Archiv autora: marekbenda

Rubriky
Projevy ve Sněmovně

Ke zveřejňování osobních údajů v trestních řízení

Vážená paní předsedkyně, vážené kolegyně, vážení kolegové, vzhledem k tomu, že jsem ta zlá osoba, která tady kdysi předložila a prosadila náhubkový zákon asi ze 150 tehdejších poslanců, tak bych se jenom chtěl k tomuto návrhu přihlásit. Pokládám ho za rozumný. Vychází z toho, co jsme říkali od začátku, a snažili jsme se to říkat a vysvětlovat všem novinářům, kteří ovšem mají trochu problém v tom, že číst v celém právním řádu je pro ně příliš složité.

Samozřejmě, je-li převaha veřejného zájmu, je-li skutečný zájem na zveřejnění, platí Ústava České republiky, platí pravidlo o tom, že existuje právo na informace. To, co jsme nechtěli, a to, co nadále nechceme, a to, co, věřím, že jednoznačně i tento návrh, který vláda přináší, ukazuje, že není žádného důvodu z probíhajících trestních řízení, zcela volně, jenom pro obveselování publika zveřejňovat osobní údaje jednotlivých lidí. Samozřejmě, pokud je to osoba veřejně činná a ukazuje se nějakým způsobem, že něco spáchala, nebo je pravděpodobné, že něco spáchala, pak to zveřejnění bude možné. Ale to bylo i dnes. Koho se snažíme chránit, jako jsme se snažili chránit od začátku, a jsem rád, že vláda v tom pokračuje, je chránit obyčejné lidi před tím, aby různé bulvární plátky o nich otiskovaly jejich osobní, intimní mnohdy údaje z probíhajících ať už trestních řízení, jako osoby poškozené nebo nějaké osoby jinak účastné, nebo i z trestních řízení, která jsou proti nim vedena, jenom na obveselování krvežíznivého publika.

Proto bych se chtěl k této novele velmi přihlásit a doporučit, abychom ji propustili do druhého čtení a abychom ji posléze schválili. Děkuji za pozornost.

Rubriky
Projevy ve Sněmovně

K zákonu o celostátním referendu

Vážená paní předsedkyně, vážení páni ministři, vážené dámy, vážení pánové, já bych býval ani nevystupoval, ale vzhledem k tomu, že ještě nezazněl návrh na zamítnutí, tak je myslím potřeba, aby byl přednesen. A navíc vystoupení pana kolegy Sobotky myslím nutí k tomu, aby na něj nějakým způsobem bylo alespoň dílčím způsobem zareagováno.

Já myslím, že k tomuto návrhu zákona řekl dostatečně zpravodaj, řekla dostatečně vláda. Myslím, že už jsme tady měli různé mizerné návrhy o referendu, a dobře víte, že já nejsem vůbec žádným příznivcem referenda, ale takhle mizerný návrh zákona o referendu jsme tady snad ještě neměli! (Smích v pravé části sálu.) To znamená, že tento návrh samozřejmě navrhuji zamítnout. Tohle už není jenom snaha jenom o to, prosazovat nějakou přímou demokracii, tohle je myslím snaha přímo o to, zpochybnit celý ústavní systém této země! Nějaké zákony přijímané v referendu, které budou mít nadústavní sílu, nebo někde mezi ústavou a zákony, naprosto nejasné ve vztahu k mezinárodním závazkům! Samozřejmě tam není, což by muselo být v takových situacích, pokud je možné předkládat návrh zákona do referenda, musel by být předběžný přezkum Ústavního soudu, zda není takový návrh v nesouladu s ústavním pořádkem ČR, s mezinárodními smlouvami. Ono se to tak strašně jednoduše píše! Můžeme si udělat všechno v ústavě, ale už se vůbec nedomýšlí, jaké dopady mohou být.

Navíc se obávám, že systém, které nám tady sociální demokraté navrhují, by vedl k tomu, že bychom péčí opozice měli tak jednou za tři až šest měsíců nějaké referendum, a jestli už dnes máme voleb příliš mnoho a nedá se v této zemi reálně vládnout, tak už bychom se z toho definitivně zbláznili a mohli bychom říct, že už tady budeme mít jenom správkařskou vládu, protože se stále bude referendovat.

Zkušenosti našich východních sousedů, a já nevím, proč se občas nepodíváme do zahraničí: Slovensko s opakovanými referendy, neplatnými, která stojí pokaždé půl miliardy slovenských korun a nepřinášejí vůbec nic. Maďarsko s pravicovou opozicí, bohužel musím říct, vyvolaným referendem o poplatcích, které znamenalo, že Maďarsko došlo do dluhové pasti, ve které je dneska, protože nebylo schopno provést žádné reformy. To jsou vždycky geniální nápady, geniální představy, kterými jsou dlážděny cesty do pekel! Buďme na to velmi opatrní!

A nyní jenom pár slov k tomu, co nám tady předvedl pan kolega Sobotka – dialog s opozicí. Pokud se jedná o věcné návrhy, tak myslím, že dialog s opozicí volně probíhá. Paní předsedkyně Peake tady jmenovala dva návrhy. Já bych jako další jmenoval návrh občanského zákoníku, kde samozřejmě opakovaně ministr spravedlnosti přizvává představitele opozice do pracovních komisí, pracuje se na tom na ústavněprávním výboru, ale to nejsou přece věci, které pana předsedu Sobotku zajímají! To je věcná práce na věcných návrzích, na kterých se tady nedá prsit a nakrúcat se. Takže tahle témata ho nezajímají a je třeba najít nějaké pěkné a populární!

A pak poslední poznámka k tomu, jak nám tady pan poslanec Sobotka káže o tom, kdo co říkal před volbami a těsně po volbách to plní. Kdo upozornil na dnešní, včerejší noviny, připomněl výroky samotného předsedy Sobotky z roku 2003, který svůj vlastní volební program označil za: “Ty sliby nebyly zasazeny do ekonomické reality a dnes v konfrontaci s realitou neobstojí.”. To je výrok pana předsedy Sobotky o svém vlastním volebním programu v roce 2003. Volební manažer sociální demokracie pro současné volby říká dnes, včera do novin věty o tom, že kdyby myslel svůj program vážně, pak by muselo Česko disponovat saúdskoarabskými ropnými vrty. Já myslím, že jsou to pěkné pikanterie, které by si sociální demokracie měla spíše připomínat, než tady se bít v prsa, jak všechno krásně plní! Děkuji. (Potlesk v pravé části sálu.)

Rubriky
Projevy ve Sněmovně

O platu ústavních činitelů

Vážený pane místopředsedo, vážený pane ministře, vážené dámy, vážení pánové, výjimečně vystoupím s lehce kritickým hlasem vůči vládě, a to v podstatě s tím, co řekli moji kolegové – předřečníci.

Ten problém tady opravdu vzniká. Vzniká v problematice vztahu platu soudců a státních zástupců, kde soudcům se ustupuje kvůli tomu, že se jich zastává Ústavní soud, a státním zástupcům se neustupuje a mají být biti stejně jako ústavní činitelé, které je třeba bít jenom proto, protože se to líbí novinářům. Já s tím nesouhlasím a odmítám s tím souhlasit do budoucna, ať se týká státních zástupců nebo se týká ústavních činitelů.

Co vidím za hlavní problém tohoto zákona, to není otázka dnešního snížení platu o 10 %. To je samozřejmě v pořádku. Jestliže říkáme, že v celém veřejném sektoru se snižuje o 10 %, musí se snížit i u těchto nejvyšších funkcionářů. Ten problém vidím v tom, že máme tendence zamrazovat na další tři roky. A teď je jedno, jestli v té výši soudci plus 5 % nebo státní zástupce a ústavní činitelé, na letošním roce.

Tím přece přiznáváme, reálně přiznáváme, že v té veřejné sféře platy nesnížíme, protože kdybychom je snížili opravdu, kdyby opravdu ten rozsah poklesl, tak se sníží pak i ty platy odvozené, které jsou z toho průměru. Jestliže dneska řekneme z 3násobku na 2,5násobek a opravdu bychom dokázali snížit průměrný plat ve veřejné sféře, tak by příští rok platy klesly. I ústavních činitelů i všech těchto. Bylo by to asi správné, jestli klesnou v celém státě. Ale my se bojíme, že tomu tak nebude, že si stejně ti úředníci zase vyhádají ty vyšší platy. Tak proto, pro jistotu, na další tři roky zamrazujeme.

Mně to připadá pochybené. Opravdu si myslím, že není správné, pokud dochází k tomu, že se odtrhává veřejná moc od těch, kteří jsou placeni na základě těchto zákonů, ať už jsou to ústavní činitelé nebo soudci a státní zástupci. A myslím, že by bylo potřeba to ještě zvážit. A teď nevím, jestli v tomto čtení, nebo v průběhu příštího roku – jestli pan ministr bude předkládat nový zákon o platech soudců a státních zástupců. Myslím ale, že by bylo třeba tam stanovit nějaké jednoznačné… A je mi úplně jedno, jestli ten koeficient je 3, 2,5, 2 nebo jestli někdo přijde s tím, že koeficient má být 0,5. Ale ten koeficient nějaký má být. A má být nějaký koeficient, který řekne: Veřejná sféra je placena takto a ústavní činitelé si od ní zaslouží takové a takové hodnocení. Ale ne to, že veřejná sféra stále stoupá a všichni ti, co jsou placeni na základě tohoto zákona, stále stagnují nebo reálně klesají, jak vidíme na tom, že poměr 3 je třeba snížit na 2,5, to znamená o 15 %. Jenom proto, že se vždycky bojíme říci veřejně, že za své platy se nestydíme.

Děkuji za pozornost. (Potlesk pravice i poslanců ČSSD.)

Rubriky
Projevy ve Sněmovně

Ke zjednodušení stavebního řízení

Vážená paní místopředsedkyně, vážené dámy, vážení pánové, já nebudu vystupovat s tím, že budu navrhovat cokoli s tímto návrhem zákona dělat, ale chtěl jsem spíše obecně, pokud už takový návrh v tomto volebním období přišel, mít obecnou poznámku.

Stává se špatným zvykem, který k nám směřuje zejména z Evropy, ale osvojujeme si ho vesele tady, že se připraví neuvěřitelně složité předpisy, které znemožňují komukoli cokoli rozumného udělat, a pak si z toho ty jednotlivé velké společnosti, velcí provozovatelé, vyzobávají rozinky a říkají: ale my to musíme mít jinak, protože my pak nejsme schopni nic postavit. Je to typický příklad tohoto návrhu zákona. Místo toho, abychom začali uvažovat – a myslím, že bychom měli, a velmi o to prosím vládu, ministra životního prostředí, ministra pro místní rozvoj, kteří to mají na starosti – o tom, jak obecně zjednodušit stavební řízení a EIA, jak umožnit, aby stavby bylo možné povolovat, aby různé organizace, některé v dobré víře, některé vysloveně ve zlé víře – a to všichni víme, že vysloveně ve zlé víře – nemohly blokovat donekonečna proces jakékoli výstavby, tak místo toho se dělá, že se přinášejí jednotlivé návrhy zákonů, které se snaží nějaký segment z toho vytrhnout a říct: pro tento segment, který je dostatečně silný a dostatečně jakoby mocný na to, aby nás tady o tom přesvědčil, to řízení zjednodušit.

Já si myslím, že tohle je zoufale nesprávný postup, protože jeho výsledek je ten, že ti menší, chudší, ti, kteří nemají takové zastání, jsou na tom špatně a dobře jsou na tom zase jenom ti větší a silnější.

Velmi prosím, abychom v souvislosti s tímto návrhem zákona vedli tuto zásadní fundamentální debatu, jestli prostě není na čase přezkoumat celý stavební zákon a zejména EIA a posuzování vlivu na životní prostředí a jestli není na čase se pokusit nějakým způsobem celý ten proces zjednodušit pro všechny stavebníky, a ne z toho vytrhávat jednotlivé skupiny.

To je moje obecná poznámka. Nenavrhuji zamítnutí tohoto návrhu zákona, naprosto rozumím, kam má vést, ale myslím si, že cesta, kterou se vydáváme, není šťastná a měla by být obecná pro všechny. Děkuji za pozornost.

Rubriky
Projevy ve Sněmovně

K přímé volbě prezidenta

Děkuji, paní předsedkyně. Já sám za sebe jsem velmi opatrný k představám o přímé volbě prezidenta. Řeknu proč si myslím, že tento návrh je snad to nejhorší, co jsme tady v Poslanecké sněmovně kdy měli.

Já se velmi obávám, že v českém systému, který je prostě tradičně monarchistický, kde od první republiky, od masarykovského budování tatíčkovského syndromu je postavení hlavy státu neobyčejně silné, přestože tomu ústavně tak není, přestože pravomoci tomu v mnohém směru neodpovídají, tak postavení hlavy státu je neobyčejně silné. Dvěma extrémně silnými – a to nejenom svou politickou silou, ale i společenským významem – prezidenty, které jsme měli po roce 1989, Václavem Havlem a Václavem Klausem, se toto postavení jenom ještě posílilo.

Za takové situace jít do rizika přímé volby prezidenta, ve které nevíme, kdo může vyhrát, kdo nemůže vyhrát, kdy se ten (veselost v lavicích poslanců ČSSD), který vyhraje, začne odvolávat na svoji přímou legitimitu vzešlou z lidového hlasování a pustí se do střetnutí s Poslaneckou sněmovnou a Senátem, pustí se do střetnutí s politickou reprezentací, já si myslím, že toto je velké zahrávání si s ohněm. Abych nejmenoval žádného z blízkých nebo vzdálenějších východních sousedů, tak víme, jak nebezpečné mohou být prezidentské systémy, kde prezident posléze uchvátí veškerou moc.

Abych se vrátil k tomuto návrhu. To, co zde předkládají sociální demokraté, je úplný omyl v tomto směru. Jestli někdo cítí podobná nebezpečí jako já, tak představa, kterou nám zde předkládá sociální demokracie, že budeme mít prezidenta, který v okamžiku, kdy dojde ke střetnutí s politickou reprezentací, on, který může být zvolen 25 % hlasů, na jeho odvolání v přímém odvolávacím mechanismu je zapotřebí nadpoloviční většiny všech voličů zaregistrovaných v zemi, to znamená 50 %, pod sankcí toho, že prezident ne může, ale rozpouští Poslaneckou sněmovnu, tak to si myslím, že je přímý návod k tomu, jak dojít k prezidentské diktatuře. Proto se tohoto návrhu obávám mnohem více než všech ostatních, které tady byly kdy předloženy.

Doporučuji Poslanecké sněmovně, aby byl zamítnut a aby Poslanecká sněmovna zahájila, stejně jako ji zahájí vládní koalice, a vládní koalice velmi dobře ví, že k prosazení přímé volby budou potřeba hlasy opozičních poslanců, debatu s vládní koalicí o tom, jak má vypadat přímá volba, která by nás vyvarovala rizik, která jsem se teď tady snažil naznačit. Navrhuji zamítnutí tohoto tisku.

Rubriky
Kauzy

Kauza: Náhubkový zákon

Před pár lety vyvolala v českých médiích velký poprask novela trestního řádu a trestního zákona, zjednodušeně novinářskou obcí přejmenovaná na „náhubkový“ zákon. Bohužel se stalo, že jsem se stal mediálním nositelem této iniciativy, a to i přesto, že jsem nebyl jejím jediným autorem a podpořili ji téměř všichni poslanci s výjimkou komunistů a několika jednotlivců. To je dáno mou povahou, že když jsem o něčem přesvědčen, tak to hájím i v situacích, které se nedají vyhrát, a neuteču od toho. Což byl přesně případ „náhubkového“ zákona, kdy jsem zůstal v podstatě jako jediný obhájce, protože ostatní si vyhodnotili, že by je to stálo přízeň novinářské obce.

Abych ovšem stručně vysvětlil, o co v celém sporu šlo. PS schválila tři zásadnější upřesnění dosavadních pravidel zveřejňování údajů z trestního řízení. Všechny se týkají pouze osobních údajů jednotlivců zveřejněných bez jejich souhlasu! To je třeba si stále připomínat, odstrašující, varující či na nešvary poukazující charakter si samozřejmě zpravodajství může ponechat, jen nesmí proti jejich vůli sdělovat osobní údaje jednotlivců! Cílem celé novely byla právě vyšší ochrana osobních údajů shromažďovaných v souvislosti s trestním řízením. A stejně tak je v zákoně výjimka, že pokud je to třeba pro účely trestního řízení (typicky výzva, jestli osoba nespáchala ještě jiné podvody, pátrání po oběti únosu apod.).

1Jednak bylo zakázáno zveřejňování jmen obětí trestných činů proti lidskému zdraví a osobní integritě (typicky oběti znásilnění či loupežného přepadení). Copak není ona osoba už tak dost traumatizována trestným činem, aby si na tom ještě nějaký bulvár zvyšoval zisk?

2Druhou oblastí byl zákaz pro orgány činné v trestním řízení (typicky vyšetřovatele), aby před podáním obžaloby spekulovali o tom, kdo je pachatel. Pokud si nejsou alespoň tak jisti, že podají obžalobu k soudu (což ještě o žádné vině nesvědčí, o ní rozhoduje jen soud), tak nemají říkat, kdo by to případně mohl být. Tady si musíme uvědomit, že takové nepodložené obvinění nesmírně závažně zasahuje do osobnostních práv domnělého pachatele a že mu to už nikdy nikdo takzvaně „neodpáře“. Proto je třeba tyto spekulace omezit jen na případy, kdy už je vyšetřovatel kvalifikovaně přesvědčen o vině podezřelého.

3Nakonec bylo zakázáno zveřejňovat údaje z policejních odposlechů, pokud nebyly použity jako důkaz v řízení před soudem. Věc, která vyvolala nejvíce emocí i u seriózních médií, ale přitom téměř nejjasnější a nejméně zpochybnitelná. Buď je možno použít odposlechy k usvědčení pachatele, a pak není správné, že budou dopředu zveřejněny, neboť to nahrává jeho obhajobě (a obráceně má obžalovaný právo na spravedlivý proces, neovlivňování soudu a podobně). Nebo žádný obžalovaný není, a pak má být odposlech skartován. Nic jiného ani nesmí platit, odposlech nesmí sloužit k jinému účelu než pro trestní řízení. Všechno ostatní je nezákonné a neetické.

Od počátku jsem i novinářskou obec upozorňoval, že toto je obecný princip, vztahující se na každého občana této země. Ovšem tam, kde případně převáží veřejný zájem (typicky právě u podezření z trestného činu veřejného činitele, poslance, ministra apod.), bude možné údaje zveřejnit s odvoláním na Listinu základních práv a svobod. Na základě koaliční smlouvy Nečasovy vlády byla proto některá zákonná ustanovení upřesněna, a to tak, že bylo výslovně řečeno, že v případě veřejného zájmu je možné tato pravidla prolomit.

 

Rubriky
Komentáře a články

Jak jsem potkával ombudsmana

Se samotným názvem instituce jsem se setkal někdy v polovině devadesátých let, kdy tehdejší právní lídři sociální demokracie v naprosté absenci jiných témat přinášeli do Poslanecké sněmovny stále a opakovaně návrhy na zřízení institutu veřejného ochránce práv – ombudsmana. A tehdejší pravicová vládní koalice je s touto myšlenkou opakovaně odmítala. Vymýšlet státního úředníka, který bude kontrolovat ostatní úředníky, se nám zdálo jako mimořádně pošetilý nápad. Za mnohem zásadnější jsme tehdy pokládali snahu prosadit správní soudnictví s úplnou kontrolou všeho správního rozhodování nezávislou mocí.

Také pokusy poučit se ze zahraničních vzorů končili minimálně rozpačitě. Ať už se jednalo o vůbec původ slova ombudsman, kde panovaly pochyby, zda je z angličtiny či švédštiny a co vlastně znamená. Také původní místo vzniku a smyslu této instituce ve Švédsku, kde bylo jeho úkolem zprostředkovat kontakt s veřejnou mocí úředního jazyka neznalým Laponcům, se nám nezdál jako dostatečné odůvodnění pro Českou republiku konce dvacátého století. A samotný fakt, že jej má řada vyspělých zemí světa, nás také moc nepřesvědčoval, protože zejména úřady se ve vyspělém světě množí zjevně dělením, aniž by někdo zkoumal jejich přínos pro občany. Od té doby jsem navštívil řadu evropských veřejných ochránců lidských práv a přes jejich dokonalé prezentace a ještě dokonalejší a nákladnější publikace nikdy neměl pocit, že bez jejich existence by demokracie či lidská práva v dané zemi byla zásadně ohrožena.

Nicméně se posléze, když se dostala v České republice k moci, podařilo levici úřad veřejného ochránce práv zřídit a obsadit ho vysoce respektovaným právníkem vždy lehce levicového angažmá současně však velmi konzervativních názorů na svět a život – Otakarem Motejlem.

Zde si musím dovolit malou osobní odbočku. Sám si na své první „dospělé“ setkání s Otakarem Motejlem (asi jsem se s ním potkal i dříve, ale do té doby to pro mě byl jen právnický pojem) vybavuji nesmírně intenzivně. Někdy koncem listopadu 1989 jsem byl za stávkující studenty vyslán, abych ho vyzval k účasti na Vyšetřovací komisi k událostem 17. listopadu, zřizované tehdy při Federálním shromáždění. Protože bylo zvláštní doba, kdy čas běžel tak nějak jinak než normálně, dorazili jsme k němu domů, do potemnělého domu se zašlým a špatně osvětleným schodištěm, až někdy před půlnocí. A milého pana doktora vytáhli na chodbu přímo z postele jen v pyžamu a županu. Rychle jsme si vysvětlili, co od něj chceme a potřebujeme, on to odkýval a my zase vyrazili za dalšími úkoly. Ale dodnes mi to schodiště zůstává v paměti. Takže jsem pak vždy k panu Motejlovi měl tento osobní vztah respektu ke starší osobě a spolupracovníkovi na různých věcech mého otce, ale vlastně jakéhosi osobního přátelství.

Když nastupoval do funkce veřejného ochránce práv, tak jsem mu na jednu stranu přál, aby jeho mise byla osobně úspěšná, na druhou stranu jsem chtěl dokázat, že naše odmítání této instituce bylo smysluplné a že ona sama o sobě je k ničemu. A jsem vlastně nesmírně rád, že mi těch deset let existence ombudsmana tyto mé pocity spíše potvrdilo. Nebyl jsem nikdy členem petičního výboru, takže jsem se nezabýval detailně zprávami o činnosti veřejného ochránce práv, ale že by jeho existence vedla k nějaké výrazné kultivaci veřejné správy v naší zemi se mi nezdá. Obráceně je pravda, že když jsem později Otakara Motejla v jeho brněnském „vyhnanství“ (jak o svém pobytu rád sám a často mluvil) navštěvoval ať už soukromě nebo oficiálně jako předseda ústavně-právního výboru Poslanecké sněmovny, tak jsem vždy byl překvapen, že se z něj nestal obyčejný lidsko-právní aktivista a že dokázal úřad brát s nadhledem a také ho tak směrovat. Ať už tím, že se nezastával jen chudých a hlasitých, ale dokázal se stejnou vehemencí bojovat za práva majitelů domů či sterilovaných romských žen nebo, a to hlavně, že dokázal vždy z konkrétních případů (kde asi většinou ani moc pomoci nemohl) vyvodit nějaké obecnější závěry pro fungování systému jako celku. Podnětů ke změnám zákonů, které ve svém důsledku i při správné aplikaci jsou ve skutečnosti nespravedlivé (a je strašná škoda, že tyto nespravedlnosti nedokáže efektivně napravovat soudní moc, ale to by bylo na úplně jinou debatu o přirozenoprávním  nebo pozitivistickém pojetí práva, kterou od naší soudní moci s výjimkou soudu ústavního slýchávám jenom v souvislosti s jejich vlastní nezávislostí) jsme od Úřadu veřejného ochránce práv dostávali mnoho. Je samozřejmě otázka, zda potřebujeme nezávislý úřad (a zvláště, máme-li mnohé další, Nejvyšším kontrolním úřadem počínaje a nejrůznějšími inspekcemi konče), jehož hlavním efektem je upozorňování na chyby v systému (skoro jsem chtěl napsal v Matrixu). Ale přesto musím uznat, že tento úkol mu dokázal Otakar Motejl vnutit a vtisknout a že i mnozí z jeho mladších spolupracovníků si jej vzali za své.

Dopisuji tento text až po smrti Otakara Motejla a mezi koly voleb jeho nástupce. Možná proto vyznívá malinko jako moje osobní rozloučení s váženým přítelem. Ale stejně tak má být i výzvou pro jeho nástupce. A to aby nerezignovali na tento aspekt činnosti Úřadu ombudsmana. Aby i nadále dokázali ze změti stížností, které více či méně úspěšně vyřizují či vyřazují, nalézat systémové nedostatky a upozorňovat na ně exekutivu i zákonodárce.