Předně bych mu chtěl připomenout, že jsme na to zmiňované pivo občas chodili proto, že si už tehdy Michal Musil myslel, že rozumí politice lépe než jím dnes vzpomínaný můj otec Václav a že my v Křesťanskodemokratické straně to pořád děláme špatně. A o tom jsme vždy dlouze a vášnivě debatovali.

Za druhé mi je stále vyčítáno, že dělám už 20 let politiku. Nedělá snad Michal Musil už 20 let novinařinu? Pokládá to za svůj hendikep nebo naopak výhodu, že už svému řemeslu rozumí? Proč jen v případě politiky panuje stále pocit, že zkušenosti nejsou výhodou? Politice asi rozumí každý včetně novinářů.

Třetím příběhem neporozumění je, že dnes všichni rádi vzpomínají na mého otce, jak byl zásadový a chodil proti proudu. Zapomínají ale dodat, že tím proudem byli možná tehdy oni sami a až po letech ocenili, že měl táta pravdu. A také zapomínají na to, z jak zástupných důvodů byl otec médii ostrakizován: namátkou jeho usnutí u mikrofonu či „hon za funkcí“.

A co se tedy dnes přesně vyčítá mě? „Náhubkový“ zákon, čili novela trestního řádu zpřesňující pravidla uvolňování a zveřejňování informací z otevřeného trestního řízení. Není to náhodou také jedna z forem cesty proti proudu? Jsem přesvědčen, že v celém „náhubkovém“ zákonu dnes už vůbec nejde o jeho podstatu. Tou se také nikdo nezabývá, a pokud je mi známo, žádný novinář za něj ještě nebyl postižen. Dokonce mnozí dnes souhlasí, že některé zákazy zveřejňování byly navrženy správně. Dnes jde o to, že si jeden drzý poslanec dovolil veřejně obhajovat, že moc médií nemá být neomezená.

Mimochodem, náš tehdejší partner v cestách na pivo Pavel Šafr mě sice v Reflexu také zkritizoval, ale přesto připustil, že je zákon v souladu s mým dlouhodobě konzervativním viděním světa, a vinil spíše zbytek poslanecké sněmovny, že se nedokáže bránit radikálnímu konzervativismu Marka Bendy.

Mea maxima culpa, že jsem po ostrých útocích od MF Dnes a od bulvárů neschoval hlavu do písku a dovolil si zákon dále hájit. Díky tomu se médiím podařilo dosáhnout mého odsunutí na pražské kandidátce na nevolitelné místo, což by jim snad mohlo stačit. Leč já řekl, že to vyhraji i z nevolitelného místa, a bylo třeba likvidaci nepohodlného poslance s vlastními názory dokončit.

Přichází kauza plzeňských práv. Pro mě obzvlášť smutná, protože přes veškerou snahu být ve veřejném životě co nejkorektnější, jsem opravdu udělal chybu a odevzdal diplomovou a posléze rigorózní práci v dvojnásobném řádkování. Těžko si někdo může myslet, že bych byl tak naivní, že kdybych tušil, že mám v práci formální chyby, tak bych ji publikoval na svém webu. A v prvním okamžiku, kdy jsem si ověřil, že práce nesplňuje formální parametry, jsem otevřeně chybu uznal a vyzval školu ke spolupráci na nápravě. Školu, která mi zmíněnou práci uznala a titul udělila.

Co však následovalo ze strany MF Dnes, téměř nemá obdoby. Palcové titulky, seriály polopravd a překroucených tvrzení i vyložených lží, dělajících ze mě podvodníka. MF Dnes předvedla, že zde nejde o cestu k pravdě, ale o potřebu dohrát příběh o bafuňáři, který potlačuje svobodu slova a sám podvádí ve škole… Místo důsledného řešení případů opsaných prací nebo posudků, rychlostudií a všech dalších závažných podezření o zcela podvodném získání titulů, které se v souvislosti s plzeňskou právnickou fakultou objevovaly, se média snaží vyvolat dojem, že nejzásadnější kauzou je počet stran rigorózní práce.

MF Dnes otevřeně a opakovaně tvrdila, že jsem svoji práci změnou písma a řádkování rozšířil POTÉ, co jsem ji jako diplomovou obhájil. Což samozřejmě naznačuje mé záměrné podvodné jednání, ovšem je to snadno ověřitelná lež. Ne, už po několikáté opakuji, práci jsem nijak neprodlužoval a obě se co do obsahu a počtu stran shodují.

Milý příteli Michale, jako člověka z vedení vaší redakce se Tě ptám, jak napraví MF Dnes škody, které mi vznikly tím, že místo chybujícího studenta ze mě děláte podvodníka?

Marek Benda