Shrnutí kauzy studia Marka Bendy na plzeňské právnické fakultě. Zajímá-li vás hlubší pohled a vysvětlení, jak to bylo s diplomovou prací, přečtěte si následující text, který vznikl v roce 2010 jako podklad pro některá média (zpracováno 10. května 2010).
Marek Benda Právnickou fakultu v Plzni nejprve pět let poctivě studoval: splnil všechny studijní povinnosti, má řádně vedený index atd. Toto studium zakončil diplomovou prací „Restituční proces v 90-tých letech“. Práci obhájil před komisí a získal za ni titul Mgr. Komise zároveň tuto práci doporučila k rigoróznímu řízení. Na základě tohoto doporučení předložil Marek Benda následující rok stejnou práci v rámci rigorózního řízení, složil rigorózní zkoušku a získal tak tzv. „malý doktorát“: titul JUDr. Praxe, že za výbornou diplomovou práci lze obdržet nejen titul Mgr., ale i „malý doktorát“ (titul JUDr., případně jeho ekvivalent v jiných oborech, např. PhDr.), je a v minulosti byla poměrně častá.
Práce Marka Bendy nesplňovala ovšem formální náležitosti kladené na rigorózní práci, především proto, že byla výrazně kratší. M. Benda totiž kvůli snazšímu opravování své práce a vpisování poznámek nastavil v průběhu psaní ve Wordu dvojité řádkování. Během dokončování práce zapomněl vrátit řádkování, a proto si neuvědomil, že jeho práce má nižší počet znaků, než je potřeba pro rigorózní práci. Vedoucí práce ani zkušební komise mu ovšem žádnou chybu nevyčetla a ani on sám si jí nebyl vědom, což lze dobře poznat z toho, že práci sám vyvěsil na své internetové stránky.
Když novináři později upozornili na nedostatky jeho práce, uznal své pochybení, omluvil se a veřejně požádal vedení Západočeské univerzity, aby otevřelo přezkumné řízení, rozhodlo o znovuotevření jeho rigorózního řízení a umožnilo mu práci doplnit a posléze se ji pokusit obhájit. Do té doby se rozhodl nepoužívat titul JUDr. Posléze si nevyzvedl slavnostní diplom o udělení titulu, takže mu škola nemá co odebrat.
Běžný student není nikterak povinen ručit za kvalitu odevzdaných prací (podobně jako neručí ani za výkon u zkoušek): posoudit, jestli studentská práce je dostatečně kvalitní, je úkolem vedoucího práce, oponenta a zkušební komise. Něco jiného je, pokusí-li se student komisi vědomě oklamat, např. plagiátorstvím. (Proto je také povinnou součástí každé diplomové práce čestné prohlášení, v němž student podepisuje, že práci vypracoval samostatně a na veškerou literaturu, kterou použil, také odkázal. Student pochopitelně nemusí čestně prohlašovat, že jeho práce je dostatečně kvalitní, to mají rozhodnout jiní.)
Marek Benda se žádného podvodu nedopustil. Mohli bychom sice tvrdit, že užitím dvojitého řádkování zmátl komisi, která tak považovala práci za delší, než skutečně byla. Toto rozšíření bylo poměrně nápadné (jak ostatně zaznělo již mnohokrát v novinách), že si opravdu nelze myslet, že by komisi, která hodnotí desítky, snad stovky závěrečných prací ročně, natolik zmátlo, aby nemohla Bendovu práci zodpovědně posoudit.
Jakožto student tedy Marek Benda nic špatného neudělal. On ovšem není běžný student, nýbrž známý politik, a proto jsou na něj kladeny vyšší nároky. Jako politikovi se mu něco takového stát nemělo. Měl si dát velký pozor a sám si pohlídat, jestli opravdu splňuje všechny nároky, kladené na rigorózní práci. Nemělo se mu stát, že by předložil nedostatečnou práci, byť ji předkládat teprve k posouzení. To všechno je pravda a M. Benda také toto své pochybení přiznal. Jako jediný z politiků figurujících v kauze plzeňské právnické fakulty uznal svou chybu, omluvil se a byl připraven nést důsledky v podobě odebrání titulu. A to přesto, že jeho chyba opravdu není srovnatelná s různými rychlostudii, neexistujícími indexy, ztracenými pracemi nebo plagiátorstvím. Navzdory skutečné závažnosti jeho pochybení a navzdory tomu, jak se k němu postavil, byl zrovna on označen za hlavní „tvář“ kauzy plzeňských práv. Je-li tato novinářská nálepka oprávněná, musí už posoudit každý sám.
Ještě některé otázky:
Jak si mohl Marek Benda „nevšimnout“, že jeho práce je tak krátká?
Běžného studenta může samozřejmě překvapit, že si Marek Benda nepohlídal něco tak základního, jako je požadovaný počet znaků, a může právě to považovat za projev jeho politické arogance. Ovšem čtyřicetiletý člověk, který už dlouho pracuje a pohybuje se mimo akademické prostředí, si může normostranu se stranou tištěného textu splést poměrně snadno – a nemusí kvůli tomu být kdovíjak arogantní. (Ostatně samotné počítání na normostrany – pocházející z éry psacích strojů, nikoli počítačů – je poněkud nesmyslné ve světě, který se už nezajímá o strany, ale výhradně o počet znaků.)
Nejde ale o to, že by M. Benda neudělal chybu, když nedodržel požadovanou délku práce: v tom chybu udělal a také to přiznal. Politik nemá být ovšem zatracován za to, že dělá chyby – najmě v oblasti, která s politikou přímo nesouvisí. Co by Bendu opravdu diskreditovalo (a je mu neustále vyčítáno) by bylo, kdyby nešlo o chybu, ale o úmyslný podvod. Tedy, kdyby si byl vědom, že odevzdává nedostatečnou práci. Ovšem člověk, který ví, že jeho práce nemá požadovaný počet znaků, ji nikdy veřejnosti neposkytne v elektronické podobě. Zjistit počet znaků u práce v elektronické podobě je totiž otázka vteřin, maximálně minut. Kdyby Marek Benda svou práci nezveřejnil, musel by případný zájemce o znalost počtu znaků jeho dílka zajet do Plzně a tam ve studovně v tištěném textu počítat písmenko po písmenku. To je ovšem určitý rozdíl.
Je tedy zjevné, že Marek Benda svou práci opravdu odevzdával v dobré víře, že všechny nároky splňuje. Jeho učitelé toto jeho přesvědčení podpořili. V takové případě nelze ovšem mluvit o podvodu.
Malé připomenutí: jak to bylo se studii Marka Bendy dříve
Když už je Bendovo vzdělání považováno za tak závažné politické téma, snad by nezaškodilo podívat se na ně z trochu větší šíře. Marek Benda se po osmé třídě základní školy hlásil na Sladkovského gymnázium. Ačkoli mu byly díky vítězství v matematické olympiádě odpuštěny zkoušky, nakonec nebyl, jakožto syn významného disidenta, na školu přijat. Musel tedy jít do deváté třídy. Po ní se hlásil na Gymnázium Wilhelma Piecka do speciální matematické třídy. V talentové zkoušce z matematiky se umístil mezi prvními a také přijímací zkoušky z dalších předmětů udělal. Přesto nakonec přijat nebyl, neboť svou roli hrály zjevně opět úplně jiné faktory než jeho schopnosti. Nakonec se mu podařilo dostat na průmyslovku, obor Provozuschopnost strojů a výrobních zařízení. Takto „prominentní a zvýhodňovaný“ tedy Marek Benda při svých studiích byl. Je otázka, jestli by s ním ti, kteří mu dnes vyčítají jeho titul a cítí se snad jeho studijními výsledky osobně poškozeni, opravdu chtěli měnit.
Ale vraťme se do Bendových studijních let. Navzdory nedostatečné kvalitě střední školy, kterou navštěvoval, byl Marek Benda opakovaně velmi úspěšný v rámci Středoškolské odborné činnosti (SOČ), díky čemuž (ve spojení s vynikajícím maturitním vysvědčením 5 x za 1) se také dostal bez přijímacích zkoušek na Matematicko-fyzikální fakultu. Psal se rok 1988, takže alespoň matematiku již studovat mohl. Po revoluci, jíž se velmi aktivně zúčastnil, se mohl konečně dostat i na obor humanitní: na filosofii, kterou předtím dělal v rámci bytových seminářů Daniela Kroupy. Po revoluci ji tedy několik let studoval na Filozofické fakultě. Od začátku devadesátých let byl ale zároveň poslancem PČR, což bylo v oněch přelomových letech natolik vyčerpávající a časově náročné zaměstnání, že již nedokázal dlouhodobě zvládat zároveň denní studium na FF. Tak se tedy stalo, že vysokoškolská studia mohl dokončit teprve po letech studiem práv, které samozřejmě při 2 dětech (3. a 4. se narodilo v průběhu studia) a zaměstnání, posléze výkonu poslaneckého mandátu, muselo být v režimu individuálního studijního plánu.