To nejdůležitější co se týká předčasných parlamentních voleb 2013.
Rozhodl jsem se letos dobrovolně kandidovat až na 10. místě pražské kandidátky. Chtěl jsem zjistit, zda mám ve svém boji proti levici stále důvěru voličů. Obdržel jsem od vás 5336 preferenčních hlasů, které mě posunuly na 4. místo. Vracím se tedy znovu do Poslanecké sněmovny.
Chtěl bych vám všem poděkovat. Tentokrát se ukázalo, že každý hlas sehrál svou roli a každý kroužek je tak pro mě obrovský závazek. Děkuji za vyslovenou důvěru, určitě jí nezklamu.
Arcibiskup pražský Dominik Duka, Marek Benda a sestra Dominika přišli dnes k hrobu bývalého prezidenta Václava Havla. Chtěli tak připomenout jeho ideály, protože se od nich podle něj společnost příliš vzdálila. “Přeji si, aby v naší zemi zase bylo dobře, aby si lidé jeden druhého vážili a věděli, že svoboda je největší dar, který bychom si neměli nechat vzít a neměli bychom ho, jak se lidově říká, prošustrovat,” řekl Dominik Duka pro Českou televizi.
Impulsem pro dnešní návštěvu hrobu Václava Havla byl autocenzurní zásah v pondělním rozhovoru v Radiožurnálu. Pražský arcibiskup zde mluvil v odpoledním vysílání o církevních restitucích. Když došla řeč k záměru ministerstva vnitra vyjmout Pražský hrad z restitucí, začal silně emotivně mluvit o rudých praporech a srpech a kladivech. Moderátorka následně rozhovor ukončila kvůli tomu, že Dominik Duka mohl porušit interní pravidla Českého rozhlasu. “Překvapilo mě, že se pokoušeli pana kardinála cenzurovat jen proto, že mluvil o nebezpečí komunismu,” uvedl Marek Benda na Vinohradském hřbitově.
Vzhledem k neutichajícím vášním ohledně církevních restitucí si dovoluji publikovat 20 let starý článek svého otce.
(Václav Benda, Český deník 11. 11. 1993 ) – Ve vášnivých sporech, které se již měsíce vedou okolo tohoto tématu, se postupně vytrácí reálný, právní, politický i ekonomický kontext a na jeho místo nastupují polopravdy a nejrůznější pověry.
Snad nejzákladnější pověrou je představa, že stojíme před rozhodnutím, zda církvím vrátit, či nevrátit jejich majetek. Toto rozhodnutí však již bylo učiněno, když byl hned několika vládou doporučenými a Parlamentem schválenými zákony pro účely restitucí zablokován veškerý církevní majetek, který přešel na stát po 25. únoru 1948. Že konkrétní prováděcí zákon (s výjimkou zákona o navrácení menší části majetku řádům a řeholním společnostem) nebyl schválen do konce roku 1992, má velmi prozaickou příčinu: rozpory mezi českou a slovenskou reprezentací v této věci.
Druhou závažnou pověrou je otázka fyzických a právnických osob. Celý obrovský proces transformace naší ekonomiky směřuje fakticky k jedinému cíli: aby každá věc nalezla svého skutečného odpovědného vlastníka. Někdy jsou jím fyzické osoby, jindy (daleko častěji) osoby právnické. V případě restitučních nároků vznikl problém rozlišování mezi fyzickými a právnickými osobami z ryze praktických důvodů: zatímco u fyzických osob a jejich dědiců nevznikají žádné pochybnosti o jejich identitě, uchazečů o nástupnictví po zlikvidovaných právnických osobách by mohla být (a v praxi se tak často stalo) celá řada. Nicméně v případech, kde o kontinuitě právnických osob nemohly vzniknout pochybnosti, nebyl při restitucích problém rozlišování fyzických a právnických osob vůbec nastolen. Nejméně čtyři polistopadové zákony se týkají navrácení majetku výlučně právnickým osobám: zákon o majetku bývalého ČSTV, o navrácení majetku řádům a řeholním společnostem, o majetku Červeného kříže a o majetku obcí (přičemž např. tímto posledním zákonem byl převeden nejméně desetkrát větší majetek, než jaký vůbec připadal v úvahu při restitucích církvím).
Třetí pověrou je představa, že církve jsou bezvýhradně závislé na milosti či nemilosti státu a že jim stát prostě může nadiktovat své vlastní stanovisko. To je hluboký omyl, který ignoruje platnou ústavu, deklarovanou vůli být právním státem i dobrovolně přijaté mezinárodní závazky. Donekonečna mohou probíhat právní diskuse o tom, zda ČNR zákonem o majetku obcí nepřekročila své tehdejší kompetence vůči federálním zákonům, které blokovaly jakékoli další zacházení s církevním majetkem. Jedna věc je však průzračně jasná: nikdo, ani stát, nemůže volně nakládat s tím, co mu nepatří a nikdy nepatřilo. Komunistický stát se fakticky zmocnil velké části církevního majetku, nepokládal však za potřebné zajistit si jeho držení také právně. Dnešní stát se musí rozhodnout mezi třemi variantami dalšího postupu: 1. Přátelsky se s církvemi dohodnout o potřebném rozsahu navráceného majetku. 2. Navzdory své ústavě provést nový a tentokrát právně důsledný akt loupeže a vyvlastnění, jimž zbaví církve jejich majetku. 3. Strčit hlavu do písku a otevřít desetiletí zdlouhavých soudních sporů. V jejich průběhu (když ne před našimi, tak před mezinárodními soudy, jejichž jurisdikci jsme uznali) církve velmi pravděpodobně a k velké škodě na mezinárodní prestiži ČR získají valnou část svého majetku zpět.
Konečně jen krátce k pověře čtvrté, která se celý problém snaží prezentovat jako svár mezi „křesťanskými“ a „občanskými“ stranami. Jednak poznamenávám skutečnost, že již delší dobu jde o vztah 3:1, nikoli 2:2. A s plnou odpovědností prohlašuji, že KDS je univerzální politickou stranou konzervativního zaměření, nikoli zájmovou či odborovou organizací církve či křesťanů. Prosazujeme restituci církevního majetku stejně důrazně jako jiné restituce: ne proto, že jde o zájmy církví, ale proto, že pokládáme restituce za nejdůležitější prvek transformace naší ekonomiky směrem k prosperujícímu tržnímu hospodářství.
Václav Benda
Pozn. Autor byl v té době předsedou Křesťansko-demokratické strany.
Mýtus: Marek Benda je rychlostudent, který navíc podváděl s diplomkou
Fakta: Marek Benda studoval na Právnické fakultě v Plzni standardně pět let, splnil všechny studijní povinnosti, má řádně vedený index atd. Marek Benda NENÍ žádný rychlostudent!
Své studium zakončil diplomovou prací „Restituční proces v 90. letech“. Práci obhájil před zkušební komisí a získal za ni titul Mgr. Komise zároveň tuto práci doporučila k rigoróznímu řízení, což není nijak neobvyklý postup. Vzhledem k tomu, že pan Benda z důvodu snazšího zanášení oprav roztáhl ve své práci řádkování, měl ve shodě se zkušební komisí za to, že text splňuje podmínku příslušného počtu stran pro rigorózní řízení. Po ukončení rigorózního řízení umístil Benda svou práci na webové stránky, čímž umožnil novinářům usvědčit jej z omylu. Tím jasně prokázal, že o nedostatečném počtu stránek nevěděl – v opačném případě by se svou práci snažil maximálně utajit. Odevzdání práce o nedostatečném rozsahu bylo samozřejmě chybou, za niž se Benda omluvil a odmítl převzít titul JUDr., ale nemohlo jít o vědomý podvod. Marek Benda NENÍ žádný podvodník!
Mýtus: Benda zavedl cenzuru médií, aby ochránil nečestné politiky
Fakta: Před pár lety vyvolala velký poprask novela trestního řádu a trestního zákona, v mediální zkratce podávaná jako „náhubkový“ zákon. Ve skutečnosti šlo především o zákaz zveřejňování osobních údajů obětí trestné činnosti, což vytočilo bulvár – kdyby třeba někdo znásilnil dceru nějaké celebrity, nemohli by uvést její jméno!
Dále se jednalo o to, že policie nesmí zveřejňovat jména stíhaných osob, dokud celou věc nepředá soudu. Konkrétně tedy nesmí například zveřejnit, že na Frantu Vonáska někdo podal trestní oznámení, že krade v samoobsluze. Teprve bude-li mít policie tak důvodné podezření a tolik důkazů, že věc předá soudu, je možné o tom veřejně mluvit. Nepodložené drby, které mohou zničit osobní život kohokoli z nás, policie šířit nesmí.
Poslední ustanovení hovoří o tom, že média nesmí zveřejnit policejní odposlechy, pokud nebyly použity před soudem. Opět jasné a logické. Úniky z policejních odposlechů mohou napomoci obžalovanému (zjistí, co „na něj mají“), nebo naopak poškodit někoho, kdo ani před soudem nestane. Policie nesmí za pomoci médií trestat občany, kteří se jí z těch či oněch důvodů nezdají, ale má je usvědčovat před soudem.
Tento poslední paragraf se logicky nemůže vztahovat na politiky a jiné veřejné osoby, neboť zde může převážit ústavně zakotvený veřejný zájem takové věci zveřejnit. Je to ochrana každého občana ČR, s výjimkou politiků…
Mýtus: Benda nikdy nepracoval, neví, co je práce, nezná problémy lidí
Fakta: Politika je profese jako každá jiná. Domnívat se, že není prací, protože se dělá převážně slovy, je naivní. Ne každý z nás rube uhlí. Novináři se živí bušením do klávesnice, zpěváci zpíváním, politici vyjednáváním a přípravou zákonů. Marek Benda se politice věnuje od svého dětství – jako syn disidenta roznášel konspirační vzkazy, pomáhal s výrobou samizdatů, později založil studentské hnutí, které organizovalo demonstraci na Albertově a rozhodujícím způsobem tak přispělo k pádu komunistického režimu. V politické práci pokračoval i po revoluci, po předčasné otcově smrti se snažil naplňovat jeho odkaz.
Většina občanů zná problémy maximálně několika desítek lidí ve svém okolí. Politici jsou za rok přímo konfrontováni s problémy stovek a tisíců občanů. Konkrétně Marek Benda je ženatý otec čtyř dětí, které každé ráno vodí do školy a školky. K jeho domácím povinnostem patří pravidelné nákupy, v okolí svého bydliště má mnoho známých prodavačů, s kterými denně prohodí pár slov na téma „Co nového v politice“. Není ten typ poslance, který je celé dny zalezlý jen v kanceláři nebo po úřadech. Dává své práci hodně, ale třeba na volejbal s kamarády a pak do hospůdky chodí pravidelně dvakrát týdně. Součástí jeho práce je denní kontakt s lidmi a řešení jejich běžných starostí, takže za měsíc potká více lidí než mnozí z jeho kritiků za celý život.
Mýtus: Benda nechce rozšíření pravomocí NKÚ
Fakta: Marek Benda podporoval rozšíření pravomocí NKÚ na kraje a obce. Ve sněmovně hlasoval pro změnu Ústavy, která rozšiřovala pravomoci NKŮ na kraje, obce a další subjekty. Tuto novelu neschválil Senát ovládaný ČSSD.
Mýtus: Benda nechce smlouvy na internetu
Fakta: Marek Benda byl pro to, aby smlouvy veřejných subjektů byly od určité výše přístupné na internetu. Nesouhlasil však s tím, že nedodržení tohoto ustanovení vyvolá automaticky neplatnost smlouvy, neboť je přesvědčen, že by to v důsledku mohlo poškodit veřejný sektor. Příslušný zákon nakonec nebyl projednán kvůli rozpuštění Poslanecké sněmovny, pro které Marek Benda nehlasoval.
Mýtus: Benda chce anonymitu politiků
Fakta: Marek Benda se nikdy neschovával za anonymitu hlasování, jedinkrát se nevymlouval, že nevěděl, o čem hlasuje. Naopak – většina jeho kritiků mu předhazuje právě to, že je schopen obhajovat i nepopulární témata, jako je např. financování stran či „náhubkový“ zákon. Na rozdíl od mnoha jiných svůj postoj vždy veřejně vysvětloval a obhajoval. Předhazovat zrovna Bendovi, že chce anonymní politiky, je nejen drzost, ale hlavně lež.
V poslední době jsme velice často dotazováni na to, jaký je náš postoj k iniciativě Rekonstrukce státu. S řadou jejích cílů souhlasíme, ale poněkud jsme na rozpacích z formy, jakou je na politicích vynucován souhlas s návrhy iniciativy.
Zkušenost nás vede k jisté zdrženlivosti k podobným akcím, které mají bohulibé cíle, ale jejich provedení a výsledky jsou bohužel často spíše opačné. Z posledních akcí tohoto typu, které skončily zcela jinak, než byly zamýšleny, můžeme zmínit např. iniciativu „kroužkujte poslední čtyři“, která nám však do české politiky žádné nové a lepší tváře nepřinesla, často tomu bylo spíše naopak.
Nelíbí se nám, že Rekonstrukce státu osloveným kandidátům hrozí, že pokud se neupíší pod jimi navrhované body, budou v předvolebních novinách označeni za „slibomaty“ a spojeni s dehonestujícím symbolem, který má voličům napovědět při jejich volbě. Takto si volání po „nové a lepší“ politice opravdu nepředstavujeme. Spíše to celé zavání podivným nátlakem.
Iniciativu Rekonstrukce státu přesto nezatracujeme. Nemůžeme ji však jednomyslně podepsat, protože by nám to přišlo populistické a nezodpovědné nejen vůči nám osobně, ale i vůči voličům. Proč? Jednoduše proto, že v tuto chvíli neznáme paragrafové znění jednotlivých zákonů, nevíme, v jaké podobě přijdou do Poslanecké sněmovny, jak budou upraveny ve výborech a jak budou vypadat v konečném stádiu. Odmítáme se tak populisticky podepsat pod bianco šek, o kterém nemáme žádné bližší informace.
Naše postoje k jednotlivým návrhům:
Souhlasíme, přesto se nedomníváme, že pouhá legislativní úprava vyřeší tuto složitou problematiku. Stačí se podívat na to, jak proběhlo financování prezidentské kampaně Jana Fischera a prezidenta Miloše Zemana. Za problém dále považujeme anonymní kampaně.
Majetková přiznání politiků už existují a veřejná kontrola už existuje. Nevidíme problém v další diskusi a rozumné návrhy po důkladné analýze podpoříme.
Plně podporujeme, stejný systém jsme zavedli na pražské radnici. Všechny důležité smlouvy na nákup služeb pro hl. m. Prahy jsou veřejně dostupné. Jedná se o opatření, které například v Semilech funguje již od roku 2007 a město zveřejňuje všechny smlouvy nad 30 tisíc Kč. Na podobný krok nebylo ani potřeba měnit českou legislativu. Zároveň došlo ke změně metodiky při uzavírání smluv. Smlouvy nemohou býti nevypověditelné, nejsou možná ani ustanovení, která za vypovězení a zveřejnění ukládají vysoké pokuty.
Podporujeme legislativní změny v této oblasti, přestože víme, že to není všelék.
V Praze se nám podařilo ze všech městských firem odstranit politiky z představenstev společností. Což byl dlouholetý nešvar pražské politiky. Zároveň jsme prosadili model řízení společností, kdy jsme posílili kontrolní pravomoci pro dozorčí rady. Domníváme se, že politická reprezentace nese odpovědnost za státem vlastněné firmy, proto by role politiků měla být ne ve výkonných orgánech společnosti, ale právě v dozorčích radách, skrze které politik vykonává funkce a povinnosti akcionáře. Dokážeme si představit, že třetina členů dozorčích rad je tvořena experty. Nicméně je nereálné požadovat, aby zvolená reprezentace neuplatňovala své právo a svou povinnost spravovat státem vlastněné společnosti. Je to jejich odpovědnost, za kterou jim voliči vždy vystaví účet.
Rozhodně nebudeme podporovat návrh, který by zaváděl definitivu či jiná opatření zesilující postavení úředníků vůči státu. Naopak budeme požadovat, aby jejich rozhodnutí podléhalo hmotné odpovědnosti. Není však možné, aby politici neměli šanci vybírat si své spolupracovníky a ministři náměstky.
Nedomníváme se, že je potřeba rozšiřovat pravomocí NKÚ. Už dnes působí ve veřejné správě řada kontrolních mechanismů, které by se jen dublovaly.
Věříme a doufáme, že korupce je u nás vyšetřována i v současnosti nezávisle. Budeme nadále podporovat, aby státní zástupci nepodléhali mediální ani politické objednávce. Jejich činnost musí být vyvážena také odpovědností konkrétního státního zástupce.
Souhlasíme.
Nemůžeme navíc opomenout ani fakt, že těžko může být zrovna současné pražské vedení ODS označeno za někoho, kdo se jen vymlouvá a uhýbá, protože část návrhů iniciativy už realizovalo přímo v praxi. Pro zavádění transparentnosti na pražském magistrátu udělalo více, než řada politiků, kteří halasně iniciativu podepíšou jen proto, že je před volbami.
Ze všech těchto důvodů tuto iniciativu nepodepíšeme, ale i nadále budeme body, s nimiž souhlasíme, realizovat v praxi. Neslibujeme, jednáme.
Věříme, že naše reakce bude publikována v plném znění. Děkujeme.
Podepsáni:
Miroslava Němcová
Doc. MUDr. Bohuslav Svoboda, CSc.
Mgr. Jana Černochová
Mgr. Karel Hanzlík
Bc. Lenka Kohoutová
Ondřej Gros
JUDr. Jaroslava Janderová
Ing. Daniel Vlček
Ing. Vojtěch Kos, MBA
Marek Benda
František Blažek
MUDr. Ferdinand Polák, Ph.D.
Mgr. Tomáš Bartovský
Ing. Michal Habart
Bc. Jan Gabriel
JUDr. Ivo Drážný
Ing. Blanka Menzelová
František Švarc
Mgr. Vladimíra Ludková
Bc. Alexander Bellu
Ing. arch. David Damaška, Ph.D.
Ing. Martin Frélich
Mgr. Jan Recman
MUDr. Kateřina Pavlíčková
Ing. Marie Kousalíková
Ing. Petr Košan
Petr Scholz
RNDr. Radim Perlín, Ph.D.
Bc. Lucie Vítkovská, Dis.
PharmDr. Petr Fifka
Mgr. Helena Mallotová
Mgr. Soňa Kodetová
MUDr. Markéta Jirásková
Ing. Jan Jarolím
Ing. Jiří Janků
Mgr. Libor Paulus
Nikdo není nepopsaný list papíru. Ani Andrej Babiš, sám sebe vydávající za spasitele české politiky. Co o něm vlastně víme, kromě toho, že je úspěšným miliardářem?
Babiš byl mnoholetým agentem Státní bezpečnosti. Jeho svazek byl ale skartován (což mimochodem svědčí o tom, že byl až do poslední chvíle aktivním tajným spolupracovníkem, neboť právě „živé“ svazky se ničily jako první, ostatní už StB uklidit nestihla), proto Andrej Babiš této kapitoly svého života nebojí a se slovenským Ústavem paměti národa se dokonce rozhodl soudit o své dobré jméno. Mohl se očistit ještě před volbami, ale o svém vítězství na poslední chvíli zapochyboval a raději rozdával koblihy v pražském metru, než aby odjel k soudu na Slovensko. Proč asi? Podle všeho dostal signál, že se v ostatních svazcích přece jen něco průkazného našlo.
Po dvaceti letech se možná mnohým jeví směšné zabývat se otázkou, jak se kdo choval za normalizace, zda byl členem Komunistické strany nebo spolupracoval se Státní bezpečností. Ale z druhé strany: co jiného než chování v mezní situaci o nás a našem charakteru svědčí více a lépe? Vlastizrádná kolaborace se zločineckou organizací, plnící vůli okupantů, nepochybně vypovídá o ochotě člověka zaprodat svoji duši ďáblu za materiální výhody, o jeho schopnosti vnitřně si obhájit jakoukoliv levotu, pokud mu přinese osobní výhody. A to pro vrcholného politika, jako představitelé mocenské elity, jistě není dobré vysvědčení. Proto jsme již začátkem devadesátých let přijali lustrační zákon.
A Babišova sebereflexe? U bolševiků byl, protože mu to poradila maminka, spolupráci se Státní bezpečností tvrdošíjně popírá.
→ Čtěte také: Nové důkazy: našly se záznamy o Babišových hlášeních StB
Většina Babišova veřejně známého podnikání se neodehrává na volném trhu ve férovém konkurenčním prostředí. Naopak jeho doménou je trh regulovaný a státem dotovaný. Jako ryba ve vodě se cítí tam, kde je možno přisávat se na státní dotace, zdroje, kde mu k zisku majetků pomáhá leštění klik a kamarádíčkování se s politiky. Je přímo prototypem těch podnikatelů, kteří jsou dnes podle představ široké veřejnosti zodpovědni za všechny nešvary v naší zemi: kmotrů, šíbrů žijících v polosvětě mezi politikou a byznysem, lidí, kteří si umějí vydělávat zejména z peněz daňových poplatníků.
Obecně nemám nic proti tomu, že si někdo vydělává na státních dotacích: to je problém státu, pokud takové dotace poskytuje (a je to chyba nás – politiků). Ale dojímá mě krátkozrakost a neuvěřitelně naivní představy těch spoluobčanů, kteří unisono opakují, že nebude krást jako ostatní politici, protože je miliardář. Možná nepotřebuje cinknout tu či onu zakázku. Ale jakékoliv zvýšení dotací v zemědělství nebo v některých segmentech obnovitelných zdrojů mu přináší ne milióny, ale minimálně desítky či stovky milionů zisku. A proč by si jako budoucí vrcholný politik vypouštěl vlastní rybník?
Stát nikdy nemůže fungovat jako firma, protože jeho úkoly jsou jiné. Z hlediska Babišovy podnikatelské praxe to má ale jeden pikantní háček. Podle mých informací neumí s žádnými firmami normálně spolupracovat a vždy jen směřuje k jejich pohlcení. Znám mnohé, kteří se dnes už bojí o tom mluvit. Ale je zřejmým faktem, že komu „pomohl“, toho posléze levně koupil. Chceme toto riskovat i s Českou republikou?
Babiš nastupuje do voleb nikoli v čele strany, ale hnutí. Strany již jen svou demokratickou strukturou, členskou základnou, svou minulostí a touhou po budoucnosti garantují jistou pevnost názorů a konzistentnost postojů. Narychlo shůry vytvořená hnutí negarantují vůbec nic. Jak jsme viděli po minulých volbách, Věci veřejné mohly měnit názor každý den, protože se nikomu nemusely zodpovídat. Velké strany mají s každým ústupkem koaličním partnerům problémy, protože ho obtížně obhajují před svou členskou základnou, což dokonce někdy může vést až k jejich sebedestrukci. Hnutí mohou měnit názor podle toho, jak se jejich lídr vyspí. A rána mohou být smutnější než večer.
