Připomínáme si v těchto dnech konec války, porážku jedné z nejděsivějších ideologií, co kdy na světě povstala, a zároveň zde chceme uctít památku padlých na jejím samém sklonku. Do radosti se mísí bolest, každé vítězství dobrého je podloženo oběťmi a ztrátami. Dnes, po 65 letech, žijeme však v době, kdy slovo oběť je nám nepříjemné a protivné, kdy okamžitý – byť krátkodechý – užitek a prospěch je nám tou nejvyšší hodnotou. Jsme schopni snad ještě pochopit, že je třeba bránit svobodu a demokracii, protože se nám v nich lépe žije, ale za cenu nějakého vlastního omezení nebo dokonce ohrožení života? Nebylo by lepší na konci války prostě jen vyčkat, až bude prohrávající Německo – někým jiným – doraženo? Není vždy výhodnější vymluvit se na svou bezvýznamnost a neplést se do svárů někde na světě, když přece ani nevíme, na čí straně stojí pravda a spravedlnost? Máme vůbec vždy dostatečné informace na to, abychom věděli, že náš případný statečný čin nebude zbytečný?

Obávám se, že podobné otázky jsou jen dědictvím a nutným důsledkem čtyřicetiletého duchovního marasmu, ve kterém jsme žili a s kterým jsme se dodnes nevypořádali. Svůj díl viny má ale samozřejmě i dnešní pragmatický přístup k vlastnímu jednání, kdy se neptáme, zda konáme správně, ale zda se nám to vyplatí.

Hluboký smysl Pražského povstání je právě v tom, že se takto neptalo. Bylo bojem o vlastní hrdost, o vlastní vybojování svobody, o vlastní podíl na porážce nacismu. Bylo dovršením po celou válku trvajícího domácího a zahraničního odboje. Bylo přihlášením se ke všem těm, kdo se zlu postavili čelem. Také Praha se vzepřela porobě a okupaci! Padlí mužové a ženy, které si dnes připomínáme, bojovali i za naši čest. Nechť je nám právě to nevyčkávání, ta nepasivita, ta nepragmatičnost výzvou k vlastní aktivní obraně hodnot, které jsou materiálně nevyčíslitelné, ale neustále znovu a znovu ohrožované: hodnot svobody, demokracie, spoluodpovědnosti, lidské důstojnosti.