraf“, který již po dlouhých dvacet let dusí rozvoj řady obcí a měst a nechává obrovský majetek bez možnosti plného využití, ke škodě nás všech.

Nechci čtenáře unavovat historickými spekulacemi, kdo, kdy, za co mohl, faktem však zůstává, že až do dnešního dne žádná vláda nedokázala tento problém vyřešit. Mimochodem – na rozdíl právě od Slováků, kteří ihned po rozdělení státu své pochybení napravili a v téměř totožném právním prostředí církevní restituce naprosto bez problémů provedli.

Česká republika, resp. její parlament, tedy dnes nestojí před otázkou, zda majetek patřil církvím a zda jej má vracet. Odpověď na tuto otázku obsahuje zákon platný již dvacet let. To ostatně konstatuje i rozhodnutí Ústavního soudu, na jehož základě se mohou církve o jednotlivé majetky začít soudit a zcela nepochybně budou soudy vyhrávat. Jen díky trpělivosti církví k tomu ještě nedošlo. Za to si církve, především římskokatolická, zaslouží veliké uznání. Výsledek tohoto živelného vymáhání by totiž přinesl jen dvojí: stát by patrně musel vydat a zaplatit více (včetně nákladů soudů), zároveň by jeho rozpočet byl i nadále zatížen vyplácením platů duchovních, včetně nových církví.

Abychom jinak vskutku trpělivé církve nedotlačili k tomuto meznímu řešení, dospěli jsme po letech vyjednávání k rozumnému kompromisu. Stát navrženým zákonem vrací církvím tu část jejich majetku, kterou má v držení, a za tu část, která patří obcím, krajům či soukromým osobám, vyplácí náhradu.  Tím stát přebírá vinu za ukradení majetku výhradně na sebe a nekomplikuje situaci nikomu jinému. Zároveň však zákon konstatuje, že společně s vyplácením náhrad za nevydaný majetek bude postupně zastaveno financování církví ze státního rozpočtu. Tím se konečně dostáváme do stavu, předpokládaném v naší Listině základních lidských práv a svobod, tedy k církvím nezávislým na státu, k jejich finanční soběstačnosti v kultovních záležitostech bez nároků na veřejné rozpočty.

Z tohoto hlediska je dohoda všech státem placených církví na vzájemném vyrovnání nesmírně důležitá, bez ní by celý proces nemohl fungovat. Katolická církev se z vyplácených náhrad velkoryse vzdává významné části, která umožní budoucí působení i menším církvím. Naopak České republice se toto nastavení celého vyrovnání s církvemi vyplatí, jak prokazují výpočty ministerstva kultury i ekonomických analytiků: za třicet let bude její „dluh“ splacen, přitom ale již mnohem dříve bude na církve vydávat celkově méně než dnes. Bohužel na české levici není nikdo, kdo by byl ochoten uvažovat v horizontu delším než je volební období.

Sama skutečnost, že chceme církve odpovědné samy za sebe, se mnohým zastáncům všeobjímajícího státu nelíbí. Rétorika nejrůznějších odpůrců přesáhla už všechny meze a připomíná padesátá léta včetně konspirativních teorií o roli státu Vatikán v celosvětových spiknutích. Podobné výplody by sotva stály za komentář, nicméně dává-li ČSSD inzerát se zcela a ve všech ohledech lživým výrokem nebo otiskuje-li tak solidní časopis, jakým je Reflex, takové nesmyslné a nenávistné výplody, jakých se dopustila paní Lenka Procházková, je třeba přidat ještě dvě poznámky.

Není pravdou, že by majetek, o němž je řeč, v minulosti nepatřil církvím, resp. církevním právnickým osobám. Až do dnešních dnů o tom nikdy nikdo nepochyboval, jak je patrné z pozemkových reforem, zabírání za komunismu, běžných obchodních vztahů, jako je prodej, směna, koupě, za všech forem vlád v posledních sto letech. Jistá omezení v nakládání církví s majetkem nebyla nikdy zpochybněním vlastnictví, ale naopak vyjádřením habsburské touhy po přiblížení trůnu a oltáře a po nich komunistickou snahou o dohled státu nad církvemi.

Holým právním nesmyslem je strašení lidí, že církevní majetek začne patřit Vatikánu. Majetek bude samozřejmě vydáván českým právním subjektům a bude spravován podle českého právního řádu. Je to podobný blábol, jako když někdo vypráví, že vstupem německé firmy do české automobilky ztrácíme státní suverenitu.

Rubriky
Média

Stát se s církvemi vyrovnat musí. Z právních i morálních důvodů.

VYŠLO V ČASOPISE REFLEX

Podle zákona o vyrovnání s církvemi, který leží v poslanecké sněmovně, se církvím v příštích pěti letech vrátí lesy, pole a nemovitý majetek v hodnotě 75 miliard korun. Církvím bude současně v průběhu příštích třiceti let vyplacena náhrada v celkové výši 59 miliard korun. Podle předsedy ústavněprávního výboru Marka Bendy tak dojde k definitivnímu vyřešení vztahu státu a církví. Po mnoha letech přešlapování se zároveň vyjasní majetkoprávní vztahy, které blokují rozvoj řady českých obcí.

Církevní restituce vyvolaly podle očekávání bouřlivou celospolečenskou debatu. Co říkáte opakovanému argumentu, že církev na majetek zabavený komunistickým režimem nemá právo, protože ho pouze spravovala, ale nevlastnila?

Zásadně s ním nesouhlasím. Vždy se jednalo o názor okrajový, zastával ho za první republiky například Prof. Antonín Hobza, který později figuroval v proticírkevních procesech. V roce 2008 byly  sněmovní komisi k majetkovému narovnání předloženy odborné posudky tří právnických fakult a v žádném z nich nebylo vlastnictví církevních subjektů zpochybněno. Historické vlastnictví církví opakovaně potvrdil také ústavní soud, který v některých případech dokonce rozhodl o vydání majetku. Jedná se například o majetek řádu premonstrátů či farnost Heřmanovice. Nepochybovala 1. republika a dokonce ani socialistické Československo, které majetek církevních subjektů vyvlastňovaly a uzavíraly s nimi darovací a kupní smlouvy.

Církev byla ale podle kritiků restitucí v nakládání s majetkem vždy omezena…

Veřejnoprávní omezení daná zákonem existují dodnes a vztahují se na řadu majetků, typově například na pozemky v chráněných krajinných oblastech nebo objekty v památkových rezervacích. Nijak to ale nezpochybňuje vlastnické právo vlastníka. Všichni, kdo dnes nároky církve zpochybňují, by si měli přečíst dřívější nálezy ústavního soudu. Ty jednoznačně potvrzují, že bez přijetí příslušného zákona bude trvat protiústavní stav, který je v rozporu s mezinárodními závazky k ochraně majetku. Jinými slovy, pokud zákon o majetkovém vyrovnání nepřijmeme, budou hrozit hromadné žaloby, které by církve jistě vyhrávaly.

Možná i v důsledku rozpačité argumentace ministryně kultury vyvolává otazníky stanovená hodnota odebraného majetku. Můžete připomenout, jak se k ní došlo?

Tato hodnota byla stanovena vládní komisí již v roce 2007 na základě detailních podkladů od církví a náboženských společností a zároveň dotčených státních orgánů, jako je Pozemkový fond ČR nebo Lesy ČR. Současná koalice pouze tento výpočet přijala a zvolenou metodu výpočtu potvrdila jako vyhovující i renomovaná auditorská společnost Ernst&Young. Je logické, že stanovená suma u nevydaného majetku je pouze kvalifikovaným odhadem. Pokud bychom ale měli odhadovat cenu každé jednotlivé nemovitosti či pozemku, které nemohou být z různých důvodů navráceny, byla by výsledná částka pro stát jednoznačně méně výhodná. Nejvíce napadaná položka „nadceněných“ lesů a polí: lesy a pole budou vydány, takže se za ně žádná finanční kompenzace platit nebude! Tak možná dostanou církve majetek za méně než 75 miliard, ale to je státu de facto jedno. Navíc férovost původního odhadu potvrdilo, že církve převezmou raději pole a lesy než finanční kompenzaci.

Budou mít církve dostatečné kapacity na to, aby majetek, který často už roky chátrá, dobře spravovaly?

Jsem přesvědčen, že ano. Uplynulo už víc než 20 let od původních restitucí a církve se za tu dobu správu majetku naučily a také ji dnes a denně v praxi ukazují. Navrácení majetku do rukou církve a související finanční vyrovnání naopak umožní nastartovat rozvoj mnoha českých obcí. Téměř pětina z nich má dnes na svém území pozemky fakticky nevyužitelné díky blokačnímu paragrafu ze zákona o půdě. Na místě navrácených chátrajících budov pak budou moci vznikat například hospice či jiná sociální zařízení, která církev tradičně provozuje. Zákon o vyrovnání s církvemi proto podporují starostové i Svaz měst a obcí.

Proč by nemohl dotyčný majetek spravovat veřejnoprávní fond, který by zároveň činnost církví financoval, jak navrhují sociální demokraté?

Veřejnoprávní fond pouze konzervuje nynější stav, v němž jsou církvím protiústavně upírána vlastnická práva, a jde proti principu nezávislosti církví a státu. Vždy jej prosazovaly dvě skupiny: ti, co se už těšili, jak budou takový fond spravovat a postupně tunelovat, a ti, kteří chtějí zachovat moc státu i nad církvemi. Účelem zákona není pouze narovnání minulých křivd, ale především zrušení zákona o hospodářském zabezpečení církví (z roku 1949!). Proto také došlo uvnitř církví a náboženských společností ke společné dohodě o rozdělení finanční náhrady, která všem církvím umožní fungovat i po ukončení financování duchovních. Katolická církev se tak de facto vzdala značné části svého majetku ve prospěch ostatních církví. Změnu financování církví prosadila mimochodem právě ODS, která na ní trvala od samého začátku.

Církevní restituce nemají ovšem podporu veřejnosti, navíc k nim dochází v ekonomicky obtížné době.

Samozřejmě vnímám, že nálada ve společnosti není příznivá, ale to je také důsledek 20 let přešlapování na místě. Vyrovnání s církvemi představuje dlouhodobý problém, s jehož řešením už není možné z právních i morálních důvodů vyčkávat. V důsledku tento krok státu uleví, protože umožní přestat vyplácet platy duchovních ze státního rozpočtu, a v praktické rovině přinese prospěch řadě obcí a jejich obyvatelům. Procházíme tímto procesem jako poslední země bývalého východního bloku. Všechny ostatní státy již restituci církevního majetku provedly, a to dokonce i země, které jinak obecné restituční principy neuplatnily nebo je uplatnily jen ve velmi omezené míře.

Rubriky
Média

Krásný ztráty

Přehrát pořad >

Politolog a historik Jacques Rupnik s politikem Markem Bendou v baru u Michala Prokopa.

Krásný ztráty Krásný ztráty Krásný ztráty

 

Rubriky
Média

Konzervativci chrání svobodu

VYŠLO V ČASOPISE TÝDEN

Rozhodnutí Ústavního soudu ve věci takzvané směrnice Data retation, tedy zrušení povinnosti operátorů uchovávat údaje o mailech a telefonních hovorech, je pro mě zásadní ve dvou ohledech.

Prvním je skutečnost, že jsme poprvé úspěšně napadli u Ústavního soudu věc, která přímo vychází ze směrnice Evropské unie. Soud sice dal najevo, že směrnici samotnou přezkoumávat nebude, ale současně se jasně vyslovil k její aplikaci v ČR. Tím i podle svého předchozího judikátu v případu Lisabonské smlouvy vymezuje hranice pro aplikaci evropských předpisů na území ČR. Je a bude důležité, aby právě v případě evropských předpisů hlídal Ústavní soud jejich případné zásahy do práv našich občanů a stanovoval jim meze. ÚS svým rozhodnutím jasně ukázal, že hodlá bránit práva našich občanů i proti bruselským směrnicím. Již jen proto je toto rozhodnutí nesmírně důležité.

Druhou neméně významnou skutečností  je samotná podstata rozhodnutí. Zjednodušeně řečeno se řídí dvěma principy. Prvním je, že samotné uchovávání údajů o všech hovorech, mailech, a dokonce i místech, ze kterých byly učiněny, je zásadním zásahem do práva na soukromí. A jako takové by mělo podléhat minimálně stejným pravidlům jako povolování odposlechů. Je totiž srovnatelným zásahem do občanských svobod, což si dodnes ani policejní ani soudní orgány neuvědomují (to je jasné z toho, že odposlechů je povolováno několik málo tisíc, těchto zásahů mnoho desítek tisíc). Druhým je skutečnost, že samotná existence zločinu neopravňuje stát k preventivnímu shromažďování údajů o všech občanech pod heslem Co kdyby se někdy hodily! To je velice důležitý princip, který bývá opakovaně zpochybňován. Slušný občan má právo, aby nebyly shromažďovány údaje o jeho soukromém životě.

Konzervativci jsou příznivci silného státu, ale jen ve vymezených oblastech. Ochrana svobody jednotlivce je pro ně důležitou podmínkou k zachování svobody vůbec. Všechny totalitní režimy začínaly ochranou před zločinci a nepřáteli státu a postupně a nepozorovaně jimi nakonec byli všichni obyvatelé. Před zásahy státu do našeho soukromí je nás všechny třeba dnes a denně hájit.