Rubriky
Aktuality - volby 2013 Kauzy

Mýty a fakta: Proč Benda leží lidem v žaludku?

Mýtus první

Mýtus: Marek Benda je rychlostudent, který navíc podváděl s diplomkou

Fakta: Marek Benda studoval na Právnické fakultě v Plzni standardně pět let, splnil všechny studijní povinnosti, má řádně vedený index atd. Marek Benda NENÍ žádný rychlostudent!

Své studium zakončil diplomovou prací „Restituční proces v 90. letech“. Práci obhájil před zkušební komisí a získal za ni titul Mgr. Komise zároveň tuto práci doporučila k rigoróznímu řízení, což není nijak neobvyklý postup. Vzhledem k tomu, že pan Benda z důvodu snazšího zanášení oprav roztáhl ve své práci řádkování, měl ve shodě se zkušební komisí za to, že text splňuje podmínku příslušného počtu stran pro rigorózní řízení. Po ukončení rigorózního řízení umístil Benda svou práci na webové stránky, čímž umožnil novinářům usvědčit jej z omylu. Tím jasně prokázal, že o nedostatečném počtu stránek nevěděl – v opačném případě by se svou práci snažil maximálně utajit. Odevzdání práce o nedostatečném rozsahu bylo samozřejmě chybou, za niž se Benda omluvil a odmítl převzít titul JUDr., ale nemohlo jít o vědomý podvod. Marek Benda NENÍ žádný podvodník!

Více o celé kauze.

Mýtus druhý

Mýtus: Benda zavedl cenzuru médií, aby ochránil nečestné politiky

Fakta: Před pár lety vyvolala velký poprask novela trestního řádu a trestního zákona, v mediální zkratce podávaná jako „náhubkový“ zákon. Ve skutečnosti šlo především o zákaz zveřejňování osobních údajů obětí trestné činnosti, což vytočilo bulvár – kdyby třeba někdo znásilnil dceru nějaké celebrity, nemohli by uvést její jméno!

Dále se jednalo o to, že policie nesmí zveřejňovat jména stíhaných osob, dokud celou věc nepředá soudu. Konkrétně tedy nesmí například zveřejnit, že na Frantu Vonáska někdo podal trestní oznámení, že krade v samoobsluze. Teprve bude-li mít policie tak důvodné podezření a tolik důkazů, že věc předá soudu, je možné o tom veřejně mluvit. Nepodložené drby, které mohou zničit osobní život kohokoli z nás, policie šířit nesmí.

Poslední ustanovení hovoří o tom, že média nesmí zveřejnit policejní odposlechy, pokud nebyly použity před soudem. Opět jasné a logické. Úniky z policejních odposlechů mohou napomoci obžalovanému (zjistí, co „na něj mají“), nebo naopak poškodit někoho, kdo ani před soudem nestane. Policie nesmí za pomoci médií trestat občany, kteří se jí z těch či oněch důvodů nezdají, ale má je usvědčovat před soudem.

Tento poslední paragraf se logicky nemůže vztahovat na politiky a jiné veřejné osoby, neboť zde může převážit ústavně zakotvený veřejný zájem takové věci zveřejnit. Je to ochrana každého občana ČR, s výjimkou politiků…

Více o celé kauze.

Mýtus třetí

Mýtus: Benda nikdy nepracoval, neví, co je práce, nezná problémy lidí

Fakta: Politika je profese jako každá jiná. Domnívat se, že není prací, protože se dělá převážně slovy, je naivní. Ne každý z nás rube uhlí. Novináři se živí bušením do klávesnice, zpěváci zpíváním, politici vyjednáváním a přípravou zákonů. Marek Benda se politice věnuje od svého dětství – jako syn disidenta roznášel konspirační vzkazy, pomáhal s výrobou samizdatů, později založil studentské hnutí, které organizovalo demonstraci na Albertově a rozhodujícím způsobem tak přispělo k pádu komunistického režimu. V politické práci pokračoval i po revoluci, po předčasné otcově smrti se snažil naplňovat jeho odkaz.

Většina občanů zná problémy maximálně několika desítek lidí ve svém okolí. Politici jsou za rok přímo konfrontováni s problémy stovek a tisíců občanů. Konkrétně Marek Benda je ženatý otec čtyř dětí, které každé ráno vodí do školy a školky. K jeho domácím povinnostem patří pravidelné nákupy, v okolí svého bydliště má mnoho známých prodavačů, s kterými denně prohodí pár slov na téma „Co nového v politice“. Není ten typ poslance, který je celé dny zalezlý jen v kanceláři nebo po úřadech. Dává své práci hodně, ale třeba na volejbal s kamarády a pak do hospůdky chodí pravidelně dvakrát týdně. Součástí jeho práce je denní kontakt s lidmi a řešení jejich běžných starostí, takže za měsíc potká více lidí než mnozí z jeho kritiků za celý život.

Mýtus čtvrtý

Mýtus: Benda nechce rozšíření pravomocí NKÚ

Fakta: Marek Benda podporoval rozšíření pravomocí NKÚ na kraje a obce. Ve sněmovně hlasoval pro změnu Ústavy, která rozšiřovala pravomoci NKŮ na kraje, obce a další subjekty. Tuto novelu neschválil Senát ovládaný ČSSD.

Mýtus pátý

Mýtus: Benda nechce smlouvy na internetu

Fakta: Marek Benda byl pro to, aby smlouvy veřejných subjektů byly od určité výše přístupné na internetu. Nesouhlasil však s tím, že nedodržení tohoto ustanovení vyvolá automaticky neplatnost smlouvy, neboť je přesvědčen, že by to v důsledku mohlo poškodit veřejný sektor. Příslušný zákon nakonec nebyl projednán kvůli rozpuštění Poslanecké sněmovny, pro které Marek Benda nehlasoval.

Mýtus šestý

Mýtus: Benda chce anonymitu politiků

Fakta: Marek Benda se nikdy neschovával za anonymitu hlasování, jedinkrát se nevymlouval, že nevěděl, o čem hlasuje. Naopak – většina jeho kritiků mu předhazuje právě to, že je schopen obhajovat i nepopulární témata, jako je např. financování stran či „náhubkový“ zákon. Na rozdíl od mnoha jiných svůj postoj vždy veřejně vysvětloval a obhajoval. Předhazovat zrovna Bendovi, že chce anonymní politiky, je nejen drzost, ale hlavně lež.

Rubriky
Kauzy

Kauza: Náhubkový zákon

Před pár lety vyvolala v českých médiích velký poprask novela trestního řádu a trestního zákona, zjednodušeně novinářskou obcí přejmenovaná na „náhubkový“ zákon. Bohužel se stalo, že jsem se stal mediálním nositelem této iniciativy, a to i přesto, že jsem nebyl jejím jediným autorem a podpořili ji téměř všichni poslanci s výjimkou komunistů a několika jednotlivců. To je dáno mou povahou, že když jsem o něčem přesvědčen, tak to hájím i v situacích, které se nedají vyhrát, a neuteču od toho. Což byl přesně případ „náhubkového“ zákona, kdy jsem zůstal v podstatě jako jediný obhájce, protože ostatní si vyhodnotili, že by je to stálo přízeň novinářské obce.

Abych ovšem stručně vysvětlil, o co v celém sporu šlo. PS schválila tři zásadnější upřesnění dosavadních pravidel zveřejňování údajů z trestního řízení. Všechny se týkají pouze osobních údajů jednotlivců zveřejněných bez jejich souhlasu! To je třeba si stále připomínat, odstrašující, varující či na nešvary poukazující charakter si samozřejmě zpravodajství může ponechat, jen nesmí proti jejich vůli sdělovat osobní údaje jednotlivců! Cílem celé novely byla právě vyšší ochrana osobních údajů shromažďovaných v souvislosti s trestním řízením. A stejně tak je v zákoně výjimka, že pokud je to třeba pro účely trestního řízení (typicky výzva, jestli osoba nespáchala ještě jiné podvody, pátrání po oběti únosu apod.).

1Jednak bylo zakázáno zveřejňování jmen obětí trestných činů proti lidskému zdraví a osobní integritě (typicky oběti znásilnění či loupežného přepadení). Copak není ona osoba už tak dost traumatizována trestným činem, aby si na tom ještě nějaký bulvár zvyšoval zisk?

2Druhou oblastí byl zákaz pro orgány činné v trestním řízení (typicky vyšetřovatele), aby před podáním obžaloby spekulovali o tom, kdo je pachatel. Pokud si nejsou alespoň tak jisti, že podají obžalobu k soudu (což ještě o žádné vině nesvědčí, o ní rozhoduje jen soud), tak nemají říkat, kdo by to případně mohl být. Tady si musíme uvědomit, že takové nepodložené obvinění nesmírně závažně zasahuje do osobnostních práv domnělého pachatele a že mu to už nikdy nikdo takzvaně „neodpáře“. Proto je třeba tyto spekulace omezit jen na případy, kdy už je vyšetřovatel kvalifikovaně přesvědčen o vině podezřelého.

3Nakonec bylo zakázáno zveřejňovat údaje z policejních odposlechů, pokud nebyly použity jako důkaz v řízení před soudem. Věc, která vyvolala nejvíce emocí i u seriózních médií, ale přitom téměř nejjasnější a nejméně zpochybnitelná. Buď je možno použít odposlechy k usvědčení pachatele, a pak není správné, že budou dopředu zveřejněny, neboť to nahrává jeho obhajobě (a obráceně má obžalovaný právo na spravedlivý proces, neovlivňování soudu a podobně). Nebo žádný obžalovaný není, a pak má být odposlech skartován. Nic jiného ani nesmí platit, odposlech nesmí sloužit k jinému účelu než pro trestní řízení. Všechno ostatní je nezákonné a neetické.

Od počátku jsem i novinářskou obec upozorňoval, že toto je obecný princip, vztahující se na každého občana této země. Ovšem tam, kde případně převáží veřejný zájem (typicky právě u podezření z trestného činu veřejného činitele, poslance, ministra apod.), bude možné údaje zveřejnit s odvoláním na Listinu základních práv a svobod. Na základě koaliční smlouvy Nečasovy vlády byla proto některá zákonná ustanovení upřesněna, a to tak, že bylo výslovně řečeno, že v případě veřejného zájmu je možné tato pravidla prolomit.

 

Rubriky
Kauzy

Kauza: Studium Marka Bendy na plzeňské právnické fakultě

Shrnutí kauzy studia Marka Bendy na plzeňské právnické fakultě. Zajímá-li vás hlubší pohled a vysvětlení, jak to bylo s diplomovou prací, přečtěte si následující text, který vznikl v roce 2010 jako podklad pro některá média (zpracováno 10. května 2010).

Marek Benda Právnickou fakultu v Plzni nejprve pět let poctivě studoval: splnil všechny studijní povinnosti, má řádně vedený index atd. Toto studium zakončil diplomovou prací „Restituční proces v 90-tých letech“. Práci obhájil před komisí a získal za ni titul Mgr. Komise zároveň tuto práci doporučila k rigoróznímu řízení. Na základě tohoto doporučení předložil Marek Benda následující rok stejnou práci v rámci rigorózního řízení, složil rigorózní zkoušku a získal tak tzv. „malý doktorát“: titul JUDr. Praxe, že za výbornou diplomovou práci lze obdržet nejen titul Mgr., ale i „malý doktorát“ (titul JUDr., případně jeho ekvivalent v jiných oborech, např. PhDr.), je a v minulosti byla poměrně častá.

Práce Marka Bendy nesplňovala ovšem formální náležitosti kladené na rigorózní práci, především proto, že byla výrazně kratší. M. Benda totiž kvůli snazšímu opravování své práce a vpisování poznámek nastavil v průběhu psaní ve Wordu dvojité řádkování. Během dokončování práce zapomněl vrátit řádkování, a proto si neuvědomil, že jeho práce má nižší počet znaků, než je potřeba pro rigorózní práci. Vedoucí práce ani zkušební komise mu ovšem žádnou chybu nevyčetla a ani on sám si jí nebyl vědom, což lze dobře poznat z toho, že práci sám vyvěsil na své internetové stránky.

Když novináři později upozornili na nedostatky jeho práce, uznal své pochybení, omluvil se a veřejně požádal vedení Západočeské univerzity, aby otevřelo přezkumné řízení, rozhodlo o znovuotevření jeho rigorózního řízení a umožnilo mu práci doplnit a posléze se ji pokusit obhájit. Do té doby se rozhodl nepoužívat titul JUDr. Posléze si nevyzvedl slavnostní diplom o udělení titulu, takže mu škola nemá co odebrat.

Běžný student není nikterak povinen ručit za kvalitu odevzdaných prací (podobně jako neručí ani za výkon u zkoušek): posoudit, jestli studentská práce je dostatečně kvalitní, je úkolem vedoucího práce, oponenta a zkušební komise. Něco jiného je, pokusí-li se student komisi vědomě oklamat, např. plagiátorstvím. (Proto je také povinnou součástí každé diplomové práce čestné prohlášení, v němž student podepisuje, že práci vypracoval samostatně a na veškerou literaturu, kterou použil, také odkázal. Student pochopitelně nemusí čestně prohlašovat, že jeho práce je dostatečně kvalitní, to mají rozhodnout jiní.)

Marek Benda se žádného podvodu nedopustil. Mohli bychom sice tvrdit, že užitím dvojitého řádkování zmátl komisi, která tak považovala práci za delší, než skutečně byla. Toto rozšíření bylo poměrně nápadné (jak ostatně zaznělo již mnohokrát v novinách), že si opravdu nelze myslet, že by komisi, která hodnotí desítky, snad stovky závěrečných prací ročně, natolik zmátlo, aby nemohla Bendovu práci zodpovědně posoudit.

Jakožto student tedy Marek Benda nic špatného neudělal. On ovšem není běžný student, nýbrž známý politik, a proto jsou na něj kladeny vyšší nároky. Jako politikovi se mu něco takového stát nemělo. Měl si dát velký pozor a sám si pohlídat, jestli opravdu splňuje všechny nároky, kladené na rigorózní práci. Nemělo se mu stát, že by předložil nedostatečnou práci, byť ji předkládat teprve k posouzení. To všechno je pravda a M. Benda také toto své pochybení přiznal. Jako jediný z politiků figurujících v kauze plzeňské právnické fakulty uznal svou chybu, omluvil se a byl připraven nést důsledky v podobě odebrání titulu. A to přesto, že jeho chyba opravdu není srovnatelná s různými rychlostudii, neexistujícími indexy, ztracenými pracemi nebo plagiátorstvím. Navzdory skutečné závažnosti jeho pochybení a navzdory tomu, jak se k němu postavil, byl zrovna on označen za hlavní „tvář“ kauzy plzeňských práv. Je-li tato novinářská nálepka oprávněná, musí už posoudit každý sám.

Ještě některé otázky:

Jak si mohl Marek Benda „nevšimnout“, že jeho práce je tak krátká?

Běžného studenta může samozřejmě překvapit, že si Marek Benda nepohlídal něco tak základního, jako je požadovaný počet znaků, a může právě to považovat za projev jeho politické arogance. Ovšem čtyřicetiletý člověk, který už dlouho pracuje a pohybuje se mimo akademické prostředí, si může normostranu se stranou tištěného textu splést poměrně snadno – a nemusí kvůli tomu být kdovíjak arogantní. (Ostatně samotné počítání na normostrany – pocházející z éry psacích strojů, nikoli počítačů – je poněkud nesmyslné ve světě, který se už nezajímá o strany, ale výhradně o počet znaků.)

Nejde ale o to, že by M. Benda neudělal chybu, když nedodržel požadovanou délku práce: v tom chybu udělal a také to přiznal. Politik nemá být ovšem zatracován za to, že dělá chyby – najmě v oblasti, která s politikou přímo nesouvisí. Co by Bendu opravdu diskreditovalo (a je mu neustále vyčítáno) by bylo, kdyby nešlo o chybu, ale o úmyslný podvod. Tedy, kdyby si byl vědom, že odevzdává nedostatečnou práci. Ovšem člověk, který , že jeho práce nemá požadovaný počet znaků, ji nikdy veřejnosti neposkytne v elektronické podobě. Zjistit počet znaků u práce v elektronické podobě je totiž otázka vteřin, maximálně minut. Kdyby Marek Benda svou práci nezveřejnil, musel by případný zájemce o znalost počtu znaků jeho dílka zajet do Plzně a tam ve studovně v tištěném textu počítat písmenko po písmenku. To je ovšem určitý rozdíl.

Je tedy zjevné, že Marek Benda svou práci opravdu odevzdával v dobré víře, že všechny nároky splňuje. Jeho učitelé toto jeho přesvědčení podpořili. V takové případě nelze ovšem mluvit o podvodu.

Malé připomenutí: jak to bylo se studii Marka Bendy dříve

Když už je Bendovo vzdělání považováno za tak závažné politické téma, snad by nezaškodilo podívat se na ně z trochu větší šíře. Marek Benda se po osmé třídě základní školy hlásil na Sladkovského gymnázium. Ačkoli mu byly díky vítězství v matematické olympiádě odpuštěny zkoušky, nakonec nebyl, jakožto syn významného disidenta, na školu přijat. Musel tedy jít do deváté třídy. Po ní se hlásil na Gymnázium Wilhelma Piecka do speciální matematické třídy. V talentové zkoušce z matematiky se umístil mezi prvními a také přijímací zkoušky z dalších předmětů udělal. Přesto nakonec přijat nebyl, neboť svou roli hrály zjevně opět úplně jiné faktory než jeho schopnosti. Nakonec se mu podařilo dostat na průmyslovku, obor Provozuschopnost strojů a výrobních zařízení. Takto „prominentní a zvýhodňovaný“ tedy Marek Benda při svých studiích byl. Je otázka, jestli by s ním ti, kteří mu dnes vyčítají jeho titul a cítí se snad jeho studijními výsledky osobně poškozeni, opravdu chtěli měnit.

Ale vraťme se do Bendových studijních let. Navzdory nedostatečné kvalitě střední školy, kterou navštěvoval, byl Marek Benda opakovaně velmi úspěšný v rámci Středoškolské odborné činnosti (SOČ), díky čemuž (ve spojení s vynikajícím maturitním vysvědčením 5 x za 1) se také dostal bez přijímacích zkoušek na Matematicko-fyzikální fakultu. Psal se rok 1988, takže alespoň matematiku již studovat mohl. Po revoluci, jíž se velmi aktivně zúčastnil, se mohl konečně dostat i na obor humanitní: na filosofii, kterou předtím dělal v rámci bytových seminářů Daniela Kroupy. Po revoluci ji tedy několik let studoval na Filozofické fakultě. Od začátku devadesátých let byl ale zároveň poslancem PČR, což bylo v oněch přelomových letech natolik vyčerpávající a časově náročné zaměstnání, že již nedokázal dlouhodobě zvládat zároveň denní studium na FF. Tak se tedy stalo, že vysokoškolská studia mohl dokončit teprve po letech studiem práv, které samozřejmě při 2 dětech (3. a 4. se narodilo v průběhu studia) a zaměstnání, posléze výkonu poslaneckého mandátu, muselo být v režimu individuálního studijního plánu.