Projevy ve Sněmovně

K mandátu poslance a k „přeběhlíkům“

41

Vážená paní předsedkyně, vážené dámy, vážení pánové, přichází další salámová novela Ústavy, která se pokouší řešit, řekněme, dva problémy.

Jeden problém je otázka pravomocně odsouzeného poslance nebo senátora k nepodmíněnému trestu odnětí svobody za trestný čin, což je návrh, který již obsahuje dávno propuštěný návrh paní předsedkyně Němcové a o kterém se v této Sněmovně jedná.

Druhá část návrhu se týká doplnění článku 25, nového písmene f), které říká, že ztrátu mandátu poslance a senátora lze způsobit také rozhodnutím Nejvyššího správního soudu o ztrátě mandátu, aniž by jakkoliv kromě důvodové zprávy specifikovala, na základě čeho takové rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o ztrátě mandátu má vzniknout. Předpokládá se, že zřejmě toto upraví běžný návrh zákona, což mimochodem znamená, že tedy o mandátu poslance nebo senátora, o síle tohoto mandátu, bude posléze rozhodovat až běžný zákon, nikoli zákon ústavní. To pokládám za první velikou a zásadní chybu.

Druhá věc je, že pokud bychom vyšli z té koncepce, která je zmiňována v důvodové zprávě, ale pouze v důvodové zprávě, tak se fakticky snaží představitelé navrhovatelů vrátit do koncepčního prostředí první republiky, tj. vázaných mandátů, kdy politická strana drží mandáty svých zastupitelů, svých poslanců, svých senátorů a rozhoduje o nich, jestli jí připadají, že jsou v souladu, nebo nejsou v souladu s tím, jak ona si představuje výkon pravomocí.

Já vím, že to dnes vypadá velmi populárně a pěkně z hlediska toho, čemu se rádo říká přeběhlíci, z hlediska poslanců, kteří třeba hlasují v rozporu se svým poslaneckým klubem. Ale já to obecně vidím jako problém, protože výsledek tohoto za první republiky byl ten, že Parlament a Poslanecká sněmovna nerozhodovaly o ničem a o všem se rozhodovalo v pětkách, sedmičkách a dalších uskupeních, které fakticky vládly zemi, protože mandáty jejich poslanců byly právě z tohoto hlediska vázané, tzn. do značné míry nesvobodné a vynutitelné, jak budou hlasovat.

Vláda k tomuto návrhu zákona dala poměrně obsáhlé odmítavé stanovisko poukazující zejména na rozpor s řadou článků Ústavy a Listiny základních práv a svobod.

Já bych se pak s dovolením, paní předsedkyně, přihlásil do obecné rozpravy a pokusil se zdůvodnit svůj návrh na zamítnutí tohoto návrhu zákona. Děkuji za pozornost.

***

Vážená paní předsedkyně, vážené dámy, vážení pánové, já chápu, že je pátek dopoledne a jsme lehce unaveni. Ale přece jenom pokládám tento návrh zákona za poměrně zásadní pro budoucí fungování této Sněmovny i všech sněmoven, které tady budou následovat, o Senátu ani nemluvě. Já myslím, že ta míra nedomyšlenosti z hlediska Senátu je snad ještě hlubší a zřetelnější než v Poslanecké sněmovně.

Já si jenom dovolím odcitovat dvě části, nebudu číst celé, ale dvě části z vládního stanoviska a pak přidat ještě několik krátkých komentářů.

„Vláda konstatuje, že Ústava České republiky tvoří ucelený a konzistentní celek a v případě každé její změny je nutné přihlédnout ke všem souvisejícím ustanovením. Předložený návrh ústavního zákona je s touto zásadou v části, která předpokládá zánik mandátu poslance nebo senátora v důsledku rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o zániku mandátu, v rozporu, a to zejména z následujících důvodů:

a) Podle čl. 23 odst. 3 Ústavy České republiky je slib složený poslancem nebo senátorem formulován tak, že jeho mandát musí být vykonáván v zájmu všeho lidu a podle jeho nejlepšího vědomí a svědomí; navržená právní úprava by ve svých důsledcích tento princip výrazně narušila.

b) Podle čl. 26 Ústavy České republiky poslanci a senátoři vykonávají svůj mandát v souladu se svým slibem a nejsou přitom vázáni žádnými příkazy; ze znění tohoto ustanovení je zřejmé, že poslanec nebo senátor je v prvé řadě vázán svým slibem, učiněným podle výše uvedeného ustanovení, nikoliv vazbou na svou politickou příslušnost.

c) Podle čl. 9 odst. 2 Ústavy České republiky je změna podstatných náležitostí demokratického právního státu nepřípustná; s tímto ustanovením souvisejí rovněž čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod, včetně jeho politického smýšlení, čl. 15 Listiny základních práv a svobod zaručující svobodu myšlení a svědomí a v neposlední řadě čl. 22 Listiny základních práv a svobod, podle něhož zákonná úprava všech politických práv a svobod a její výklad musí umožňovat a ochraňovat svobodnou soutěž politických sil v demokratické společnosti. Navržená právní úprava, která fakticky spočívá v postihu za změnu politického smýšlení, je s touto ústavní zásadou v přímém rozporu.“

Bod 3 říká: „Navržená právní úprava zániku mandátu poslance nebo senátora v důsledku rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o zániku mandátu nestanoví žádnou hmotněprávní podmínku zániku mandátu. Zakládá však příslušnost k rozhodování Nejvyššímu správnímu soudu. Teprve z důvodové zprávy vyplývá, že cílem takového řízení by bylo mimo jiné zbavit mandátu poslance nebo senátora, který v době výkonu mandátu opustí svou politickou stranu, což by pak však bylo v příkrém rozporu s principy volného mandátu. Taková právní úprava by navíc byla v rozporu i s hlavou čtvrtou Ústavy České republiky, neboť by ve svých důsledcích znamenala nepřípustnou politizaci justice, kde by byl Nejvyšší správní soud nucen v řízení zkoumat důvody a pohnutky konkrétního poslance nebo senátora, které zapříčinily, že svou politickou stranu opustil, případně z ní byl vyloučen. Nezávislý soud by tak nepřípustně a protiústavně nahrazoval vlastní rozhodování politických stran týkající se jejich členů i politického programu. Navržená právní úprava zániku mandátu poslance nebo senátora v důsledku rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o zániku mandátu by dále ve svých důsledcích narušila samu podstatu správního soudnictví, která spočívá v přezkumu vydaných správních rozhodnutí, tj. v kontrole veřejné správy. Navržená koncepce by dala soudu naprosto v rozporu se zásadami soudnictví oprávnění rozhodovat v podstatě jednostupňově o zániku mandátu poslance nebo senátora bez jakéhokoliv předchozího správního řízení.“

To jsou hlavní důvody, které uvádí vláda. Rozpor opravdu s tím, že my jsme tady zvoleni každý za sebe. Zejména v situaci, kdy tady všichni plédují pro preferenční hlasy, nový prezident republiky za velkého potlesku Senátu mluví o tom, jak je potřeba ještě posílit váhu preferenčních hlasů, dostali se do této Sněmovny lidé, kteří byli třeba jenom na kandidátkách svých politických stran. Jako pan kolega Huml. Nebyli jejími členy. Byli zvoleni, byli zvoleni preferenčními hlasy. Dvě třetiny z nás tady byly zvoleny preferenčními hlasy. A teď najednou se tváříme a říkáme, že je v pořádku, aby o našem mandátu rozhodovala politická strana, za kterou jsme kandidovali. Jenom na základě toho, že se jí třeba někdo z nás znelíbí. Anebo, abych to dohnal až úplně do extrému, to, co říkal pan poslanec Tejc, při vší úctě k jeho názorům – ale kdo bude mít žalobní legitimaci na ztrátu mandátu? Bude to jenom politická strana, jejímž byl poslanec členem? To není samozřejmě vůbec jasné z tohoto návrhu, ale teoreticky by to mohl být kdokoliv nebo jiné politické strany.

Dojdeme do situace, kdy se tady budeme navzájem žalovat kdo opustil program své politické strany. Která vláda po nástupu zjistila, že to či ono co slibovala, již nejde splnit, a třeba pro to z nějakého důvodu nehlasuje. A její konkurence bude žalovat jednotlivé její poslance u Nejvyššího správního soudu a říkat: Vy jste ve volbách slibovali, miláčkové, 13. důchod. A vy jste po volbách zjistili, že neumíte vyplatiti 13. důchod. Ten návrh ve Sněmovně byl, vy jste ho nepodpořili, vy jste nepochybně hlasovali v rozporu se svým programem, se kterým jste kandidovali ve volbách. A my teď vyzýváme Nejvyšší správní soud, aby vás všechny, kteří jste pro to nehlasovali, zbavil mandátu.

Já jsem na toto opravdu strašně opatrný. Jak Nejvyšší správní soud, chudák, má vůbec šanci rozhodovat? Jak by měl šanci posuzovat takovéto případy? Jak má rozhodovat spor mezi politickou stranou a jejím členem, který byl za ni zvolen? A to pořád do toho ještě vůbec netahám Senát, kde sice jsou to kandidáti za politické strany, ale každý z nich je zvolen sám za sebe ve většinových volbách. A tam už vůbec nechápu, proč navrhovatelé do toho Senát tahají, zvlášť když řada senátorů je nezávislých, a tam vůbec netuším, kdo by mohl tento návrh dávat.

Je to opravdu návrh hluboce nepromyšlený, vycházející z jedné možná negativní zkušenosti sociální demokracie z minulého volebního období. Ale s tím se musí umět politické strany vypořádat. Musejí si umět nastavit vnitřní mechanismy, které jim umožňují se bránit tomuto odcházení z politických stran nebo přeběhlictví, jestli nám tak strašně vadí. Ale buďme opatrní na to, abychom na základě toho měnili politický systém, a to takto zásadním zásahem, že řekneme: Běžný zákon který může schválit prostá většina v této Sněmovně, dokonce bez souhlasu Senátu, proti vůli Senátu, může stanovit pravidla, na základě kterých pět nebo devět lidí Nejvyššího správního soudu rozhodne, že mandát, který kdokoli z nás v tomto sále získal ve volbách, mu bude odebrán, protože se to nelíbí možná jeho politické straně, možná jeho politické konkurenci. To je taková moc, že to už můžeme rovnou říct, ať v této zemi vládne Nejvyšší správní soud, ono to bude nejjednodušší, ti lidé mají důvěru, je jich míň, nebudou se tam tak hádat jako ta žvanírna na Malé Straně a bude všechno klidnější.

Ale já touto cestou jít opravdu nechci. Proto navrhuji, abychom zamítli tento návrh zákona v prvním čtení. Abychom neotvírali tuto myšlenku, protože si myslím, že je zásadně chybná, zásadně v rozporu s pojetím našeho mandátu. A dokonce v zásadě v rozporu i s tím, co se v naší české společnosti v posledních pěti letech odehrává ve vztahu k poslaneckým mandátům. K tomu, jestli je má vlastnit politická strana, jestli mají být opravdu jenom z návrhů politických stran, anebo jestli do toho mají mnohem víc zasahovat voliči.

To, k čemu dochází, je, že do toho zasahují voliči. A komunistická strana, která je navrhovatelem tohoto zákona, říká: Ne, my se chceme vrátit do toho systému, kdy voliči do toho nemají co mluvit, protože my jsme ti, kdo budou rozhodovat o mandátech své politické strany.

***

Ano. Vážený pane místopředsedo, vážené dámy, vážení pánové, já se hlásím. Já se hlásím, protože musím říci, že vystoupení pana poslance Filipa mě přesvědčilo o tom – nic nezapomněli a nic nového se nenačili. Jeho pojetí mandátu, tak jak nám ho tady popisoval, a to poměrně rozsáhle a obsáhle, s mnoha odbočkami, s mnoha věcmi, které se zákonem vůbec nesouvisí, je přesně pojetí mandátu delegáta lidových sovětů, nikoliv poslance nebo senátora zvoleného na určitý čas. Za tento čas odpovídající ústavě a svému svědomí a po tomto čase přinášející účty ve volbách. To je ten problém, který tady komunistická strana 40 let praktikovala. Kdo se znelíbil straně v jakémkoliv postavení, byl odvolán. Kdo hlasoval se stranou, mohl být jakýkoliv, zůstával s ní. A toto pojetí se nám tady přece snaží vrátit. S mnoha vznešenými řečmi, které se kolem toho vedou o suverenitě lidu, která tam není zastoupena ale vůbec, vůbec se na ni nehledí. Jsou to takové nějaké podivné odbočky k tomu, co by se možná mohlo dělat v senátních obvodech, ale v tom návrhu zákona, a já jsem kritizoval ten návrh zákona, že je hluboce nedokonalý, a pan poslanec Filip mi tady vykládá, že je dokonalá jeho důvodová zpráva, protože ta všechno popisuje. V zákoně není nic kromě kompetence, v ústavě není nic kromě toho, že Nejvyšší správní soud má tuto kompetenci odebrat mandát. Není tam ani aktivní legitimace ani za co ani nic podobného. Všechno se svěří normálnímu zákonu, protože to je přece jednodušší. Na to mi stačí prostší většiny a snazší většiny, ale i v těch mandátech senátorů říká sama důvodová zpráva návrhu zákona: Aby byla zajištěna garance objektivnosti a oprávněnosti. Je zcela namístě, že právem na podání návrhu na zrušení mandátu poslance, v závorce senátora, bude pověřena politická strana nebo hnutí, za něž byl poslanec, v závorce senátor, zvolen. Protože je to ona, kdo nese za kandidáty na svých kandidátních listinách vůči občanovi voliči odpovědnost, neboť mu dala možnost – milostivě ta strana – ucházet se o důvěru voličů, kterou svým jednáním porušili.

Vracíme se prostě k pojetí opravdu stran, které naprosto vládnou mandáty svých zákonodárců, ať už poslanců, nebo senátorů. Já toto pojetí pokládám za hluboce chybné. Nejvyšší správní soud nebude mít žádnou možnost to nějak rozumně posuzovat, které z pohnutek se mu zdají nízké a nečestné, a bůhví co v tom prováděcím zákoně bude, protože ten nám tady dosud nebyl nikdy představen a není vůbec jasné, co by tam mělo být.

Buďme opatrní na tuhle myšlenku, všichni, co tady sedíme. Každé hlasování, které bude v rozporu s tím, co si myslí předseda vaší politické strany, a může to být jedno jediné hlasování, bude podle tohoto návrhu zákona příště zažalovatelné u Nejvyššího správního soudu vaším panem předsedou, který řekne „mně se to nelíbí“. Já vím, že by se to mělo líbit asi tak pěti lidem v tomto sále. Jsem překvapen, že jich je tolik, kteří se tváří, že se jim to líbí.

Děkuji za pozornost. (Potlesk části poslanců.)

About the author / 

marekbenda

Related Posts

  • OGO4cc3fb_istvan

    Co dál s panem Ištvanem

    Pokud už člověk kandiduje a uchází se o hlasy voličů, mělo by být jasné, jak se bude chovat v některých klíčových situacích či jak přistupuje k některým aktualitám. Pokládám za nezbytné alespoň na zde sdělit svůj jednoznačný postoj k policejnímu zásahu na Úřadu vlády ČR 13. 6. 2013, který celou dnešní krizi rozpoutal. Rád bych od sebe oddělil…

  • Benda-8645

    Ministerstvo se omluvilo, co bude dál?

    Tak trochu stranou zájmu prošla zpráva, že ministerstvo spravedlnosti uzavřelo smír s třemi bývalými poslanci, jehož součástí je omluva za nezákonnou vazbu a odškodnění v celkové výši 1,9 milionu Kč. To je v zásadě dobrá zpráva. Ač jsem se s těmi třemi hodně natrápil v dobách jejich vnitrostranické rebelie, pokládal jsem zásah proti nim vždy…

  • phone-210972_640

    Protizákonné nakládání s odposlechy

    V uplynulých týdnech, zřejmě pod vlivem dění na Ukrajině a možná i babišovského pohlcování státu, prošlo téměř bez povšimnutí několik kol dalšího zneužívání odposlechů a jejich publikování ve sdělovacích prostředcích. Já sám už jsem si kdysi vysloužil nehynoucí „nelásku“ veškerého bulváru za tzv. náhubkový zákon, což byla prostě novela trestního řádu zakazující publikaci obsahů neveřejných spisů, tedy prachsprosté krádeže, a jejich…

Archiv článků